Introit: A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine a jeho království nebude zničeno. (Da 7,14) Spatřili jsme jeho slávu, slávu jako má od Otce jednorozený syn plný milosti a pravdy. (J 1,14b)

Písně: 502; s dětmi 253 Slunce svítí; 255,1–3; 146,6–8; 500

Čtení: Iz 8,13–18

Milí bratři a sestry,

„Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ – To je obecně známé staré přísloví, které lidé užívají, když ve své vlasti, mezi příbuznými a v nejbližší rodině, nejsou pochopeni ani uznáni. Když narazí na odpor pro svou jinakost, pro svůj životní program, pro poselství, které považují za nejdůležitější v životě. Toto byla velmi pravděpodobně zkušenost některých křesťanů již v té nejranější době, v které psal svůj spis evangelista Marek. Myslím, že podobnou zkušenost má nejeden z nás, křesťanů a křesťanek, kteří žijí v církvi a touží, aby i v jejich domácnosti, v rodině, v manželství, v příbuzenstvu, mezi přáteli lidé uvěřili a uznali, že cesta za Kristem, je cestou nejlepší. Že je to cesta, která vede k pokoji, k naději, k životu. Ano, toužíme po tom, aby i oni, naši nejmilejší, žili spolu s námi v radosti, kterou evangelium vytváří. Aby s námi stáli u tohoto stolu Páně a přijímali jeho tělo a kalich a mluvili s námi o tom, co to je za úžasnou věc! Přicházíme však často z kostela domů a místo zájmu, přijde ledová sprcha. – Konečně jsi doma! Čeká tu na tebe práce, děti; nechápu tě, co na tom máš…, proč tomu věnuješ drahocenný čas…

„Tomu“, myslí se víře? Církvi? Bohu? – A my bychom těm svým tak rádi vyjádřili, že přicházejí o to nejcennější. Ale už o tom většinou ani nemluvíme, protože to nikam nevede. „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ To znamená, že ti, kteří nás nejvíc znají, si nás s tou zvláštní věcí, jakou víra je, spojit nechtějí. Mají svou definitivní představu o tom, co od nás mají čekat. To už spíš svou vírou zaujmeme lidi, kteří nás znají krátce, ale ne ty nejbližší, s nimiž jsme denně, dnem i nocí.

Nikdy tomu nebylo jinak.

V evangeliu čteme, že tuto větu řekl sám Ježíš: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ A řekl ji o sobě. Přemýšlejme o tom dnes.

Víme, že Ježíš byl zván Nazaretský, protože jeho domovem bylo galilejské městečko Nazaret. Ježíš byl člověk z Nazareta. Tam vyrostl. Po otci se tam stal tesařem. V Nazaretu bydlela jeho rodina. Zmínkou o rodině si ještě letmo připomeneme vánoce … rodiče Marii a Josefa. Ale zde je členů rodiny uvedeno víc. Jsou tu jmenováni Ježíšovi sourozenci: bratři Jakub, Josef, Juda, Šimon a také sestry. Ti všichni žili dál v Nazaretu, když Ježíš před časem odešel z domova. Nyní se vrací a již ne sám, ale jako rabín, který má s sebou své žáky. Rabín, který založil školu a provozuje ji. Tak se to Ježíšovo působení dalo také nazvat. Tesařského řemesla již se tedy neujme. Místo toho učí v synagoze. Až potud to asi nebyl tak výjimečný příběh. Nezřídka se některé z dětí ve věřících rodinách vydalo na dráhu kněžskou nebo učitelskou. Vlastně to známe i my dnes, v rodinách katolických i evangelických. A patrně je tomu tak i v rodinách židovských. A podobně, jako je to v takových rodinách jinde, i v té Ježíšově bychom mohli předpokládat, že budou na syna a bratra hrdi, protože duchovní služba vždy byla zvláštním posláním. O tom tu však nic neslyšíme.

Navíc tato zmínka o Ježíšově rodině zde v Markově spisu není první. To si ještě vzpomeneme z kázání, která tu byla koncem církevního roku pronesena. Evangelista již ve třetí kapitole napsal, že Ježíšova matka a bratři za Ježíšem přišli do Kafarnaum a snažili se jej odvést domů, protože se domnívali, že se pomátl. Ano, jeho činnost v nich vyvolala takový dojem. Návratu domů se však Ježíš vzepřel a veřejně za svou rodinu označil ty, kteří činí Boží vůli. Což právě byli lidé, kteří ho obklopovali a lačně hledali jeho pomoc. (Mk 3,21.33-35) Nemáme se přitom domnívat, že Ježíš byl neposlušný syn a rebel, který opovrhl svým příbuzenstvem. V jeho slovech je naopak cítit jistý smutek, že tomu je v Nazaretu takto. Že nastala chvíle, kdy on se musí oddělit a vymanit z obvyklých společenských pořádků. Jeho role je jiná. Ne něco jako populární hippies. Že by Ježíš byl nějakým alternativcem, který chce na sebe upozornit odlišným chováním. Od začátku je Ježíšova role rolí služebníka. To je nejpřesnější výraz. Tento Nazaretský se dal do služby lidem a tím také do služby svému nebeskému Otci. Znamenalo to také jistě roli učitelskou, léčitelskou a později i kněžskou. Ale to vše je především služba. I své učedníky, své žáky vedl Ježíš ke službě. Vzápětí jich dvanáct k tomu vyšle do světa. O tom však ještě dnes řeč být nemá.

Teď jsou Ježíšovi učedníci, a také my jsme, svědky toho, jak „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ Dnes nepůjde konkrétně o nejbližší rodinu, ale o rodáky, spoluobčany, bývalé kamarády z Nazareta. A právě nejbližší rodina je tu pro ně argumentem, že jeden její člen nemůže tolik vybočovat a přijít najednou s mocí, která je nevysvětlitelná. „Odkud to ten člověk má!?“ Je nutno říct, že Ježíši naslouchali. Že mu slovo dali. Neodsoudili ho předem. Ale právě pro to, co dělal. V sobotu počal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a žasli …

Na rozdíl od synagógy v Kafarnaum, kde Ježíš učil, zde v Nazaretu však nežasli nad novým učením, které má moc nad zlem – když vyháněl démony z postižených lidí. Ne. Zde v úžasu říkali: „Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama! Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův atd…? A byl jim kamenem úrazu.“ – Jejich úžas je tak lidský! Vždyť on je jedním z nás! Člověk jako my! Odkud než z Nazareta z tesařské rodiny může mít výbavu, schopnosti, nadání? Ježíšovo lidství, to obyčejné lidství, je mu na překážku u těch nejbližších a v jeho domovině. Kamenem úrazu je jeho „člověčenství“, jak se zpívá ve vánoční písní: „člověčenství naše ráčil vzíti na se“. Zde to však lidem není k radosti, ale na překážku. Je to argument proti víře. Vždyť on je jedním z nás. Copak neznáme jeho rodinu? Ty, kteří mezi námi pracují, žijí, rozčilují se, selhávají, nakupují a prodávají, milují a jsou nevěrní, jedí a pijí, rodí a umírají … ty nemůže on nijak zvlášť předčit. Vždyť je jejich bratr! Člověčenství Ježíšovo je v jeho domově jako koule na noze, která nedovolí, aby úžas nad ním přerostl ve víru.

„A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A podivil se jejich nevěře.“

Ježíš je bezmocný v jedné věci, v jedné situaci: Když mu lidé nechtějí věřit, protože shledají, že je jedním z nich, ale zároveň se projevuje jako ten, který má moudrost a moc od Boha. K víře nepomohou ani „mocné činy, které se dějí jeho rukama“. On je přesto činí. Několik lidí v Nazaretu uzdravil. Jeho milosrdenství nekončí, ani když mu lidé nevěří. To je také úžasné! Ale k víře ty mimořádné činy nepovedou. Úžas vůči Ježíši přijde ještě mnohokrát. Naposledy v Jeruzalémě o velikonocích. Ale právě tam, podobně jako v Nazaretu, se z úžasu nevyvine víra, ale odpor a nepřátelství. Nemusíme však končit toto kázání v lítosti a bezvýchodnosti. Vzkříšení Kristovo razí novou cestu, silnější než lidský odpor. Proto mohl apoštol Izajášovo proroctví rozvinout do slavnostního hymnu:„Stal se jim kamenem úrazu, skálou pádu. Ale ti, kteří v něho věří, nebudou zahanbeni, protože on, ač od lidí zavržen, před Bohem je vyvolený a vzácný!“ (1 Pt 2)

A v Písmu čteme svědectví, že když po velikonocích rostl hlouček těch, kteří v Ježíše Krista uvěřili, tak mezi nimi byla i jeho matka a bratři a také mnozí jeruzalémští židé. Smíme tedy věřit i my: Ten vzkříšený, který se v Nazaretu kdysi divil lidské nevěře, nyní má moc překonat nevěru v nás a také jistě nevěru mezi našimi blízkými. K němu se o to nepřestávejme modlit.

Modleme se.

Ukřižovaný a vzkříšený Pane, prosíme, odpusť, že často i nám připadáš tak lidský, až se za tebe stydíme. Tolik připomínáš člověka v jeho bídě. Dej, ať právě v tobě, Kristu poníženém, rozpoznáváme Božího syna se vší mocí a vládou, ale i s milosrdnou láskou, s kterou k nám přicházíš. Amen.