Gn 6-9

Gn 6:5-8   I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ Ale Noe našel u Hospodina milost.

Gn 7:1-7   I řekl Hospodin Noemu: „Vejdi ty a celý tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení jediný můj spravedlivý. Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí.  Také z nebeského ptactva po sedmi párech, samce a samici, aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi, neboť již za sedm dní sešlu na zemi déšť, který potrvá čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Smetu z povrchu země vše, co povstalo, co jsem učinil.“ Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal.   Šest set let bylo Noemu, když nastala potopa, vody na zemi. Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy.

Gn 7:17-18  ¶ Potopa na zemi trvala čtyřicet dní, vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla od země.  Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo. Archa plula po hladině vod.

Gn 8:1-3   Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe. Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat,

Gn 8:15-17  I promluvil Bůh k Noemu:  „Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů.  Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.“

Gn 8:22   Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“

Gn 9:8-9   ¶ Bůh řekl Noemu a jeho synům:  „Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem.“

Gn 9:11   Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“

Gn 9:16   Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.

Díkčinění za úrody – 19. neděle po Trojici

Introit: Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost; a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní. „Já, Hospodin, to stvořím.“ (Iz 45,8)

1. čtení: 1Pt 3,18-22

Písně: 549; 193,1-2.11-12; 350; VP-682.545; 200

Milí bratři a sestry,

jednoho dne v uplynulém létě jsme se všichni svolali na zahradu a s úžasem jsme pozorovali nádhernou duhu, která se v sluníčku za drobného deště na obloze vyklenula. A ještě na té kráse nebylo dost, protože za ní se objevila ještě jedna. Hned dvojí potvrzení Božího slibu, že „vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva.“ Jsme naživu díky tomu, že Bůh si stále znovu připomíná smlouvu s lidmi „i s veškerým živým tvorstvem.“ Je to smlouva věčná. Dnes děkujeme za dary, které díky této smlouvě smíme sklízet, díky ní tišit hlad a žízeň, ano díky ní i v současnosti žít v hojnosti všeho potřebného k životu. Než začneme se slůvky „ale“ a „navzdory“, toto si připomeňme, s vděčností se z toho zaradujme. Vždyť je to opravdu povzbudivé, že se smíme spoléhat na Hospodina, ne na sebe, že to základní k životu obstarává On – střídání ročních období spolu s vláhou i sluncem, růstem všeho živého a s novou úrodou. A nic, ani pyšné lidské rozmachy toto nezastaví.

Bůh opravdu své slovo drží, a to navzdory tomu, že „každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý“ (8,21). V tom se také nic nezměnilo. A také to – svůj stálý sklon k hříchu – dnes chceme vyznávat a spoléhat se na tutéž milost, jakou našel u Boha Noe. Proto byl jediný spravedlivý. Uprostřed země plné lidské vzpoury proti Stvořiteli. Bůh připravuje milost, kterou člověk může nalézt tak jako Noe. V každé době jsou lidé, kteří tak jako Noeho otec Lámech zatoužili po odpočinutí a potěšení uprostřed pachtění svých rukou. Touha po odpočinutí a potěšení je touha po Bohu. Ve jménu narozeného syna nazvaného „Noe“ to Lámech vyjádřil.

Ve chvíli, kdy je člověk téměř umořen dřinou na zemi a sténá pod stálým tlakem země podávat stále větší výkony, není však jediný, koho se to dotýká. Již před vypuknutím zkázy vodami potopy trpěl někdo jiný. „Trápil se Bůh v srdci svém“ – četli jsme. Ano, Bůh má srdce, které se rmoutí nad tím, jak to lidé na zemi vedou. Kterého uráží bezbožnost Božích dětí, protože není netečný. Pokaždé, když je země naplněna bezprávím, tak první trpí Bůh. Ano, pamatujme si to pořadí. První není jeho hněv a trest. První je jeho lítost nad stvořením a nad tím, že učinil člověka, který zapomněl na Boží otcovskou lásku a autoritu. Když hrozí zánik kultury, není to proto, že Bůh zapomněl na nás a šel si po svém. Ale proto, že lidé se chovají pyšně a hrají si velikášsky na bohy v domnění, že všechno je jim dovoleno a na všechno mají právo, aby si oni přišli na své. Dřív než by došlo k všeobecné, celosvětové katastrofě, zasahuje Bůh svým trestem. Již po několikáté to zde opakujeme: je lepší upadnout do Božích trestajících rukou, než do svévolných rukou lidských. Boží soud nad člověkem/lidstvem se dá připodobnit k nutné operaci, která je záchranou pro nový začátek.

Proto spravedlivý Noe dostává příkaz stavět archu záchrany. Netají se s tím. Je to všem na očích. Záchrana je transparentní. A tak to musí být vždycky, když se Boží nalezená milost ve světě nabízí. Evangelium nepatří pod „kbelec“ (Kral. překl.), nesmí se stát tajným učením. Má být hlásáno ze střech, aby se každý toužící po odpočinutí a potěšení mohl přidat a do archy nastoupit. Jiná věc, která nás však nesmí odradit, je, že do Noemovy archy kromě jeho rodiny a zvířat nenastoupil nikdo další. Jen osm lidí bylo zachráněno, jak záchranu před smetením vodami připomíná epištola Petrova.

To, že něco visí ve vzduchu, že to stoupá nahoru jako voda při povodni, že jsme ohroženi, to cítí mnoho lidí, ano i mnoho tvorů z živočišné a rostlinné říše. Všimli jste si jistě, jak často je tu vedle lidí zmiňováno i tvorstvo: „zvěř, ptactvo, dobytek a všechna havěť plazící se po zemi.“ Lidská svévole vleče do zkázy i ostatní stvoření. Cítíme to. Snažíme se v těch divých proudech plavat. Někteří doslova bojují o život ve vodách Středozemního moře. Na nich přímo a bolestně však vidíme i bezmoc svou. Bezmoc vyspělého lidstva 21. století, které by rádo obsadilo i jiné planety, zatímco na té své Zemi neumí obnovit řád, ochránit bezmocné a nastolit spravedlnost. Jsou to vody chaosu, který bourá dobrý stvořitelský řád a kterým jedni jsou vydáni napospas a jiní je přiživují ať už svou lhostejností, násilím a nebo bezradností a smutkem. Nevíme si rady. To je pravda o člověku, kterou však když vezmeme vážně a budeme jako Bůh litovat, uvidíme možná otevřené dveře do archy, kterou Bůh přikázal jednomu spravedlivému stavět k záchraně všech. Tak přichází Boží soud nad celým stvořením. Boží soud však, v němž je i cesta ven k životu novému.

Spravedlivý Noe vejde do archy, aniž by pronesl jediné slovo. Jeho poslušná mlčenlivost je nápadná a tak jiná než obvyklé lidské námitky, návrhy nebo alespoň dotazy. „Nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí.“ A vešel každý z rodiny i každý tvor, v němž byl duch života, vždy po párech, jak Hospodin přikázal, k Noemu do archy. „A Hospodin za nimi zavřel.“ (7,16) Rozumějme, klíče od archy má Hospodin. Není to archa Noemova, jak ji obvykle dětem představujeme, je to archa Boží. Bůh rozhoduje, jak dlouho v ní mají ti, kdo se nalodili, zůstat. Archa pluje bezpečně po hladině vod. Temné tůně chaosu ji nerozbijí, ani nepotopí. Všichni jsou v ní v bezpečí, jako byl malý Mojžíš v ošatce („arše“) na egyptském Nilu. A jen pyšný hlupák si může namlouvat, že by si uměl poradit sám, že je tak šikovný a mocný a postaví archu vlastní a odhadne, jak dlouho v ní zůstat a tak dále. Je to zase Bůh, kdo rozhoduje, jak dlouho se mají lidé i ostatní tvorové pod ochranou archy ukrývat a kdy z ní mohou vystoupit.

Pravda, je tu i pro lidi srozumitelné znamení v podobě holubice nesoucí v zobáčku snítku olivy. Tento obraz provždy zůstal symbolem života a míru, a tím i nové naděje pro všechno živé na světě. Na něm se prý shodly všechny členské státy Organizace spojených národů. V jejím newyorském sídle je to jediný obraz, který je společný všem národům napříč jejich kulturami a náboženstvími. Symbol obnovené naděje. Je to krásný symbol. Ale i on potřebuje, aby jej někdo vyložil a neskrýval jeho pravý smysl. Ten je v Boží milosti vůči stvoření. A Noe nalezl milost.

Déšť ustal a vody opadly! Bůh pamatoval na Noeho a na všechno tvorstvo a navrací vody zkázy na jejich místo. Obnovuje řád věcí umožňujících život na zemi. A ani tady jeho veliká milost nekončí:

Je tu smlouva. Bůh řekl: „Položil jsem na oblak duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ Bůh slibuje, že stvoření zachová a řád ročních cyklů potrvá spolu se zemí. Je to smlouva věčná. Již nikdy vody potopy nezaplaví zemi. Nečeká nás takový konec, že by se vše mělo propadnout do předvěkého chaosu a věčné tmy. Klíče má Bůh. To znamená, že i konec našeho pozemského trvání určuje On. Trvání každého těla i celé této země. Sebevětší ohrožení ve světě na tom nic nezmění. To nás však jistě nemá ukolébat v dosavadní bezradnosti nebo lhostejnosti. Archa záchrany je otevřena, obrazně řečeno. Můžeme vstoupit. Za chvíli tu uslyšíme: „Tento kalich je ta nová smlouva zpečetěná mou krví.“ Boží vůlí bylo, že tou novou smlouvou, věčnou, je krev kterou prolil místo nás Boží Syn Ježíš. On je tím novým Noem, novým odpočinutím a potěšením. O něm apoštol říká, že sestoupil až dolů za těmi, kteří „neuposlechli kdysi ve dnech Noemových.“ Ano, až tam se snížila Boží milost. A my na ní můžeme mít účast v očistné vodě Kristova křtu i u jeho stolu, kam nás on zve. Tam se již dnes smíme radovat z jeho darů. Za ně především dnes „činíme díky“. Amen.

Víru v Boha, kterého ve víře poznáváme jako trojjediného, vyznejme v apoštolském vyznání: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího,

odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení

a život věčný. Amen.