Neodbytná víra Mk 7,24-30

Introit: Hospodin je milostivý, plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Hospodin je ke všem dobrotivý, nade vším, co učinil, se slitovává. Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí, aby lidem uváděli ve známost tvé bohatýrské činy a slávu a důstojnost království tvého. (Ž 145)

Písně: 31; (s dětmi 787 ref.); 765,1–4; 771; 769

Čtení: Mk 7,14–23

Milí bratři a sestry,

Pán Ježíš právě ukončil spor s farizeji a zákoníky o tom, co člověka znesvěcuje. Co je čisté a nečisté. A pak, k překvapení mnoha takových lidí, kteří mají jasno v tom, co a kdo nás může nábožensky a morálně ohrozit, odchází Ježíš do pohanské krajiny Týru. Dává tím prakticky najevo to, co právě řekl. Neposkvrní nás špína světa, bude-li čistá naše duše, naše myšlenky, náš život. Ježíš zůstal čistý, svatý, i uprostřed té největší špíny – ponížení, bezpráví. On sám se mohl vypravit do končin pohanských, stýkat se s lidmi pochybné pověsti, usednout za stůl s celníky. Protože právě oni ho potřebovali, tak jako nemocní potřebují lékaře. A proto potřebovali jeho pomoc i pohané v končinách týrských. Žili tam bez Boha a bez víry v něj.Ale právě to se má změnit – protože i jich se týká Ježíšovo dílo. I jim se království Boží otvírá. I pro ně je připravena pomoc, budou-li o ni stát – jako ta žena z evangelia.

Na takové místo přichází Ježíš. Přichází docela nenápadně. Bez reklamy – bez kampaně, která by ho vychvalovala za to, co již udělal – a slibovala, co ještě vykoná. Nepořádá veliká, hlučná shromáždění lidí ani se moc na veřejnosti neukazuje. Vešel do jednoho domu – a nechtěl, aby o tom někdo věděl. „Nemohlo se to však utajit.“ Nemohlo se utajit, že přišel Ježíš. V tom je pro nás obrovské potěšení. Uprostřed pohanské končiny je dům – Ježíš v něm mluví své slovo – sedí za stolem a možná láme a rozdává chléb. Ale nic, co bychom mohli označit za zázrak, se tam zatím neděje.

A přece se o něm mluví i tam. Po okolí koluje zpráva o jeho příchodu. Kdo byli její zvěstovatelé, nevíme. Možná pár takových, kteří už někde, třeba na cestách po Galileji o Ježíši něco zaslechli, nebo se s ním setkali. Prý má velikou moc, je na lidi laskavý a zadarmo pomáhá – a navíc se nepovyšuje nad hříšníky a pohany, jako to jeho krajané obvykle dělávají. Je vidět, že si je neoškliví, když sem přišel – mezi ně. Snad to znamená, že má i o ně zájem. A vidíte – ono to stačilo – hned tam so něm uslyšela jedna žena, která měla dcerku postiženou nečistým duchem. – My si někdy děláme veliké starosti s misií. Zdá se nám, že máme málo prostředků a možností, abychom mohli dnešní pohanský svět – ale někdy i jen své vlastní děti – přivést k Ježíšovi. Že nejsme dost dobří odborníci – že neumíme správně mluvit, abychom lidem vysvětlili evangelium – abychom je zaujali pro Krista. A ono to není zapotřebí. Najde-li se dům, kde ho přijmou – nezůstane pro okolí bez povšimnutí. Jako tenkrát – ta neumělá a kusá zpráva v pohanském prostředí našla a přitáhla zoufalou ženu až k Ježíšovi. Neslaví masový úspěch, ale přitahuje nešťastné lidi, kteří si nevědí rady se svým životem.

Ta žena přišla a padla mu k nohám – a nedala se odbýt. Ježíš ji přece nejprve odmítl překvapivými slovy; jedněm dodnes znějí tvrdě a nelaskavě – druhým libě: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům!“ Tím jí dal jasně najevo, že ona jako pohanka nemá teď nárok na jeho pomoc; ještě není na řadě. Proč? – Podle Božího plánu, podle Boží vůle, kterou musí Ježíš poslechnout, je on poslán nejprve k dětem Abrahamovým. Má být chlebem k nasycení Božího lidu. Bůh je věrný – a stojí ve svém slovu – proto se Boží Syn narodil v Izraeli. Jeho řečí mluvil – a tomuto národu zjevoval tajemství království Božího nejprve. Neodradily ho ani spory s představiteli židovské církve – ani výhrůžky a nebezpečí, které ho čekaly. Neuhnul z cesty, na kterou byl poslán. Ani tady ne – daleko od Jeruzaléma – když mu pohanská žena svým pokleknutím projevila božskou úctu a důvěru a žádala ho o pomoc. Čas misie mezi pohany má přijít teprve, až Ježíš splní svůj nejdůležitější úkol uprostřed Izraele – v Jeruzalémě – na kříži a v hrobě.To byl Boží plán – a z něho nemohl Ježíš uhnout, ani když se mu nabízel úspěch a vážnost v týrské krajině. Odmítl pokušení podle své vůle změnit vůli Boží, a proto tak tvrdě té ženě odpověděl. A ona to přijala – „ovšem, Pane.“ Ta žena se mohla cítit uražena, že Ježíš dělá takový rozdíl mezi Izraelem a ostatními národy – jako mezi dětmi a štěňaty. Jako mezi tím, koho milujeme – a tím, kým opovrhujeme. Slovo „pes“ byla v Izraeli stejně hanlivá nadávka jako naše „čubka“. Ale ta žena řekla, co by nejeden zbožný říci nedokázal – „ovšem, Pane.“ Přijala obraz Božího domu, ve kterém děti dostávají chléb z otcovy ruky. Uznala královské Boží právo, aby se smiloval, nad kým se smiluje. Nazvala Ježíše Pánem – to je jen jednou u Marka – nejvyšším titulem, jaký pohan mohl vymyslet. Podrobila se svrchovanému panovníkovi, kterému se musí podrobit každý a vše.

Ale tím to neskončilo – ta žena, matka, se nedala vystrčit ze dveří domu plného Boží lásky a péče do domu svého, kde vládl nečistý duch nad její dcerkou. Chtěla zůstat tam, kde znělo Ježíšovo slovo. Nežádala místo u stolu – které patří dětem. Ale i ten nejzazší kout – kde právě mívají svůj pelech štěňata – i ten pro ni znamenal naději na pomoc a záchranu. A tak pokorně prosí dál za svou dcerku. „Ovšem, Pane – jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech“. Ano – dětem patří chléb – ale je ho snad málo? – Jakoby byla tam, kde Ježíš nasytil pěti chleby tisíce – jakoby jí někdo vyprávěl o dvanácti koších zbytků. A tak se teď o ně hlásí – o ty drobky, které zůstaly, když se děti nasytily. O ty zbytky, které ukazují, že tam, kde je hostitelem Ježíš, nemá místo nouze, skrblení a odměřování – že tam se člověk nemusí tlačit a drát – a odstrkovat druhé – aby si přišel na své. Tam, kde rozdává Ježíš Kristus, dostane se na všecky – na děti i na štěňata – na Židy i na pohany – na všecky, kdo o to stojí, aby byli nasyceni Božím chlebem – chlebem života. Chléb, který dává Kristus, je chléb života – a drobty toho chleba jsou drobty milosti. I v tom nejmenším kousíčku je celý život – celá záchrana – celé zdraví – protože milost se nedá měřit žádnými jednotkami – ani na kousky rozdělit. „Tomu, kdo prosí, bude dáno – a kdo hledá, nalézá,“ řekne Ježíš jindy. To platí všude – i v pohanské krajině. Když ta žena rozpoznala čas milosti – a upřímně o tu milost stála – a pokorně, ale vytrvale o ni prosila – Ježíš ji nenechal odejít bez pomoci. „Žes toto řekla, jdi, zlý/nečistý duch vyšel z tvé dcery,“ směla slyšet z Ježíšových úst. Není na světě místo, kde by Bůh nechtěl a nemohl pomoci. Směla poznat, že Bůh je živý a naslouchající – a že může změnit svou vůli a svůj plán. Směla se potkat s Bohem, jehož „slitování jest nade všecky skutky jeho“ (Ž 145, 9). Ženě Ježíšovo slovo stačilo – s důvěrou šla domů – a „nalezla dítě ležící na lůžku a nečistý duch byl pryč.“

Bratři a sestry, teď je jiný čas, než byl tehdy. Nyní je čas, kdy jsou Ježíšovi učedníci posláni do všech končin země, aby zvali do Božího domu všechny národy. Ale jedno zůstává stejné – to místo, na kterém je slyšet Ježíšovo slovo – kde je u jeho stolu připraveno bohatství a nadbytek jeho milosti – kde se vypráví o Boží záchraně a pomoci, která v Kristu Ježíši přišla pro všechny – to místo je dnes v našem světě právě tak málo nápadné, jako byl ten dům v týrských končinách. A pozvání k němu zní právě tak jako tehdy nenápadně – jen od úst k ústům – jen od nedokonalých a nesmělých svědků. Ale smíme se dát povzbudit: Jako se to neutajilo tehdy – a jako se ty tiché hlasy nepodařilo umlčet ani v těch nejpohanštějších zemích a nejhorších časech – ani dnes nebude pozvání ke Kristu utajeno, umlčeno nebo přeslechnuto. Ani dnes není zvěst o Ježíšově blízkosti ohlašována marně. Těžko se smiřujeme s tím, že naše země už se zase stala pohanskou končinou, že žijeme obklopeni lidmi, kteří s Bohem nepočítají, o jeho slovo nestojí, modlit se k němu neumí. Dnešní evangelium vyzývá: Nedejte se tím odradit. I v takovém světě žijí ubozí lidé, kterým se může při setkání s Ježíšem změnit život. Kteří poznají svou bídu a vděčně přijmou, co On dává. Na nás je, abychom před nimi nezavírali dveře. Abychom se naopak zaradovali – každého přivítali – a spolu se nechali hostit, potěšovat, očišťovat a uzdravovat samotným Kristem. V něm přišel čas milosti pro všecky. On je zde a všecky k sobě volá.

Modleme se. – Pane, prosíme, odpusť nám, že jsme soudili a odsuzovali lidi, kteří žijí jinak než my. Že jsme mnohdy nepřáli tvou lásku. Dej, abychom se uměli radovat uprostřed rostoucí rodiny tvých dětí, našich bratří a sester. Amen.