Nehledejte živého mezi mrtvými!
Nahrávka a text velikonoční bohoslužby s kázáním na Lk 24,1-12.
Pobožnost pro Neděli vzkříšení 12. dubna 2020 si můžete poslechnout na zvukové nahrávce nebo přečíst z textu níže.
Kázání: Kateřina Roskovcová
Zpěv: komorní pěvecký sbor Východomoravského seniorátu ČCE pod vedením Evy Ježíkové
Varhany: Jan Trusina
Pozdrav Kristus vstal z mrtvých! Opravdu byl vzkříšen! – Tak se odedávna zdravili křesťané na velikonoční neděli. I já vás tak dnes zdravím, milí bratři a sestry.
Introit Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. (Ž 118,22–24)
Píseň 350,1-2
1. Přemohl Ježíš smrti noc, z hrobu vstal na úsvitu.
Jeho je sláva, čest i moc a on nám kráčí na pomoc,
na pomoc svému lidu.
2. To jitro velikonoční smíš chválit v každém místě.
Vždyť všude, kde se shromáždí ve jménu jeho dva neb tři,
je s námi zcela jistě.
Modleme se slovy Žalmu 30:
Hospodine, tebe vyvyšuji, neboť jsi mě vytáhl z hlubin, nedopřáls mým nepřátelům, aby se nade mnou radovali. Hospodine, Bože můj, k tobě jsem volal o pomoc a uzdravils mě. Vyvedl jsi mě z podsvětí, Hospodine, zachovals mě při životě, abych nesestoupil v jámu.
Pějte žalmy Hospodinu, jeho věrní, vzdejte chválu tomu, co připomíná jeho svatost, neboť jeho hněv je na okamžik, jeho přízeň však na celý život. Večer se uhostí pláč, a ráno všechno plesá.
V dobách pohody jsem řekl: Mnou nikdy nic neotřese. Hospodine, svou přízní jsi mocnou učinil mou horu. Ukryls tvář a zděsil jsem se.
K tobě, Hospodine, volám, tebe, Panovníku, prosím: Jaký užitek vzejde z mé krve, sestoupím-li v jámu? Což ti prach vzdá chválu, bude hlásat tvoji věrnost? Hospodine, slyš a smiluj se nade mnou, buď mi pomocníkem, Hospodine.
Můj nářek jsi změnil v taneční rej, vysvlékls mě z žíněného roucha, opásal jsi mě radostí, aby má sláva ti pěla žalmy a již neumlkla. Hospodine, Bože můj, budu ti vzdávat chválu věčně. Amen.
Kázání Lukáš 24,1–12
Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly ženy k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly.
A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“
Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům.
Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo.
„Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ – Milí bratři a sestry, tato otázka dobře vyjadřuje, co se tu děje. Cítíme z ní jakýsi údiv, snad až napomenutí vůči ženám, které přišly: To, co tady děláte, je nepatřičné.
„Tady“ znamená v hrobě, na hřbitově. A o kom je řeč? O Ježíši, kterého v pátek ukřižovali a do tohoto hrobu položili. Do hrobu, v němž dosud nikdo neležel, takže plátna, která tu zůstala, nemohou patřit někomu jinému. Byla to jeho pohřební plátna, do nichž byl zavinut a přes která dnes, prvního dne nového týdne, když skončil sobotní klid, chtěly jeho učednice Ježíšovo mrtvé tělo nabalzamovat. Tedy pokračovat v pohřebních úkonech, prokázat Ježíšovi poslední poctu, nějak zakrýt rozklad, který smrt působí, zajistit alespoň nějakou „přítomnost“ mrtvého mistra. Místo jeho „posledního spočinutí“, to je hrob.
Ježíšova smrt je nepochybně zasáhla, otřásla jimi. Ale i smrt patří do našeho světa, jsme na ni vlastně zvyklí – a jakkoli to vypadá jako protimluv – jsme zvyklí i na náhlou, nečekanou smrt, jakou Ježíšova poprava byla. Jsme na to zvyklí, máme na to své postupy.
Ta otázka, kterou jim ti podivní dva mužové v hrobě položili, jejich počínání nevystihuje úplně tak, jak ony mu rozuměly. Ony přece nehledají „živého mezi mrtvými“, ony – docela pochopitelně – hledají mrtvého mezi mrtvými. Mrtvého v hrobě, aby pokračovaly v jeho pohřbu. Tu otřesnou skutečnost jeho smrti musely vzít na vědomí a zařídit se podle ní. Tak to děláme i my. Ani Ježíšova smrt jejich světem neotřásla tolik – jako jeho vzkříšení. To se nám tu staví před oči: Ježíšovo zmrtvýchvstání teprve skutečně otřáslo jejich – i naším světem, takže to, co se jevilo jako úplně „normální“, jejich přítomnost u hrobu s pomůckami k balzamování, je najednou zcela nepatřičné: „proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Ježíš „tady“ není, je jinde a jinak – to je poselství prázdného hrobu, poselství vzkříšení.
My ovšem také máme zkušenost s různými otřesy svého života. Žalmista, jehož slovy jsme se na začátku modlili, vyznal: „V dobách pohody jsem řekl: ‚Mnou nikdy nic neotřese. Hospodine, svou přízní jsi mocnou učinil mou horu.‘ – Ukryls tvář a zděsil jsem se.“ Ano, svět se nám zdá neotřesitelný hlavně „v dobách pohody“.
Zvykli jsme si třeba na pohodu v dobách před koronavirem. Nějak do ní vlastně zapadal i Ježíš: věděli jsme, kde ho hledat. Samozřejmě: v neděli v kostele. Tam jsme za ním chodili. A když byla příležitost, tak jsme s ním byli „jedno tělo“. My všichni, církev Páně. Tak jsme to většinou chápali. Byl nám tu k dispozici. A jinak – každý týden, stále dokola, škola, práce, rekreace, sport, restaurace, divadla, bazény, vlaky, tramvaje, letadla a tak dále. Bylo nám v tom všem dobře. To byly opravdu doby pohody. Alespoň dnes na to tak asi vzpomínáme. Ani jsme si neuměli představit, že by to mohlo být jinak.
A pak, během pár dní, během chvíle, to najednou všechno jinak je. Ty jistoty, o kterých jsme nepochybovali, v kterých jsme se bez problémů orientovali, které nám dělaly dobře, ano ty chvíle pohody – najednou jsou pryč. Neuchopitelný nepřítel, nositel nemoci, bezmoci, ani i smrti úplně vykolejil dosavadní řád. A není člověka ani skupiny obyvatelstva, které by to nepostihlo. Lidé se bezradně rozhlížejí, odkud to přišlo a kam to zahnat. A někteří se ptají – slovy žalmisty – je to projev toho, že Hospodin „ukryl svou tvář“?
Ale zároveň vidíme, že i tento „otřes“ není konec našeho světa. Spouštějí se – třeba všelijak pomalu a s chybami, ale přece – krizové plány, snažíme se to nějak „řešit“. Mobilizujeme se. Nenecháváme si to líbit. Bojujeme. Konáme opatření, abychom ochránili a podrželi co nejvíce z toho, co nám sloužilo a v čem jsme si byli jisti. Tak jako ty ženy, které Ježíšovu smrt nenechaly jen tak být, ale šly hned při nejbližší příležitosti k hrobu dokončit jeho pohřeb. Ten otřes, který pro ně nepochybně znamenala Ježíšova poprava, nějak zvládnout. Jistě, podle svých sil, víc s tím udělat nemohou. Kdo by mohl.
Rozumíme jim a vážíme si jich. Tak jako si vážíme všech, kdo napínají své úsilí i nápaditost, abychom tu dnešní „koronavirovou krizi“ nějak zvládli. Abychom svět zachovali takový, jaký je. Ano, třeba aby se vrátily ty „doby pohody“. A ta vyčítavá otázka těch dvou mužů v zářících oděvech, zřejmě bytostí „z jiného světa“, se nám zdá trochu nespravedlivá. „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Jak by mohly „hledat živého“? Když jistojistě věděly, že je mrtvý! Smrt, to je přece veliká jistota našich životů – někteří dokonce říkají, že jediná!
To je jistota, kterou otřáslo Kristovo vzkříšení! To je otřes, který v našem světě, v našich životech, nemá obdoby! Otřes nikoli nějakých hrozných událostí, které zbožného člověka vedou k úvahám, zda Hospodin „neskryl svou tvář“, otřes nikoli „otřesný“, nýbrž poselství neuvěřitelně dobré a radostné. „Není zde, byl vzkříšen“. Kristus vstal z mrtvých, byl opravdu vzkříšen! To je ten velikonoční otřes vším, co známe, na co jsme zvyklí a na co máme nějaké plány a postupy. Velikonoční evangelium, které otřásá světem i v té přítomné koronavirové krizi, kterou podle svých plánů a prostředky, jež vymýšlíme a vytváříme, zvládáme.
Ty ženy měly dobrou vůli a všechno připravené s sebou. Ale teď tu stojí bezradně. Později i Petr se jen diví tomu, co se stalo. Nic tu není tak, jak mělo být. Jak se dalo očekávat. Copak už vůbec nic z toho, na co byli učedníci zvyklí, teď neplatí? „Nalezly kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly.“
Bůh sám odstranil překážku, která ležela mezi smrtí a novým životem. Kámen „byl odvalen“. Ne, že jej někdo odvalil. „Byl odvalen.“ – Nebylo to v lidských silách a možnostech. Takovou překážku lidé odvalit neumějí. Přišli už k hotovému. Bůh byl při díle dříve. Zasáhl, když noc byla nejtemnější a smrt, ta temná „jistota“ našeho světa, zase jednou měla navrch. My vyznáváme, že Ježíš sestoupil až do pekel. Až tam, kde všechno Boha popírá a smrt slaví vítězství. Ale jen na krátký čas. Jen co je potřeba, aby do té „jámy“ Kristus sestoupil a i tam vyhlásil Boží vítězství. To všechno znamená, že kámen je odvalen! Od té doby všechno je jinak. Ale ne hůř, ale neskonale lépe! To je ten velikonoční otřes.
Nikoli Boží odvrácená tvář, ale jeho tvář k nám v Kristu přivrácená, způsobila ten základní otřes našeho světa. Otřes, který otevírá dveře k budoucnosti, k Boží budoucnosti. K budoucnosti, která znamená naději. A tedy i posilu do všech otřesů a krizí našeho života. Také do té současné.
„Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen.“ Byl opravdu vzkříšen! Amen.
Modleme se:
Vzkříšený Ježíši, synu Boží, stojíme v úžasu nad divem velikonočního jitra. Žádná naše slova nemohou k tomu nic přidat. A tak jen stojíme s vděčností a děkováním za tvou velikou lásku a moc. Za to, že jsi pro nás a pro tento svět zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Ty ses po vzkříšení setkal s těmi prvními učedníky a učednicemi a dal jsi jim svému evangeliu uvěřit. Prosíme, setkávej se i s námi ve svém Duchu a ve svém slovu. I nám vlej do srdcí radost, ať můžeme srozumitelně promluvit a vyjádřit, co to pro nás znamená v životě i ve smrti.
Po mnoha dnech nejistoty a strachu z toho, co bude, se ti odevzdáváme se vším, co máme a čím jsme. Vyznáváme, že nic z toho nám záchranu připravit nemohlo. Jen jestli ty nám budeš milostiv, jestli ty nám budeš odpouštět a shromažďovat nás k sobě jako své přátele, jen tehdy je naše budoucnost zajištěná.
Prosíme tě o to pro sebe, pro své rodiny, pro tento sbor, pro naše město. Přimlouváme se zvláště za nemocné a umírající.
Za obětavé zdravotníky v nemocnicích, za pečovatele v domovech seniorů, za hasiče, záchranáře a policisty, prodavačky…
Přimlouváme se za ostaní církve i za partnerský sbor v Kelsterbachu.
Přimlouváme se za ty, kdo v chudých zemích a v táborech nemají péči jako my.
Prosíme o pokoj a mír pro celou zemi. Vždyť tys přišel zachránit všechno, co zahynulo. – Jak bychom my dnes neměli naději pro to, co je zatím jen ohroženo. V tobě je spása, pokoj i radost!
Pane Ježíši, tvými slovy se nyní modlíme k nebeskému Otci: Otče náš, který jsi v nebesích,posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.
Píseň 346
1. Buď tobě sláva, jenž jsi s mrtvých vstal,
smrt již nemá práva, vítěz tys a král!
Jasný jako plamen anděl sestoupil
odvalen je kámen, prázdný hrob tu zbyl.
Buď tobě sláva, jenž jsi s mrtvých vstal,
smrt již nemá práva, vítěz tys a král!
2. Toť on, toť Ježíš, jejž jsi spatřit chtěl,
nepochybuj, věř již! Živ je Spasitel.
Vzchop se stádce malé, v boje pomezí
heslem tvým buď stále: Kristus vítězí!
Buď tobě sláva, jenž jsi s mrtvých vstal,
smrt již nemá práva, vítěz tys a král!
3. On, Kníže míru na věky jest živ;
silnou má teď víru ten, kdo bál se dřív.
Vítězem se stává, kdo zde trpěl s ním.
Život v něm i sláva, nic se nebojím.
Buď tobě sláva, jenž jsi s mrtvých vstal,
smrt již nemá práva, vítěz tys a král!
Poslání Ř 13,8-14
Víte přece, co znamená tento čas – už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.
Žijme řádně jako za denního světla – ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.
Nakonec prosme, aby se Ježíšova slova jeho učedníkům stala požehnáním i pro nás:
Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!
Amen.
Pingback: Ohlášky – 12. dubna 2020 | Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Nymburce