Ř 12:14-21  Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost. Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré.  Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.  Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán. Ale také: Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.  Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.

Písně: Ž 25,1–5, 336,1–6; 386,1–6; 672

Čtení: 2Král 6,8–23

Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho i Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce. Jemu buď sláva na věky věků. Amen. (Ga 1,3–5)

Introit: Služte Hospodinu s veselím, předstupte před obličej jeho s prozpěvováním.

Milí bratři a sestry,

„Nedej se přemoci zlem …“ To je výzva, kterou rádi přijímáme. Ano, zlo nemá vítězit. V tom panuje všeobecná shoda. Potřebujeme, bytostně všichni potřebujeme k životu, aby zlo nevítězilo. Neboť zlo znamená ohrožení a nakonec i zkázu. Zlo je moc ničivá. Ano, zlu je třeba nepodléhat, nedat mu zvítězit, naopak ho přemáhat. To se učí chápat už malé děti v pohádkách.

Přemáhat zlo? Ale jak? Jak ho přemoci? Apoštol říká: „… přemáhej zlo dobrem.“ Dobro má ještě větší moc. Ano, to právě také vyprávějí ty pohádky: dobro nakonec vítězí nad zlem. Ale – to je naše podezření – tak je to právě jen v pohádkách. Tam to je vždycky zařízeno nějak tak, že ten, kdo je na straně dobra a pravdy, je nakonec chytřejší nebo silnější než zloduch. Má ostřejší meče, lepšího koně nebo zvláštní štěstí. Jenomže ve skutečném životě to měření sil často vypadá jinak, často docela obráceně: vítězí bezohlednost, vypočítavost, násilí.

A přece apoštol s onou převažující mocí dobra počítá. Ne ovšem tak pohádkové, tak že dobrý porazí zlého. Tak, že by zbraně toho, na čí straně je pravda, musely vždy zvítězit, jak si to rádi představujeme třeba v husitské tradici. On zřetelně ukazuje, co myslí tím „přemáhej zlo dobrem.“ Docela jednoduše: na zlo neodpovídej zlem, ale dobrem. „Nikomu neodplácej zlým za zlé.“ „Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo.“ Ne ránu za ránu. To je přemáhat zlo dobrem, jak tomu rozumí apoštol.

Nechat se přemoci zlem, to znamená: nechat se jím postrčit, vyprovokovat k dalšímu zlu. Neboť tam nás zlo přemohlo, opanovalo, zvítězilo na námi: nikoliv tam, kde jsme podlehli jeho náporu, byli zbiti, byli okradeni, bylo nám ublíženo, nýbrž tam, kde vstoupilo do našeho srdce, kde jsme se jím dali vést dál, k dalším zlým činům. Byť v odvetě, byť s dobrým úmyslem. V tom je totiž ta nejzákeřnější a nejpodmanivější moc zla, že plodí další zlo. Provokuje reakci, a tak se množí a roste. A tento jeho postup se nedá zastavit jinak, než že se v tomto směru vůbec nepokračuje. Že na zlé nepřijde zlá odveta, na ránu rána. Jen tak zlo neslaví vítězství, jeho ďábelství je prolomeno.

Ale bude tak zlo skutečně přemoženo? Lze tím dosáhnout něčeho víc, než že si člověk zachová jakousi čistotu, že jeho tedy zlo neovládne. Ale bude tak postup zla skutečně zastaven? Neznamená docela naopak takové odvetné jednání, že se tím dá zlu průchod? Jen si to představte: vždyť odpovídat na zlo zlem, to je přece také princip trestu. A není třeba ztrestat zločince? To je přece také princip boje. A není třeba se bránit proti napadení – na ulici, či ve válkách? Což není třeba zlu stavět hráze také hrozbou, silou a násilím? Takto ho přemáhat. (Spoléhat vlastně víc na to, co nás učí pohádky a husité: že na straně dobra se shromáždí větší síla, že policie bude nakonec silnější na vynalézavější než zločinci, že jaderná odstrašovací síla bude mít vrch nad megalomanií některých vůdců.)

To všechno apoštol nijak nepopírá, ani nezlehčuje. Vždyť hned v následující kapitole bude připomínat význam a potřebu „moci mečové“; moci, která má být hrozbou „tomu, kdo jedná zle“. On dobře ví, že ke skutečnému smíření, které teprve reálně zastavuje a přemáhá zlo, je vždy nakonec potřebná ochota dvou stran. Jednostranně nějak nastolit pokoj, který by nahradil nepřátelskou nevraživost, nelze. Proto také ke svým výzvám připojuje výhradu: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ Docela realisticky počítá s tím, že to také někdy možno není, že to někdy prostě nezáleží na nás, zda budeme žít v pokoji a nebo nepřátelství. Že nelze zrušit trestní právo a policii a věznice a armády.

Avšak také nám apoštol neponechává iluzi, že by se těmito prostředky mnoho zmohlo. Rozhodně si nemáme myslet, že tudy by bylo možno zlo přemoci. Všechny ty trestnice a policejní komanda a atomové bomby při své strašlivé síle nakonec zmohou velice málo. Zlo mohou nanejvýš potlačit, ale nepřemohou je. Docela názorným příkladem, jak bezbranná a neúčinná je moc metody odplaty, může být ten náš poválečný odsun Němců. Můžeme se dohadovat o tom, do jaké míry byl spravedlivý či nespravedlivý, ale dvě věci jsou dostatečně jasné: Byl to postup podle vzorce odplaty – rána za ránu a vyřešení problému v žádném případě nepřinesl. A bylo by možno pokračovat příklady toho, jak malý účinek mají věznice na nápravu zločinců … (Ano, je to tak: odveta tu zmůže velmi málo. Dobré, je-li přijato, zmůže daleko víc. Jedině to je cesta ke skutečnému překonání zla. V dobrém přemáhejte zlé! A tak je důležité o této cestě vědět i tam, kde se trestá a musí trestat. Kde se bojuje a musí bojovat. Nezapomínat na ni, naopak o ni usilovat, stále pro ni hledat prostor, skulinu. „Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“

A apoštol ovšem také reálně počítá se situacemi, že je to možno, že se naskytnou příležitosti, kdy to opravdu bude záležet na nás, co uděláme. Dává jednoduchý a jasný příklad: „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho a má-li žízeň, dej mu pít, tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.“ To se přece může stát: že tvůj nepřítel, ten, kdo byl proti tobě, kdo ti ublížil, kdo tě ohrožovat, kdo se ti posmíval, kdo tě podvedl, kdo tě ponížil – že se sám dostane do úzkých. Přijde na něj nouze. A může se stát, že se situace obrátí. A co ty na to?

To je případ: „pokud to záleží na vás.“ Teď to záleží jen na tobě, teď ty jsi na tahu. Nepřítel je svojí nouzí nepochybně oslaben, že tě bezprostředně neohrožuje. Můžeš si říci: teď na něj přišlo, co si zasloužil. Dobře mu tak. Dokud je v nouzi, alespoň mne neohrožuje. A můžeš dokonce své výhody využít k odplatě: vrátit mu, co mu patří. Ano, teď se už nemusíš bránit, teď můžeš útočit! Ale můžeš také neodplatit zlým za zlé. Můžeš se zapřít a můžeš mu pomoci, hladového nasytit, žíznivého napojit. Využít tu příležitost jinak: přemoci to nepřátelství.

Ale není to riskantní? Co když to nepřítele nezahanbí a nepřivede k lítosti? Co když to na něj vůbec nepůsobí? A on toho jen zneužije k obnovení nepřátelství? Ovšem: zaručeného tu nic v žádném případě není. Ale apoštol tu přece jen s možností úspěchu počítá. Opakujme: je to jediná cesta, která může být skutečně úspěšná. Apoštol s možností, že tak uspějeme, reálně počítá – a mohli bychom snést příklady z dějin i ze svých osobních příběhů, které to potvrzují. Ale především a na prvním místě nám naději úspěchu takového jednání dává Bůh sám. Svým jednáním v Ježíši Kristu.

Víme, jak to dopadlo s tím, který: „Když mu spílali, neodplácel spíláním, když trpěl, nehrozil.“ Jeho dobroty bylo plně zneužito. Zemřel na kříži! Ale můžeme povědět, že prohrál? Což nebyl vzkříšen? Což právě on není od té chvíle a už navždycky Pánem všeho a všech? Což není právě on tím, který bude mít poslední slovo nad námi i nad našimi nepřáteli?

A tak se nemusíme bát a dát se ochromovat takovými pochybnostmi předem. Nýbrž docela prostě – tam, kde je na nás, tam kde je to možné, jakmile se k tomu naskytne nějaká příležitost, snažit se o pokoj a smíření se všemi. Neodplácet zlým za zlé, vzdát se svého práva, vzdát se příležitosti k odplatě. Vždyť tím se nevzdáváme spravedlnosti, tolik potřebného jasného rozlišení, ano rozdělení mezi dobrým a zlým. Jen to vykonání a nastolení spravedlnosti přenecháváme Bohu, který jediný skutečně spravedlivou spravedlnost může vykonat: Spravedlnost, kde už není místo pro zlo, nepokoj, nenávist a křivdu v žádné podobě. Ano, tak si to můžeme všude tam, kde se děje bezpráví, kde vítězí nenávist, povědět: to není poslední a konečný stav. To nezůstane bez soudu, bez spravedlnost. Bez skutečné spravedlnosti, která je skutečně spravedlivá, skutečně dobrá pro všechny. Toto dobro tedy smíme, ano smíme! svolávat i na své pronásledovatele. To smíme přát svým nepřátelům stejně jako sobě. Neboť právě tak a pouze tak skutečně uprostraňujeme Božímu soudu. Ano, dáváme místo jeho království. Když usilujme o pokoj se všemi. Když otevíráme cestu dobru i vůči zlu, jak jen můžeme. A tak: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem!“

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty jsi už zlo přemohl. Už se jeho kruh nemůže uzavřít úplně. Už se nemůže šířit donekonečna. Prosíme tě, přemáhej touto mocí své lásky také zlo v nás. Náš strach i pýchu, které nás ženou k odplácení. Vyznáváme, že často bereme spravedlnost do svých rukou, takže pak už není místo pro tvůj soud. Prosíme tě odpusť nám. Amen.