Obrat: Gn 44
Pobožnost pro 22. neděli po Trojici (8. listopadu 2020) s kázáním na Gn 44: nahrávka a text
Milí přátelé, posluchači,
zdravím vás do vašich domovů: Pokoj vám ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého.
Introit Hospodine, budeš-li mít na zřeteli nepravosti, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. (Ž 103,3n)
Modlitba Pane a Bože náš, ty znáš lidská srdce a víš, co je v nich. S bázní stojíme před tvými milostivými skutky, když neodplácíš lidskou nevěru, zlobu, lhostejnost, sobectví tvrdým zlem. Svého vlastního Syna jsi vydal na smrt – pro naše viny. Toho, který se nepostavil proti svým nepřátelům, ale raději se nechal zabít, jsi slavně vzkřísil z mrtvých. Žasneme nad mocí tvého odpuštění a chválíme tě za tvou nepohnutelnou lásku. Jsme teď odděleni od shromáždění tvého lidu, ale v srdci se připojujeme k zástupům, které tě oslavují za tvou spásu, v Kristově kříži a vzkříšení dokonanou a platnou pro všechny věky, i pro ten náš.
Prosíme, připoj se svým svatým Duchem ke slovům kazatelů a kazatelek, tak aby tvé evangelium potěšilo zarmoucené, povzbudilo ve víře a posílilo v dnešních těžkých dnech. Amen.
Píseň Svou oslav Pána písní, EZ 191
Základ kázání Gn 44
Josef pak přikázal správci svého domu: „Naplň žoky těch mužů potravou, kolik jen budou moci unést, a stříbro každého z nich vlož navrch do jeho žoku. 2 Můj kalich, ten stříbrný, vlož navrch do žoku nejmladšího spolu se stříbrem za nakoupené obilí.“ I učinil, jak mu Josef uložil. 3 Ráno za svítání byli ti muži propuštěni i se svými osly. 4 Když vyšli z města a nebyli ještě daleko, řekl Josef správci svého domu: „Pronásleduj ty muže. Až je dostihneš, řekni jim:‚Proč jste se za dobro odvděčili zlem? 5 Což jste nevzali to, z čeho můj pán pije a čeho používá k věštění? Zle jste se zachovali, že jste to udělali!‘“ 6 Když je správce dostihl, řekl jim ta slova. 7 Odvětili mu: „Proč mluví můj pán taková slova? Tvoji otroci jsou daleci toho, aby udělali něco takového! 8 Vždyť stříbro, které jsme našli navrchu ve svých žocích, jsme ti přinesli ze země kenaanské zpět. Jak bychom mohli ukrást stříbro nebo zlato z domu tvého pána? 9 U koho z tvých otroků se to najde, ten ať zemře a my se staneme otroky svého pána!“ 10 Správce souhlasil:„Dobře, ať je po vašem. Ten, u koho se to najde, se stane mým otrokem; vy budete bez viny.“ 11 Každý rychle složil svůj žok na zem a rozvázal jej. 12 Nastala prohlídka; začala nejstarším a skončila u nejmladšího. Kalich se našel v žoku Benjamínově. 13 Tu roztrhli svůj šat, náklad naložili na osly a vrátili se do města. 14 Tak přišel Juda se svými bratry do Josefova domu. Josef tam ještě byl; i padli před ním k zemi. 15 Josef se na ně rozkřikl: „Co jste to spáchali za čin! Což nevíte, že muž jako já všechno uhodne?“ 16 Juda odvětil:„Co můžeme svému pánu říci? Jak to omluvíme? Čím se ospravedlníme? Sám Bůh stíhá tvé otroky za jejich provinění. Teď jsme otroky svého pána, my i ten, u něhož se kalich našel.“ 17 Josef řekl:„Takového jednání jsem dalek; mým otrokem se stane jen ten, u něhož se našel kalich, a vy odejděte v pokoji k svému otci.“ 18 Juda k němu přistoupil a řekl: „Dovol, můj pane, aby tvůj otrok směl promluvit ke svému pánu. Ať proti tvému otroku nevzplane tvůj hněv. Ty jsi přece jako sám farao. 19 Můj pán se svých otroků vyptával:‚Máte ještě otce nebo bratra?‘ 20 My jsme svému pánu odvětili: ‚Máme ještě starého otce a malého hocha, kterého zplodil ve svém stáří. Jeho bratr je mrtev, zůstal tedy po své matce sám; jeho otec jej miluje.‘ 21 Nato jsi svým otrokům řekl:‚Přiveďte ho sem ke mně, chci ho vidět na vlastní oči.‘ 22 My jsme svému pánu odvětili: ‚Ten chlapec nemůže svého otce opustit. Opustí-li jej, otec zemře.‘ 23 Ale ty jsi svým otrokům řekl: ‚Nepřijde-li sem s vámi váš nejmladší bratr, nikdy nespatříte mou tvář.‘ 24 Když jsme pak přišli k tvému otroku, mému otci, oznámili jsme mu slova mého pána. 25 Později náš otec řekl: ‚Nakupte nám znovu trochu potravy!‘ 26 My jsme odvětili: ‚Nemůžeme tam sestoupit. Sestoupíme tam jen tehdy, bude-li s námi náš nejmladší bratr. Tvář toho muže nespatříme, nebude-li náš nejmladší bratr s námi.‘ 27 Tvůj otrok, náš otec, nám řekl : ‚Vy víte, že mi má žena porodila dva syny. 28 Jeden mi odešel. Naříkal jsem: Rozsápán je, rozsápán. Už jsem ho nespatřil. 29 Vezmete-li mi i tohoto a přijde-li o život, uvalíte na mé šediny neštěstí a přivedete mě do podsvětí.‘ 30 Co teď, až přijdu k tvému otroku, svému otci, a chlapec, na němž lpí celou svou duší, s námi nebude? 31 Jakmile spatří, že chlapec s námi není, umře. Tvoji otroci uvalí žal na šediny tvého otroka, našeho otce, a přivedou ho do podsvětí. 32 Tvůj otrok se za toho chlapce, aby ho otec pustil, zaručil takto: ‚Nepřivedu-li ho k tobě, prohřeším se proti svému otci na celý život.‘ 33 Proto dovol, aby tvůj otrok zůstal u svého pána v otroctví namísto tohoto chlapce, a chlapec ať smí se svými bratry odejít. 34 Jak bych mohl k svému otci přijít, kdyby chlapec nebyl se mnou? Což bych se mohl dívat na utrpení, které by mého otce postihlo?“
Kázání
Milí bratři a sestry,
rozuzlení, které se dlouho chystá, které Josef dlouho chystá, už visí ve vzduchu. Ale ani teď ještě k němu nedojde. Ještě máme prožít se syny Izraelovými, s tím počátkem starozákonní církve, tu nejtěžší část jejich zkoušky.
Z cesty domů, za otcem Jákobem, z cesty s nákladem potravin, kterými měli zachránit své rodiny v Kenaanu, nakonec nic nebylo. Brzy je dostihli pronásledovatelé z domu pána té země a začalo vyšetřování. My víme proč. Však jsme právě četli, jak rafinovaně na své bratry Josef nastražil léčku. Museli se chytit. Záleží jen na tom, jak se k obvinění postaví. Žádná omluva nepřipadá v úvahu. Vždyť vzácný osobní kalich pána Egypta se našel v zavazadle nejmladšího Benjamina. Nyní je důležité, jak se k tomu bratři postaví. Před nimi je nejtěžší zkouška, do které své bratry Josef záměrně vmanévroval.
Ukazuje se, že jejich zájmem je uchránit Benjamina stůj co stůj. S roztrženými šaty na projev lítosti a se vším, co mají, se vracejí do domu egyptského pána. Musejí se s ním nějak domluvit. Co však by to mělo být, co by zmírnilo oprávněný hněv a odvrátilo trest?
Hněv pána země je neminul. V kritické chvíli se ujímá slova a za všechny své bratry promlouvá Juda. Ten Juda, kterého – snad právě proto? – později umírající a žehnající otec Jákob přirovná ke lvu (Gn 49,9). Juda svou řeč začíná přiznáním, vyznáním viny. Mluví o vině své i všech bratří a mluví o Bohu: „Sám Bůh stíhá své otroky za jejich provinění.“ Zní to kajícně a zní to zbožně.
Avšak o jaké vině to mluví? O vině, o níž ví Bůh. A pán Egypta nemůže vědět, co všechno ví Bůh; myslí si Juda.
To vyznání může mít dvojí smysl. Ten první: Proto jsme dnes po právu obžalováni, protože u nás byl nalezen pánův osobní pohár či kalich, skvost a nábožensky důležitý předmět užívaný k věštění u egyptského dvora. Skoro jako by se Judovi ulevilo, že tu půjde o ten ukradený kalich. Ať si tohle pán Egypta myslí. Přitom však nezmiňuje Benjamina. Nepokouší se zjišťovat, jestli bratr kradl nebo nekradl. Obžalobě však se nebrání. „Co můžeme svému pánu říci? Jak to omluvíme? Čím se ospravedlníme?“ – To je výmluvné. Nemáme k tomu co dodat. A tak už, pane, rozhodni o trestu. Už abychom to měli za sebou. Nás, nás dospělé si tedy vezmi za naše provinění do otroctví. Třeba se na Benjamina zapomene a pak se to nějak zařídí… aby mohl zpátky k otci. Vždyť je to ještě hoch – jinak jej neoznačuje.
Ale ten nevyzpytatelný pán je rozhodnut a nedělá dojem, že by chtěl smlouvat: „Mým otrokem se stane jen ten, u něhož se našel kalich, a vy odejděte v pokoji ke svém otci.“ (v. 17)
Judovi se muselo sevřít srdce. Jen Benjamina chce! Tento neznámý vševědoucí a hrozivý pán ví, kam udeřit a kde nejvíc zranit.
Nemíří snad ten cizí vládce přímo na otce? Nepokouší se zákeřně vést jejich ruku přímo proti otci Izraeli? To by přece bylo již podruhé! Tahle situace nápadně připomíná jinou vinu, než je záhadná krádež kalicha! Tu jinou vinu, kterou všech deset bratří zatlačilo kamsi do hlubin paměti a vyhýbají se na ni pomyslet. Bylo by to možné? Ale vždyť přece Juda právě řekl: „Sám Bůh stíhá své otroky za jejich provinění.“ Možná to vyslovil jako zbožnou větu, a teprve mu dochází, co to řekl. Že je Bůh se svým soudem dostihl. Strašlivá pravda, kterou oni, právem, měli čekat. Před Bohem není vina zapomenuta a zakryta dlouhými roky. Krev bratra křičí k němu ze země. Tohle přece nemohou zapomenout. Ani sebevětším vlastním trápením odčinit.
Co Josef právě teď zamýšlí? – Vyzkoušet bratry. Připravit situaci blízce podobnou té před více než dvaceti lety. Zachovají se stejně? Nebo se změnili? Bude smíření možné? Tohle Josef sleduje. Způsob toho zjišťování je dost krutý. Ale i provinění bratří bylo kruté a již jsme řekli, že vina nemizí a nepřestane zatěžovat svědomí, když nad ní mávneme rukou. Přichází nejtěžší zkouška, kterou Josef připravil: Nechají si vzít Benjamina? Obětují jej? Vydají bratra do otroctví, aby sami unikli? Jsou stejní jako před lety?
Josef si dobře pamatuje na dobu, kdy bratři mysleli jen na sebe a neváhali prodat jej do otroctví, na téměř jistou smrt. Ostatně předtím reálně uvažovali o bratrovraždě. Zbavili se jej. A před otcem pak mluvili jednoznačně o jeho smrti: „Rozsápán je Josef, rozsápán.“ Hřích zamaskovali coby nehodu. Šaty nasáklé krví zvířete předložili coby důkaz nezaviněného neštěstí. Žádnou odpovědnost nepřipouštěli. To by snad mohli nyní také. Je to velké pokušení, do kterého je však nyní přivádí právě Josef. Ten, který měl být a není rozsápán divou zvěří, ale vyvýšen až k trůnu egyptského panovníka, jeho pravou rukou. To však oni ještě nevědí.
Juda se v odvážné a srdceryvné řeči snaží oblomit pána, který má moc nad jejich životy. Místo bratra nabízí sebe. „Dovol, aby tvůj otrok zůstal v otroctví namísto tohoto chlapce, a chlapec ať smí se svými bratry odejít (…) což bych se mohl dívat na utrpení, které by mého otce postihlo?“
To je obrat. Kdysi se bratři – a Juda s nimi – jednoho ze svých bratrů zbavili. Už tehdy se Juda Josefa zastal, ale nebyl proti tomu, aby se ho zbavili, jen navrhl jiný, snad méně krutý způsob: nezabít ho rovnou, jen prodat do otroctví. Teď hrozí otroctví dalšímu z jeho bratrů, nejmladšímu Benjamínovi. A Juda místo něj nabízí sebe. Trvá na slovu, které dal otci, když se za Benjamína zaručil, snad v přesvědčení, že se nic nemůže stát, že vše je bezpečné. Otcovu obavu o dalšího syna měl tehdy za zbytečné zdržování. Ale teď nastalo to, s čím asi vážně nepočítal, ukazuje se, že nemohou Benjamína nijak ochránit, že je zcela vydán do rukou toho egyptského pána.
Je vlastně zajímavé, že se bratři ten karambol, v němž přece šlo nakonec o peníze, o stříbro a o vzácný, také stříbrný, kalich, teď už nesnaží zapravit penězi. Těch měli zřejmě celkem dost a vzpomeneme si, že je už jednou nabízeli jako důkaz své poctivosti. Tehdy jako by nemohli pochopit, že tady nejde o peníze. Teď to zřejmě chápou. Juda to chápe, když se ani nepokusí nabídnout tomu podivnému pánu nějaké finanční vyrovnání. Pochopil, že tady jde o víc. Že jsou vydáni tomu egyptskému „pánu země“ na milost a nemilost, jakkoli jsou v tom nevinně. Tady už se nedá nic vysvětlovat, nedá se smlouvat, zbývá jediné. Juda nabízí to jediné, co mu zbylo: nabízí sám sebe. Myslí víc na svého bratra a na svého nešťastného otce než na sebe.
Mohli bychom se tu zamýšlet nad tím, zda to znamená, že Juda dospěl k poznání, jaká je cena jejich viny, o níž před tím tak neurčitě před Josefem mluvil, že je za ni „Bůh stíhá“. S jistotou to však nevíme. Možná nás také napadne, že ta Judova nabídka sebeoběti se podobá tomu, co učiní ten pravý zachránce, Ježíš z pokolení Judova. Nemůžeme však přehlédnout, že tady to je trochu jinak: pokud je tu někdo nevinný, pak je to Benjamín, ten nejmladší, který možná tehdy s bratry nebyl, když prodali Josefa, a který – jak víme – opravdu nic neukradl. Zato Judu – zjevně právem – tíží svědomí. Není to tedy tak, že by se ten, který je bez viny, obětoval za toho, komu právem patří trest. Ale přece: to, co tu Juda učinil, je obrat, je to důležitý zvrat celého příběhu. Bere na sebe vinu, vydává se všanc celým svým životem. Aby zachránil bratra.
Juda se vědomě vydává do rukou tomu, o kterém prohlásil, že je „jako sám farao“, nejvyšší vládce této země. Ale zároveň se tím, jak se staví za svého bratra, vydává – asi nevědomky – do rukou Bohu. Tomu Bohu, o kterém je přesvědčen, že jej – spolu s jeho bratry – stíhá za jejich provinění. Tomu Bohu, o kterém se však už brzy dozví, že místo trestu chystal záchranu.
Modleme se: Pane, ty se stavíš před nás. Naše tresty dopadají na tebe. Naše dluhy platíš ty. Jak dost ti poděkovat? Díky za vysvobození z otroctví hříchů. Amen.
Píseň Mocný Bože, při Kristovu, EZ 419
Přímluvy
Hospodine, ve jménu tvého Syna se přimlouváme jedni za druhé, za církev i za svět a prosíme, abys mezi námi působil a dal se poznat ve svém milosrdenství.
Prosíme, upevni víru všech, kteří pochybují. Těch, kteří myslí, žes na nás zapomněl. Potěš zklamané.
Prosíme zvlášť za ty, kteří velmi trpí kvůli osamění. Za staré lidi, kteří jsou v ústavech a jsou odloučeni od svých blízkých, za jejich děti a vnoučata, kteří na ně mohou jen myslet na dálku. Prosíme za nemocné doma i v nemocnicích. Za děti v dětských domovech. Za odsouzené ve věznicích.
Prosíme o tvou pomoc pro všechny zdravotníky – lékaře, sestry a pečovatele; také pro učitele a vychovatele.
Prosíme za unavené rodiče, za děti, kterým nejde učení, za ty, které už nic nebaví a nemají, kam se jít odreagovat, kde se potěšit.
Prosíme za vedení našeho státu, za vládu, státní správu, prosíme za vědce a výzkumníky. Prosíme, Pane, vysvoboď nás z pandemie!
Ve jménu Pána Ježíše Krista se modleme společně jeho slovy k nebeskému Otci: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.
Poslání (1 J 4,18n)
Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.
Požehnání (Fp 4,23)
Milost Pána Ježíše Krista buď s vámi!