Introit: Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň! Hospodin můj hlasitý pláč slyší. Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme. (Ž 6,5.10)

Písně: 561, 403; 68; 601,1–3.12–14; 425

Čtení: Dt 11,26–32

Milí bratři a sestry,

poslední neděle církevního roku s sebou nese téma konce – nejen roku, ale konce všeho. Není v lidských silách, abychom mysleli na konec svůj i konec světa stále. To bychom nesnesli. Však víte, jak nám jsou nepříjemné hrozivé zprávy o neudržitelnosti příznivého životního prostředí, o nedostatku zdrojů a hlavně o nových a nových teroristech a ničitelích světa. A deptá nás, že dokonce i na západě je někteří lidé podporují.

1. Podobenství nebo skutečnost

Když jsme však přečetli ta biblická slova, tak zjišťujeme, že tady půjde o něco jiného, než o strašení katastrofou. Předně, kdo je tu říká: náš Pán, Ježíš Kristus, kterého z evangelia známe jako vtělenou Boží lásku. On ze své lásky nám oznamuje, co přijde a jak se na to můžeme připravit. I tato jeho řeč o posledním soudu je řečí nám na pomoc, k naší záchraně. Ježíš tu o sobě mluví jako o Synu člověka, který přijde ve své slávě, a všichni andělé s ním a posadí se na trůnu své slávy a jako ten pastýř ovce a kozly, on bude rozdělovat lidi: jedny napravo a druhé nalevo. A zároveň je Ježíš tentýž Syn člověka, který bude za krátko trpět na kříži. Syn člověka umučený a přece král, který zvítězil nad smrtí! Spojuje se nám tu přítomnost, minulost i budoucnost, skutečnost i podobenství, a přece je to dobře srozumitelné. Dozvídáme se víc, než kdyby nám někdo jen popisoval, jaké krásy jsou v nebeském království, a nebo jaké hrůzy v pekle. O tom Ježíš nemluví. On nám říká to, co potřebujeme vědět, abychom se soudu nemuseli bát. To první je, že on, který na sebe vezme kříž a smrt, je tím králem, který nás bude soudit na konci.

2. Kdo sedí na trůnu, je král.

Král má moc vládnout a určovat, jak to s kým bude. Říká se tu: „oddělí jedny od druhých.“ Na jedné straně jsou „požehnaní“, na druhé ti druzí. Těm po své pravici řekne: „Pojďte požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“ Ti to mají dobré, řekneme si, také bychom chtěli být jednou po pravici krále, Syna člověka a kralovat s ním.

A třeba už se tam vidíme, tak jako se po pravici krále již vidělo mnoho lidí před námi. Kdo že byli shromážděni před trůn Syna člověka? Všechny národy, to znamená lidstvo celého světa. Bude to potom tak, jak si mnozí mysleli, že některé národy mají právo být napravo a jiné zase musí nalevo? Které by byly vyvolené a které zavržené? Izrael byl zvyklý, že je vyvoleným lidem. A po něm i křesťané si často mysleli, že v tom pokračují, že je si Pán Bůh vyvolil: Kdo je jednou Izraelcem, kdo je jednou křesťanem, ten se dostane do nebe, říkali, a nebo jako je to tady, ten se ujme království. Jenom proto, že je v té správné skupině. Ale jak král rozděluje? Podle národů? Podle příslušnosti k církvi? Říká, vy všichni z Izraele jste těmi ovcemi? Vy všichni čeští evangelíci a nebo katolíci jste těmi spravedlivými? A nebo vy všichni, kteří jste nikdy nekradli, nezabíjeli a vůbec neporušovali zákony, jste ve skupině spravedlivých? Je spravedlnost v tom, že se někdo narodí do správného národa, do správné církve? A nebo v tom, že je slušně vychovaný?

Ne, rozhoduje něco jiného – a je to velmi překvapivé, co. Však i ti u soudu se diví.

3. Požehnaní a prokletí

„Neboť“, říká král, „jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mne, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ Tohle tedy udělali ti oddělení napravo, a tohle je před králem pravá spravedlnost. Zatímco ti druzí spravedliví nejsou: „Jděte ode mne, prokletí… neboť jsem hladověl, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách a neujali jste se mě, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mne.“ Tak je to docela prosté. Ten král je soudí podle toho, jak se chovali k němu, jaký k němu měli vztah, jestli stáli na jeho straně. Tomu bychom rozuměli.

Ale teď přichází to překvapení. Vždyť – kde se mohli lidé setkat s tímto králem, s tímto soudcem, který na konci věků rozhodne o všech? A ještě k tomu, že by byl v takové nouzi, potřeboval jejich pomoc?! Z toho jsou překvapeni všichni, ti napravo i ti nalevo: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nasytili jsme tě? – Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nedali jsme ti jíst?“ Ani jedni nevěděli. Proč? – Protože jim to připadalo samozřejmé: těm napravo, že poslouží hladovým… a těm nalevo, že jim neposlouží. Když někomu, kdo to potřeboval, dávali a nebo naopak nedali najíst, napít, šaty, přístřeší, návštěvu, nenapadlo je, že to dělali a nebo nedělali tomuto králi a soudci, který je právě soudí!

Avšak král říká: „Amen, amen pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ A nebo, „co jste neučinili, tak to jste také neučinili mně.“ Mluví o „nepatrných“ – to jsou ti, kterých si málokdo na světě všimne, málokdo jim pomůže a poslouží. Ale Ježíši jsou blízcí jako vlastní bratři. Ano, ztotožňuje se s nimi: „co jste učinili (nebo neučinili) jim, učinili jste (nebo neučinili) mně.“ To, jak jednali vůči nepatrným, vůči těm, kteří nejsou nijak důležití, takže si jich ani lidé nevšimnou – to on, Syn člověka, pokládá za velmi důležité, ano vůbec to nejdůležitější, rozhodující.

4. Nepropásli jsme svou příležitost?

Kde můžeme takové nepatrné bratry potkat? Kde máme příležitost stát se spravedlivými?

Já teď zrovna nevím. Tak jako to nevědí ti napravo ani nalevo na soudu. To, co se tu o nich říká, co je charakterizuje, je prostě obyčejná nouze. Slyšeli jsme to v tomto oddíle tolikrát, že to už asi umíte nazpaměť: hladoví, žízniví, pocestní, nazí, nemocní, ve vězení. A jisté je, že takové lidi, kteří potřebují obyčejnou lidskou pomoc, protože sami mají nouzi, sami si pomoci neumějí, v životě potkáváme. Třeba si některé pamatujeme, na jiné jsme zapomněli. Král tu neříká, kde se vyskytují a kde je máme hledat, jak v nich máme poznat jeho samého.

A tak možná, když pomyslíme na ty spravedlivé, kteří Syna člověka nasytili, když potkali hladového, kteří dali napít žíznivému…, lekneme se, že my jsme to vždycky neudělali. Ano, je to skoro jisté, že jsme nepomohli a neposloužili každému potřebnému, kterého jsme potkali a nebo dokonce ani potřebnému, když nás prosil!

Právě proto však máme naslouchat tomuto podobenství. Víme přece, kdo ho vypráví. Známe toho Syna člověka, který přijde jednou ve slávě s anděly, aby soudil svět. Ještě jednou se vraťme na začátek. Kromě slávy a andělů a trůnu, víme především, že soudcem bude Syn člověka, který sám o sobě říká, že bude trpět a zemře na kříži, a také, že vstane z mrtvých. A on nás chce učit, abychom se okolo sebe dívali jeho očima. Kdo si tohle vezme za své, určitě ty nepatrné nepřehlédne a nebudou mu připadat zbytečné ty úplně obyčejné služby, za které člověk nesklidí žádné velké uznání a které také často koná (nebo také nekoná!) jaksi samozřejmě.

K tomu, „který sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé“, se modleme:

Modlitba:

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že ses stal naším bratrem. Dej abychom tě milovali i v nepatrných bratřích na tomto světě. Na tobě jsme poznali, co je pravá láska, která nás povzbuzuje i přivádí k pokání. Amen.