Očekáváme Spasitele Fp 3, 20-21
Introit: Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš. Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí oči naše k Hospodinu, dokud se nad námi nesmiluje. (Ž 123,1n)
Písně: 124, 1–5; (děti 717, 1–2); 258; 749; 398
Čtení: Ž 62, 10–13
Milí bratři a sestry,
dnes je trpkou zkušeností řady lidí, že přišli o domov. Měli, ale vzala jim jej voda. Dost se o tom mluví i píše. Jeden ze záchranářů řekl, že kdo to nezažil, nemůže si vůbec představit, jaké to je. Pochopitelně, hrozné. Člověk se přece upíná k domovu, lpí na svém domácím prostředí, které mu poskytuje soukromí a ochranu a pohodlí. Domov je spojen s rodinou a jejím příběhem, s narozením a výchovou dětí. Ale domovem je také naše vlast, země, jejímiž jsme občany s právy i povinnostmi, s větší či menší hrdostí a sounáležitostí, kterou ke své domovině chováme. Vzpomínám na emigranty z dob socialismu. Ti lidé, přišli o svou vlast a nesměli zpátky. Vyprávěli pak (po roce 1989), jaký to byl strašný smutek, když v cizí zemi třeba na vánoce vzpomínali. Nebo dokonce jezdili na pohraniční hory, aby alespoň z dálky hleděli na ztracený domov a toužili po něm … Takové emoce jsou společné asi všem lidem.
Apoštol však zde mluví o domovu a občanství ještě jiného druhu, když prohlašuje: „My máme občanství v nebesích.“ Tedy něco neobyčejného, skvělého. V antice bylo největší výsadou být občanem římského státu. Ve Skutcích apoštolských (23, 26) čteme, že velitel římské posádky v Jeruzalémě Pavlovi prozradil: „Já jsem římské občanství získal za veliké peníze.“ Občanství v nebesích se nedá koupit za žádné peníze. Všem pokřtěným je zdarma uděluje Pán nebeského království, Ježíš Kristus. – Takže všichni pokřtění v Krista mohou povědět: Máme občanství v nebesích. V Kristově nebeském království máme svůj domov. K němu jako k poslednímu cíli všech svých cest směřujeme. Naším posledním cílem proto není hřbitov ani kolumbarium. Ani se nepotřebujeme utěšovat módní filosofií o převtělování. První křesťané o sobě vyznávali: My tímto světem procházíme jako poutníci, „nemáme zde města zůstávajícího – nemáme zde trvalý domov – ale vyhlížíme město, které přijde.“ (Žd 13,14)
My se jistě radujeme ze všeho dobrého a krásného, čím v tomto životě procházíme – nejen na jaře a v létě, ale i na podzim a v zimě. Ale až to všechno pomine, a ono to pro každého z nás dříve či později dozajista pomine, ani pak se nestaneme bezdomovci, bloudícími chladnými temnotami. Máme občanství v nebesích!Máme domov. Bezpečný a trvalý domov.
Když se o tom našem nebeském občanství, o tom našem pravém domově, chceme dovědět něco bližšího, pak nemusíme fantazírovat ani spekulovat, ale smíme se obrátit k Ježíši Kristu. On je ten, který nám ten bezpečný a trvalý domov přichystal. Poslední večer před svou smrtí na kříži pověděl svým učedníkům: Ať se vaše srdce nechvěje úzkostí… „V domě mého Otce je mnoho příbytků, jdu abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (J 14,1-3)
Být u Pána Ježíše Krista, být s ním vždycky (1Tes 4,17) – to je to, co nás v tom našem budoucím domově očekává. Nebojme se: Zdejší, nynější domov sice ztratíme, ale již nyní je pro nás zajištěn domov trvalý. Zadarmo jsme dostali „nebeské občanství“.
Apoštol však říká ještě více: „Odkud i Spasitele očekáváme, Pána Ježíše Krista.“ Ano, křesťané jsou lidé, kteří za všech okolností očekávají. A ne pouze něco – nýbrž někoho. Očekáváme Spasitele.
Odborníci, kteří se vyznají v životě antických národů, vám poví, že tehdy nějakého sótéra, spasitele, očekávali všichni. Ten očekávaný spasitel je měl vysvobodit ze vší marnosti dosavadních poměrů.
Ten Spasitel, kterého my očekáváme, není ovšem neznámá postava. Má přesné jméno: Ježíš Kristus. To je ten, o kterém jeho učedníci, kteří ho zblízka poznali, po jeho zmrtvýchvstání prohlásili: V „žádném jiném není spasení „(Sk 4,12). To je ten, kterého očekáváme, ať se nám daří dobře nebo špatně. Kterého smíme očekávat, až už sami od sebe ani od žádného člověka zhola nic očekávat nebudeme. A tak to s každým z nás jednou bude. I v tomto nás Písmo učí, abychom nepropadali falešnému sebevědomí. Například ten žalmista, jehož slova jsme dnes už slyšeli od stolu Páně, ukazoval na to, že: „Lidé jsou jen vánek, urození jsou jen lživé zdání. Na váze stoupají vzhůru, ale dohromady jsou lehčí než vánek.“(Ž 62,10)
Apoštol také, když pokračuje dál, mluví o poníženosti našeho těla a myslí tím všechno, čemu se žádný z nás nevyhne: naše stárnutí a chřadnutí, slabost a nemoci, naše umírání a naši smrt. K poníženosti našeho těla ovšem patří také to, že jsme od svého mládí náchylní k hříchu. Že i to naše křesťanské očekávání vzdáváme a přizpůsobujeme se životnímu stylu těch, kdo žádného Spasitele neočekávají a neposlouchají. Jako na odstrašující příklad tu své adresáty upozorňuje apoštol, když mluví o nějakých odpadlících víry: „Oni smýšlejí přízemně … jejich bohem je břicho … jejich chloubou je, zač by se měli stydět.“ (v. 19) Nezní nám to nijak cize…
Co s tím? Těžké otázky. Máme snad jako tehdejší mnozí antičtí filosofové tělem pohrdat, když stejně zanikne a má smysl pěstovat jen věčnou duši? Takové učení je ovšem tomu biblickému velmi vzdálené! Správnou odpověď nám dává Bůh, který poslal Spasitele, jenž přece přijal naše lidské tělo! Zpívali jsme to: „Kterýž jsa Slovo božské, učiněns tělo lidské…“ (EZ 258,2). Ježíš to naše ponížené tělo dobře zná. Nepohrdl jím jako řecký filozof Plato. Ježíš chodil v lidském těle po Galileji i Judsku. Ujímal se poníženého, nemocného těla lidí, kteří jej prosili a uzdravoval je, povzbuzoval, navracel lidskou důstojnost … Evangelisté, když chtěli podat shrnující zprávu o Ježíšovu působení, mohli zapsat: „Ježíš chodil po celé Galileji… kázal evangelium… a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu – přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté a on je uzdravoval.“ (Mt 4, 23n)
Proto my – i uprostřed všeho svého chátrání – smíme mít naději i pro to své ponížené tělo. Pán Ježíš mu dá novou podobu. To naše tělo, které nás bolí a trápí a za jehož stárnoucí podobu se stydíme, dostane podobu Kristovy slávy.
Jaká bude ta nová, ta budoucí podoba našeho těla? Bibličtí svědkové jsou ve svých výpovědích o té budoucí nebeské podobě našeho těla zdrženliví. Nenabídnou vám žádnou fotografii. Omezí se na to, že mluví o tom, co k té nové podobě našeho těla rozhodně patřit nebude: nebude plakat, nebude strachem křičet, nic ho nebude bolet, už nebude podléhat smrti. (Zj 21, 4) K tomu z naší civilizace můžeme dodat: A už nebude potřebovat žádné hůlky ani berle, ani protézy, ani vozíčky, ani sady léků a doplňků stravy, které život prodlouží, ale ne do nekonečna.
Neboť, „On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy …“ (v. 21)
Jednou nebudou pohled k našemu Pánu a Spasiteli zastírat žádné naše pochybnosti. Budeme ho bez přestání vidět „tváří v tvář.“
Teď však jsme ještě na cestě a k nebeskému domovu se nám to zdá být daleko. Nebojme se! Apoštol o našem Pánu a Spasiteli na závěr říká, že „má sílu, kterou je mocen všechno si podmanit.“ Nic z toho, co nás nyní ponižuje, co nás sráží dolů, nic z toho nebude triumfovat. Triumfovat bude Ježíš Kristus. On si podmaní všechno, nač my nestačíme. Nakonec přemůže i toho posledního nepřítele: smrt. A než k tomu dojde, bude nás posilovat, abychom nepřestali očekávat a těšit se.
Modleme se.
Pane, vyznáváme, že se chřadnutí, nemocí a smrti bojíme. Dosud na nás to vše těžce doléhá. Ty nás však povzbuzuješ a na svém ukřižovaném těle ukazuješ, že jsi ve všech bolestech s námi. Věříme ti a oslavujeme, že tvé vzkříšení je Božím „ano“ vysloveným i k našemu novému životu s tebou. Amen.