Introit: Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine, a na milosrdenství svá, kteráž jsou od věků. (Ž 25,6)

Písně: 186; 204,1 s dětmi; 711; 374; 765, 1.4.7

Čtení: 1 Sam, 22,1–2a; Iz 29,17–21a

Milí bratři a sestry,

říkali mu Bartimaios, v překladu syn Timaiův. Seděl u cesty z Jericha do Jeruzaléma, po které proudily zástupy lidí, jdoucích na velikonoce do chrámu. Také Ježíš tou cestou šel s velkým zástupem. Vypadá to, že Ježíš Jerichem se svým průvodem jen prošel. Ale také to znamená, že se mu nevyhnul. Nebylo to město s dobrou pověstí – naopak.(Pro své modlářství bylo překážkou už při Jozuově vstupu do země. Bylo tehdy zničeno jako proklaté a Hospodin je zakázal znovu postavit. Navzdory tomu bylo obnoveno a lidské oběti byly zazděny do jeho základů.) Dosud bylo Jericho živým pomníkem lidského vzdoru, neposlušnosti a hříchu. Město temnoty, město vědomě odvrácené od světla a cesty zákona Božího.

Jsou taková města a místa na světě. Nejraději byste se jim vyhnuli. Na cestách kolem nich byste i dnes našli všelijaké chudáky, kteří čekají, jestli se nad nimi někdo slituje. Uvnitř města je nikdo nechce. Proto zůstávají sedět podél cest. Oni už neputují. Už doputovali, protože vědí: nás ve světě nic dobrého nečeká.

Asi tušíte, že tu myslím na ještě ubožejší lidi, než kteří se dostanou do autobusů a do vlaků, které je odvezou do šťastnějších měst, kde se jim dostane alespoň nějaké pomoci. Pro takové jako Bartimaios nemají lidé slitování nikde na světě.

Nebo přece? – Tohle je cesta do Jeruzaléma! Cesta, po které putují zbožní lidé. Lidé, kteří znají Hospodinův zákon a něco vědí o milosrdenství. Proto se Bartimaios své štace drží. Tady mu alespoň pár lidí hodí něco do klína, aby měl každý den co jíst. Také tu leccos vyslechne a dozví se, co se v zemi právě děje.

Bartimaios nevidí, je slepý. Ale slyší a přemýšlí. Dává si věci dohromady. A to stačí k tomu, aby v rozhodující chvíli zavolal o pomoc. Tou rozhodující chvílí je okamžik, kdy jde okolo Ježíš Nazaretský. Nesmí jej nechat projít… Dá se proto do křiku. A křik to musel být velký, když uprostřed zástupu halasících lidí je rozumět, co volá: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ – Všimněme, co volá. Ne: „Ježíši Nazaretský“, ale: „Synu Davidův!“ On volá Mesiáše. Nejen známou osobnost, která jde právě kolem, ale toho, kterého Bůh zaslíbil a proroci předpověděli. Syn Davidův – to je mesiášský král, očekávaný Spasitel. Slepcovo volání je vyznáním víry v něj. A prosba „Smiluj se nade mnou!“ – to je modlitba. Tak volali žalmisté. Tak se modlí církev dodnes: „Pane, smiluj se!“ Léta nečekal nic víc než almužnu. Ale to byla právě jeho výhoda proti těm, kdo si stačí sami. On dobře ví, že je odkázán na drobty milosrdenství, jež může dostat jen darem. Že sám nemá nic. Je připraven přijmout milost. A ta milost opravdu přijde.

Ale ti, kteří byli kolem, to nepochopili. Nejspíš si mysleli, že žebrá jako vždycky. A tak ho napomínají, aby mlčel: „Neruš! To se nehodí. Nezdržuj.“ – Tak se chovají k prosícímu ubožákovi lidé kolem Ježíše. Častěji čteme o tom, že byli překážkou těm, kteří se k Ježíši toužili dostat. Vzpomínáte ještě, jak učedníci odháněli od svého Pána malé děti, které k němu přinášeli jejich rodiče, aby jim požehnal?

Teď tam někde učedníci také jsou. Proč se Bartimaia nezastali? Oni přece vědí, že Ježíš je syn Davidův, král Izraele. Ale pořád mají před očima docela jinou podobu Syna Davidova: David přece také kdysi po svém pomazání musel dlouho čekat, něž mohl opravdu začít kralovat. V ústraní a ponižování. Ale pak přišel den, kdy slavně dobyl Jeruzalém a všichni jeho nepřátelé byli zahanbení a uznali ho za pravého krále. Teď byl Ježíš na cestě do Jeruzaléma. A přes všechno, co jim o své cestě předpovídal, že v Jeruzalémě ho čeká ne trůn, ale ponížení a kříž, oni si to pořád představovali po svém. Jsou jako slepí. Jako my si Boží cesty a plány pořád představujeme po svém, i když už jsme slyšeli desítky kázání o tom, jak to skutečně je. Sníme o úspěchu, slávě nebo aspoň pohodlí… V tehdejších představách Ježíš táhl na Jeruzalém, aby uchopil moc. Měl před sebou veliký cíl – převrat a nastolení dlouho očekávaného království, věci dalekosáhlé a významné. A oni se cítili jako jeho družina náramně důležití.

V předchozím odstavci se píše, jak už si bratři Zebedeovi rozdělovali úřady a křesla po boku toho krále. A když teď ten křičící slepec narušoval důstojný průběh cesty, chovali se učedníci jako ochranka při významné státní návštěvě. Odstraňovali z cesty a umlčovali všechny neplánované projevy. Teď není čas vyřizovat prosby jednotlivých chudáků, teď jde o důležitější věci než něčí bídu či postižení. Táhneme na Jeruzalém! Na trůn! – Tak se stávají Kristovi učedníci překážkou na cestě k záchraně tomu, který prosí o smilování. – Tohle pokušení hrozí církvi, kdykoli začne sama sebe brát moc vážně. Je to však vážné pokušení, protože může zabránit hledajícím a nuzným dostat se k Ježíši.

Bartimaios to však nevzdal: „Tím víc křičel“. A nevolal nadarmo. „Tomu, kdo prosí, bude dáno a kdo tluče, bude otevřeno“, slibuje Ježíš a platí to o všech našich modlitbách jako povzbuzení: Jen volej, naléhavě pros, když je ti zle a potřebuješ pomoc. Ježíš nikomu nebrání přijít k sobě. On je opravdu očekávaný král – ten Davidův Syn, ale takový, kterému není zatěžko zdržet se u jednoho z „nejmenších bratří“. – Zastavil se a přikázal slepce zavolat. Dal najevo svou královskou vůli: Teď chci slyšet tohoto člověka, přiveďte ho ke mně. A najednou – ti, co před chvílí chudáka okřikovali, ho povzbuzují – „honem, běž, volá tě!“ Jediné Ježíšovo slovo jejich chování změnilo. – A žebrák vstává a jde. Jde v jistotě víry, v důvěře, v naději. Odkud to víme? Z toho, že odhodil svůj plášť. Jediný majetek, svou ochranu před deštěm i chladem, vše, co měl. Musí být volný na cestu za Ježíšem.

Minule jsem kázala o bohatém muži, který se pro Ježíše nedovedl zříci svého majetku. Bartimaios odhazující plášť je jeho protikladem. A zatímco boháčův příběh končí smutně, žebrákův pokračuje ke šťastnému závěru. Uvěřil Ježíši natolik, že se nebojí zříci všeho, nač dosud spoléhal, nic si nenechat do zálohy. Odhazuje to jako přítěž. Jeho víra je viditelná i slyšitelná – vždyť volá a běží k Ježíši – ale přesto je mu ještě položena otázka. Ježíš se s královskou svrchovaností zeptá: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Aby jasně vyjádřil, vyznal, co od Ježíše čeká, kým on pro něj je. Ježíš samozřejmě ví, co slepý potřebuje, radit mu nikdo nemusí. I o nás ví, co nám schází a jak nám pomoci. Ale chce slyšet, že ho o to prosíme, že od něj a nikde jinde pomoc nečekáme, že věříme, že On nám dá, zač budeme prosit.

Tak vyzná svou naprostou důvěru v Ježíšovu moc Bartimaios: „Pane, ať vidím!“ A Ježíšovo slovo jej uzdraví. A další slovo dodá: „Tvá víra tě zachránila!“ – Jak tomu máme rozumět? Uzdravuje skutečně jen naše pevná víra, naše opakované prosby a vyznání? Jistě, že jej uzdravil Ježíš sám. Kdyby On nepřišel, kdyby se nezastavil, kdyby nepomohl, zůstal by Bartimaios dál slepý.

A přece Ježíš oceňuje jeho víru a upozorňuje na ni – ty, kteří dosud nechápou – duchovně slepé, doprovázející Ježíše jako zázračného léčitele a moudrého učitele, snad proroka, snad budoucího krále. Žebrákova víra viděla, co oni nevidí. Kdyby Bartimaios nevěřil, byl by od Ježíše žádal zlato, ne světlo. Víra mu napověděla, že tady smí žádat to, co žádný jiný člověk – ani král – nemůže dát. Kdyby Bartimaios nevěřil, dal by se okřiknout od zaslepených lidí v zástupu. Víra mu pověděla, že Ježíš je jiný král než ti, co vládnou světu, že u něho je smilování, že dokáže zůstat stát a věnovat se volajícímu, i když je na nejdůležitější cestě. Kdyby Bartimaios nevěřil, byl by pečlivě složil svůj plášť a teprve pak se vydal k Ježíši. Kdyby nevěřil, pak by tak vytrvale a stále hlasitěji nekřičel. To křičela víra a naděje.

Kde člověk pochybuje, tam brzy zmlkne. Kde nevěří, dá si rychle namluvit, že všecko očekávání je marné, že Bůh je daleko a zcela lhostejný. Že mu na jednom člověku a jeho trápení nezáleží. Ano, že nemá dost moci, aby zvládl tu velikou temnotu a potíže, které nás obklopují. Víra toho, který nejprve jen zaslechl zprávu o Ježíši, který přichází, víra, která nebyla žádnou učeností, ale hlubokou důvěrou, ta je i nám dnes povzbudivým příkladem a ukazatelem na cestě k záchraně z každé temnoty.

Jak cesta zázračně uzdraveného pokračovala? Ježíš mu řekl: „Jdi“ – jsi volný. Nic dál mu nepřikazuje. Ale on se rozhodne jít za ním. Následovat. Neodnést si jen vzpomínku na laskavého a mocného Pána – aby se tím doma těšil, či dokonce se vychloubal mimořádným zážitkem. „Prohlédl a šel tou cestou za ním.“

Komu Ježíš otevře oči, ten uvidí, kudy se dál vydat. Bůh se ve svém Synu smilovává a přemáhá temnosti a slepotu a pomáhá, abychom viděli, že není omyl v něho věřit, že není marné od něho čekat pomoc, že není zbytečné k němu volat. Že cesta za ním, i když vede utrpením, ponížením a službou, je cesta královská, cesta do království světla beze stínu. Že On je ten jediný a pravý král, Syn Davidův.

Modleme se. Ježíši, Synu Davidův, smiluj se i nad námi, kdo jsme zaslepeni. Smiluj se nad naším světem bloudícím v temnotách hříchu! Amen.