21. neděle po Trojici

Gn 11:1-9  Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny.  Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.

Introit: Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný. (Ž 127,1)

1. čtení: J 14,1-6

Písně: 645; 507; 189B; 192

Základ kázání: Gn 11,1-9

Milí bratři a sestry,

Babylon – poněkud záhadné jméno, o jehož přesném původu se nic neví. Bible ho vykládá – jazykově poněkud násilně – jako Bábel, totiž „Zmatek“. A právě v tom významu se to jméno stalo příslovečným. „Babylón jazyků“, říkáme třeba o Karlově mostu nebo vůbec o Praze v době turistické sezony. Člověk tam slyší všechny možné řeči a nářečí, z nichž většině nerozumí. Ano: řeč, které nerozumíme. Řeči, kterým nerozumíme. Zní to paradoxně: jazyk je přece nástrojem k dorozumění. Jenže jen pro některé. Znáte ten pocit: najednou se člověk cítí trapně, druzí jsou mu vzdáleni, sám stojí stranou. Působí různé jazyky vzdálení mezi lidmi a nebo je to naopak, že jsou důsledkem, projevem toho, že lidé si jsou vzdáleni, nejsou jednotní? Jisté je, že to dvojí spolu souvisí. Rozdílnost jazyků opravdu není ničím povrchním, zasahuje velmi hluboko do našeho života. Jistě: dá se překládat. Ale každý ví, že všecko se přeložit nedá. A nejen to: dorozumění není jen problém čistě jazykový. Ta rozmanitost jazyků signalizuje ještě něco hlubšího: problém najít společnou řeč míváme i v rámci jednoho jazyka. Jsou různé pohledy na věc, různé přístupy … Je ta rozmanitost dobrá či špatná? Rozmanitost se dnes většinou považuje za cosi dobrého, přínosného. Pestrost je stavěná proti nudné šedi. Zvlášť mladí lidé se nechávají inspirovat multi kulturou a mají ji rádi. Ale nedorozumění? Neschopnost se dohodnout? To bývá zlé. Pro mladé stejně jako pro starší. Proto se pořádají různé konference a kulaté stoly, aby se ta nedorozumění překonala.

Bible nám překvapivě líčí i toto jako důsledek a znamení Boží péče o lidi a o svět. Ano: to, že si navzájem nerozumíme, je někdy dobře, je to znamení Boží péče o nás. O tom vypráví ten příběh o stavbě Babylónské věže. Přesněji: města a věže. Města, velkoměsta, které bude mít také věž. Jednu věž, zato pořádnou. Má sahat až do nebe. Města, které je něco víc, než oblast k bydlení, než hrazené sídlo, které chrání před napadení nepřáteli. Města, jeho velikost sahá i do výšky. Města v přímém spojení s nebem. Jak vysoká by musela být věž, která by dosáhla do nebe? Kde nebe začíná? Docela prostě: nebe začíná tam, kde končí země a svět. Nebe je to, co je nad námi. Až tam, až k Bohu měla sahat ta věž.

Že je to nesmysl? Že je nemožné dosáhnout až k Bohu nějakou lidskou stavbou? Nu, to nám právě ten biblický příběh říká. Dvakrát se nám připomíná, že Bůh musel „sestoupit“, aby se na to dílo podíval, aby vůbec viděl, čím se tam dole zabývají. I ta nejvyšší lidská věž zůstává pro Boha „tam dole“. Ale také nám kniha Genezis vypráví o tom, že právě v člověku tahle marná a hloupá snaha vzniká. My lidé jsme malí a smrtelní tvorové. Ale dokážeme veliké věci, které nás převýší a přetrvají. Je to někdy až fascinující, co všechno člověk dokáže. A to zejména tam, kde spojí síly, kde dokáže spolupracovat, kde se domluví s ostatními. A někde v člověku je ta touha stavět věže. Nejen města, místo k bydlení, ale města s věží, stavět něco, co není jen k užitku, ale co má ohromit, co má mít výšku, po čem se dá stoupat vzhůru. Ten směr vzhůru je pro nás fascinujícím – pro zbožné i bezbožné.

Ti babylonští stavitelé staví proto, aby si „učinili jméno a nebyli rozptýleni po celé zemi“. Chtějí tím bojovat proti zapomnění a proti nejednotě. Vlastně zvláštní: „Celá země byla jednotná v řeči i v činech“, píše se tu. Tak proč se potřebují sjednotit ve městě s věží, jako by jejich jednota byla ohrožena. Čím? Ohrozí, ano zničí ji nakonec právě tento čin.

Lidé táhli na východ – tam někde byl ráj. Ztracený ráj. Hledají jej tedy znovu, po svém, sami. Co tím myslím? – Hledají ráj bez Boha, zlatý lidský věk. Nalezli pláň, (nebo pole, či nížinu podle překladu) a tam si vespolek, jakoby jedním hlasem řeknou: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Co je na tom špatného? Budovatelské nadšení je strhující. Není to skvělé: Hej rup! Vyhrňme si rukávy a jdeme do toho! „Řekli si vespolek“, to znamená, jdeme do toho spolu. A ještě jednou: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi.“ Nové technologie to usnadňují: místo kamene cihly, místo hlíny asfalt. Víme jak na to! Není to skvělé? Máme náhradní materiál. Náhražky starých a nemoderních věcí nám umožňují nalézat nové jistoty. Nové náhražky jistoty staré. Čtenář Bible tu má nejspíš rozumět: Náhražka Hospodina. Stačíme na to sami. Na nové sídlo, nový ráj. I na nebe stačíme. Věž je nástrojem tohoto díla. „Nuže!“ Vždyť se na tom „vespolek“ dovedeme domluvit.

„Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ Cílem je tedy výroba jména. Výroba programu, který nás bude spojovat. Proti čemu? Proti rozptýlení. Lidé se nejvíc bojí samoty, osamění, které je nejhlubší ve smrti. Jak se svým životem stále víc smrti blížíme, tak tím více se chytáme všelijakých zpevňujících náhražek, programů, které slibují, že nám to nepříjemné období usnadní, zajistí pohodlí, navodí pocit, že je všechno v nejlepším pořádku. A že jsem to já, člověk, který si to všechno sám zařídil a připravil. Mít jméno, které nás spojuje, jehož jsme pány, protože jsme si je sami vybudovali a můžeme být na ně – vlastně na sebe náležitě hrdi. Potomci si tohle spolu s naším jménem budou připomínat.

Všimli jste si? V tomto příběhu není již nikdo, kdo by stál proti Hospodinu – ve smyslu jeho protějšku, jako tomu bylo v těch příbězích předchozích. Právě jména tu chybí: Adam s Evou, není tu žádný Kain, který by se na Hospodina hněval, ani pokojný Abel. Není tu Noe, který by slyšel a poslechl Boží pokyn stavět záchrannou archu. Kdo tu je? Jakási masa lidí, kteří si opravdu jedou jen po svém a za sebe. Anonymové si dělají jméno. Povzbuzují se v tom: „Nuže, vypalme, vybudujme, učiňme!“ A zdá se, že jim to jde. Nic jim nebrání, aby vypalovali cihly, budovali město, stavěli věž, dělali si jméno. Oni už s Bohem – Stvořitelem nebe i země, nepočítají ani jako s nepřítelem. Je jim dokonale volný. Nebaví se s ním. A nebo to je jinak? Není ta jejich lidská urputnost „Nuže…“ ohromným sebeklamem, který si však sami vybrali? „Na just“ dělejme všechno sami! Navzdory Bohu! Ukažme mu, že ho nepotřebujeme. Vrchol naší věže bude až v nebi! Není to fascinující? Tam v posledním patře věže, zikurratu se jim říká, je nahoře modrá nebeská místnost, kam si božstvo přitáhneme a podrobíme si ho. – To jsme však v Bibli nečetli. Víme to proto, že v Babylóně takové věže opravdu stály, věže s „bránou do nebes“ (Bab-ili) a judští zajatci se na ně možná ohromeně dívali. Obraceli hlavy vzhůru a představovali si, co se asi v tom posledním – 100 m vysokém patře děje, když tam vystupuje babylonská kněžka … Celý program je vlastně náhražkou boha. Nebe na zemi, nebo se zemí propojené díky lidské vynalézavosti a jednotnému úsilí. Od Boha už se nic nečeká. Už jsme se s ním vypořádali, zrušili jsme vztahy. Budoucnost máme sami v sobě.

I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, kterou synové lidští budovali. … A pak ještě jednou: „Nuže sestoupíme“; to však neříkají babylónští. Takto mluví Hospodin. Možná nám to připomene majestátní „učiňme člověka“. – Hospodin musí hodně dolů. Věž sama o sobě do nebe nedosahuje. Ovšem zatím ještě není dostavěná. „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.“

Lidem se zdá, že se jim dílo daří. Ale Bůh vidí dál: vidí kam to povede, když si lidstvo bude fascinovaně hledět jen vrcholových oblastí – top módy, luxusu, celebrit, vrcholového sportu, horních deseti tisíc; konce směrem vzhůru to vlastně nemá. Bůh však sestupuje, aby se podíval. A co vidí? Co nutně musí vidět, když lidé mají hlavy obrácené jen nahoru? Dole vidí to, co zbylo. Ty, kteří nahoru nemohou a na které se nikdo směrem dolů neohlíží. Ty, a je jich velmi mnoho, ano vlastně většina, kteří jsou zotročeni, sténají únavou a bolestmi a marně se rozhlížejí, odkud by jim přišla pomoc. Protože už ani zeshora, z nebe prý žádnou čekat nemají. Kdo není s námi nahoře, je nepsané heslo naší doby, ten stojí opodál, nebo rovnou leží dole. A tak si i ti chudáci opatřují třeba na dluh všechny možné náhražky, aby to alespoň vypadalo, že se také po těch patrech posunují vzhůru.

„Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ – Aby si nerozuměli při stavbě věže až do nebe a neohrozili nakonec celé tvorstvo svou bláhovostí. Tak chrání Bůh lidstvo před megalomanstvím. Torzo babylónské věže je toho navždycky symbolem. Boží pomoc někdy může proto vypadat i tak, že nám Bůh nějaký podnik překazí, aby nás ochránil. Že rozptyluje lidi na všechny strany, aby nemohli být stmeleni při nějakém nebezpečném díle a nedovedli jej do konce. Ano, lidské nedorozumění může být i ochranou před společným bezbožnýmzáměrem. Toto čteme na začátku Bible – snad jako varování, že tudy dobrá cesta nevede. Že lidská cesta vzhůru je sebeklam. A všechny naše věže budované s pyšným záměrem zůstanou jen torzem. Boží odezva na lidské megalomanství je naopak cestou dolů. „I sestoupil Hospodin …“ Sestoupil a ujal se sám našeho jména tím, že je spojil se svým Synem. On se postaral. My už se o své jméno starat nemusíme.Z rozptýlení nás shromažďuje on v tom jediném jménu, které nás chrání před sebeklamem i před tou obávanou samotou. Ne naše věže až do nebes, ale Boží příbytky, v nichž nám Ježíš Kristus připravil místo, je to, co smíme vyhlížet. Amen.

Pane Ježíši Kriste, tvé jméno je nad každé jméno. Dej, abychom nikdy po jiném netoužili. Amen.