Poslední neděle po Zjevení Páně

Gn 24:1-15  Abraham byl stařec pokročilého věku. Hospodin mu ve všem požehnal.  2 I řekl Abraham služebníku, správci svého domu, který vládl vším, co mu patřilo: Polož ruku na můj klín. 3 Zavazuji tě přísahou při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nebral pro mého syna ženu z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlím.  4 Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka. 5 Služebník mu na to odvětil: Co když mě ta žena nebude chtít následovat sem, do této země? Mám tvého syna zavést zpátky do země, z níž jsi vyšel?  6 Abraham řekl: Chraň se tam mého syna zavést!  7 Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce a z mé rodné země, promluvil ke mně a přísahal mi, že tuto zemi dá mému potomstvu; on sám vyšle před tebou svého posla, a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna.  8 Kdyby tě snad ta žena nechtěla následovat, budeš své přísahy zproštěn. Jen tam mého syna nezaváděj!“  9 I položil služebník ruku na klín svého pána Abrahama a odpřisáhl mu to. 10 Služebník tedy vzal deset velbloudů svého pána a jel. Vybaven všelijakými drahocennostmi svého pána vydal se na cestu do aramského Dvojříčí, do města Náchorova. 11 Před městem zastavil velbloudy u studně s vodou. Bylo to navečer, v době, kdy ženy vycházívají čerpat vodu. 12 Tu řekl: Hospodine, Bože mého pána Abrahama, dopřej mi to prosím a prokaž milosrdenství mému pánu Abrahamovi.  13 Hle, stojím nad pramenem a dcery mužů města vycházejí čerpat vodu.  14 Dívce, která přijde, řeknu: Nakloň svůj džbán, abych se napil. Odvětí-li: Jen pij, a také tvé velbloudy napojím, předurčil jsi ji pro svého služebníka Izáka. Podle toho poznám, že jsi mému pánu prokázal milosrdenství.  15 Ještě než domluvil, přišla Rebeka, která se narodila Betúelovi, synu Milky, ženy Abrahamova bratra Náchora. Měla na rameni džbán.

Introit: Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. (Ž 32,8)

1. čtení: Mt 7,13-14

Písně: Ž 47; 673; 192; 702; 171,1

Milí bratři a sestry,

Víme již, že v příběhu praotce Abrahama jde o velkou věc. O nic menšího než o požehnání pro všechny národy země. Doslova o záchranu lidstva, kterou prostředkuje na zemi Boží lid. Záleží na jeho věrnosti a svědectví o Hospodinu. Proto je velmi důležité, aby generace Božího lidu na sebe navazovaly a toto vzácné svědectví, které my již pro Ježíše Krista nazýváme evangelium, na zemi nikdy nechybělo. Jak se však tohoto vzácného povolání účastnit? Jak na něm mít podíl? Tak se často ptáme i my v obavě, abychom svůj úkol na zemi neminuli, abychom nežili zbytečně. Cíl, nebo záměr Boží trvá. Bůh však chce, abychom se úkolu v tomto vzácném povolání ujímali svobodně sami. Neshodí na nás z nebe nějaký osud, kterému bychom se museli podřídit bez rozmyslu a bez zapojení své vůle. Příběh, jehož část jsme právě četli, tomu odpovídá – Abraham, jeho služebník, rodina v Cháranu i nevěsta Rebeka se musí každý rozhodnout za sebe. Ve chvíli, kdy slyší, že Bůh po člověku něco žádá, může k tomu člověk přitakat a nebo odmítnout.

Příběhy praotců ukazují, že záleží na rodině a na potomcích, aby tu byli a aby zachovali věrnost Hospodinu. Zdá se to být jednoduché. Abraham již byl stařec pokročilého věku. Ještě jeden úkol mu tu na zemi však zbývá. Oženit Izáka. To nám může připomínat staré časy, nebo i pohádky, kdy šlo o to, aby po otci měl kdo převzít péči o rod a ujal se dědictví. Je tedy Abraham něco jako náčelník a Izák jeho nástupce, jako král a Izák jako princ a nebo jako sedlák a Izák jako dědic gruntu. Jde o tohle? To jsme totiž znali z minulosti, od svých předků, a dnes se nad tím lehce usmíváme. My už tohle nemusíme. My máme svobodu a lidská práva, proto se nikomu nedá nařizovat, že se musí ženit a už vůbec ne, koho si má vzít. Sňatky z rozumu se nám zdají nehumánní. – I když ne tak docela. V současnosti už lze znovu slyšet názor, že naše praprababičky možná byly nakonec v manželství šťastnější, protože jim rodiče vybrali moudře partnera, který se k nim hodil. Rozhodně prý byla taková manželství trvalejší. – Kdo ví. Ale o tohle v případě Abrahama a Izákovy ženitby nešlo.

Pokusme se povědět, o co tu jde a proč o tom smíme i dnes číst s užitkem. Podobnost s těmi našimi „starými časy“ je jen zdánlivá. I když hned další postava, ten služebník, či správce domu, jehož jméno však ani neznáme, tedy tento muž by mohl připomínat dohazovače, kteří sňatky mezi rodinami smlouvali. Abrahamův služebník nebyl žádný dohazovač. Nezáleželo na jeho výmluvnosti, ale na věrnosti a poslušnosti svému pánu Abrahamovi, který jej vyslal plnit vůli Boží. Vůle Boží byla to, co jsme řekli na začátku: aby zaslíbené požehnání Boží mohlo navázat v další generaci. Aby z Abrahama a Izáka mohlo být předáno na další potomky a tak pokračovat dějinami ke svému cíli – k záchraně lidstva. Služebník si byl vědom vzácnosti takového poslání i řady okolností, které by mohly jeho úkol pokazit.

„Co kdy mě ta žena nebude chtít následovat sem, do této země? Mám tvého syna zavést zpátky do země, z níž jsi vyšel?“ – „Chraň se tam mého syna zavést!“ Jednoznačně tuto možnost odmítá Abraham. Vždyť to bychom se vraceli! A my se vracet nesmíme! Každá generace, popošla-li o kousek dál v dějinách zaslíbeného požehnání, nesmí se vracet na začátek – tam, kde ještě Hospodina neznali a teprve se od pohanských model měli nechat odtrhnout. K tomu je teď zvána Izákova nevěsta. Aby se připojila k rodině víry. A po ní další a další.

Otázka toho služebníka je však pochopitelná. Co když ona nebude chtít odejít z rodného domu? Vydat se proti proudu, proti pravidlům. Normální tehdy bylo, že by se ženich připojil k rodu nevěsty a on aby opustil svého otce i matku. „Chraň se tam mého syna zavést!“ To je důrazné varování. To by byla cesta zpátky. Raději se vrať sám. Abraham raději riskuje, že nevěsta nebude žádná. Ale copak on s Hospodinem právě tuto zkušenost neudělal? „Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce, promluvil ke mně a přísahal mi, že tuto zemi dá mému potomstvu …“ To je Abrahamova víra. Z milosti Boží je tu syn Izák. Stejně tak se může nyní Bůh milostivě postarat o to, aby Izák mohl založit svou rodinu. „On sám vyšle před tebou svého posla a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna.“

V této důvěře tedy služebník zdar cesty vloží na Hospodina. Nejen že neznáme jeho jméno, ale ani vlastnosti. Nic na něm není výrazného, jen to naprosté spolehnutí na to, že tento úkol má ve svých rukou sám Hospodin. Jak se to pozná? – Služebník se na každém kroku modlí. Je to nápadné. Nečetli jsme tu celý příběh, proto to musím výslovně zmínit teď. Od samotného začátku, když přišel ke studni u Cháranu – prosil „Hospodine, dopřej mi to, prosím a prokaž milosrdenství mému pánu Abrahamovi … dívce, která přijde, řeknu, nakloň svůj džbán, abych se napil. Odvětí-li: Jen pij, a také tvé velbloudy napojím, předurčil jsi ji pro svého služebníka Izáka. Podle toho poznám, že jsi mému pánu prokázal milosrdenství.“

A přišla Rebeka, dcera z Abrahamova příbuzenstva a ochotně vyhověla služebníkově prosbě. A on na to? – nežene se dál s úlevou, teď už je to na mně, teď už to mám v kapse. On se stále znovu klaní a děkuje Hospodinu, že jeho cestě dopřává zdar. „Požehnán buď Hospodin, Bůh mého pána Abrahama, že od mého pána neodňal milosrdenství a svou věrnost. Přivedl mě až do domu bratří mého pána.“ A když vypráví Rebečinu bratrovi Lábanovi a pak jeho rodině o svém pověření, o požehnaném Abrahamovi – není to předvádění movitého ženicha Izáka, ale znovu a znovu potvrzování: Jsme na tom tak dobře a já jsem tu dnes proto, že Hospodin si to přeje a my se jen zapojujeme do jeho plánu. Kvůli tomu, aby jej poznala další generace, je nutné, aby vaše Rebeka opustila svou zemi, svou rodinu, své náboženství a tak jako otec Abraham se vydala na cestu za naším Bohem

Takové svědectví svou vlastní vahou přiměje Rebečinu rodinu, aby dívce nebránili a propustili ji ze svého domu. Aby ji nechali jít za tímto Bohem, který si tak hledí svých věrných a svěřuje jim toto svaté pověření: nést Boží požehnání všem národům země. Ale jak jsme řekli, toto pověření, tato výsada zároveň žádá velkou odvahu a víru. Člověk není přinucen. Nevěsta není koupena – množství darů tu má jen potvrdit Boží požehnání – ani není zajata a odvlečena, jako tomu bylo v jiných kulturách. Ba ani není oslněna ženichovým lepým vzhledem a sympatickou povahou. Vždyť Izák tu ani není přítomen. Rebeka jej uvidí až v jeho zemi těsně před svatbou. To vše je potřeba říct, aby bylo jasné, že cesta do rodiny Božího lidu je jen cestou víry a odvahy. A Rebeka se ukáže být odvážnou nevěstou. Možná, když přehodili rozhodnutí na ni, tajně mysleli, že si vyžádá obvyklý průtah 12 měsíců. Přípravu nevěsty. Ale Rebeka toho nevyužije. Souhlasí s okamžitým odchodem. Služebník spěchá. Proti zvyklostem – napřed chce všechno vyřídit a dojednat a pak teprve přijme pohoštění a nocleh. Ale hned ráno žádá: „Propusťte mne k mému pánu. Nezdržujte mne, když Hospodin dopřál mé cestě zdaru.“ Riskoval tím dokonce, že nevěsta odchod odloží a on se vrátí s nepořízenou. I tato ochota riskovat vychází z naprostého přesvědčení, že jinak to být nemůže. Služebník se zcela ztotožnil s vůlí svého pána, že Izákova nevěsta má být ženou víry a rozpoznání, že za celým tím, co se s námi děje, stojí Hospodin a jeho požehnání. I ona, Rebeka, se má spolehnout tak jako kdysi Abraham, že její cesta je odlišná od té většinové. Odkládá svou minulost a svou budoucnost cele svěřuje do jeho rukou. Přesvědčuje ji jen a jen odhodlání a poslušnost tohoto bezejmenného služebníka. Teď a nebo nikdy. To už se, myslím, nepodobá pohádkám – tam se princezna zamiluje do služebníka a pak šťastně provdá za něho, který si pro ni přišel. Ani se to nepodobá sňatkům z rozumu, o kterých se můžeme dočíst v pamětech předků. Rebeka se k Božímu lidu připojuje vírou. Vydává se tedy na cestu, aby se ujala toho poslání, stát se matkou potomstva, které Abrahamovi zaslíbil Hospodin.

Co zatím Izák? – Umět čekat také není jednoduché. O Abrahamovi, jeho otci, již řeč nebude. Sára je po smrti a Izák je zřejmě hluboce zarmoucen nad její ztrátou. Je sám. Najde vůbec útěchu? Mnozí lidé tohle znají. Samotu a dlouhé čekání. Nezřídka se stává, že nevydrží čekat na tu pravou či pravého a spokojí se s někým, kdo je poblíž. „Zavazuji tě přísahou při Hospodinu Bohu nebes i země, abys nebral pro mého syna ženu z dcer Kanaanců, mezi nimiž sídlím.“ Izák jistě toto nařízení svého otce znal. Bude dbát na starého otce, když samota doléhá a čas běží?

Z druhé strany – z Cháranu, kde tak dobře pořídil Abrahamův služebník – se zdá být všechno až nápadně jednoduché. Cesta se nad očekávání skvěle daří. Však služebník stále opakuje: to Hospodin dopřává mé cestě zdar. A svým neodkladným návratem nechce dát příležitost, aby se tam vloudily jiné záměry, přimíchalo něco z kultury Cháranu. Střeží čistotu svého poslání až urputně. A ukáže se, že takové jednání je správné. Izák zatím trpělivě hledal Hospodina – i on se modlil a čekal u Studnice živého, který mě vidí. Tam, kam chodil i jeho otec, chodí on a jednoho dne uvidí: nevěstu, která se tak odvážně vzdala všech svých jistot a šla do neznáma. Přesně jako Izákův otec a matka.

Úkol je tedy splněn. Může být svatba. Láska přichází nakonec. Zrodí se ze spolehnutí a poslušnosti vůči Božím slibům. – Boží zaslíbení v dějinách má kdo pronést zase o kousek dál. „Vzal si ji a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji. Tak našel útěchu po smrti své matky.“ Nám není na škodu si tohle jednou poslechnout. Pane, děkujeme za všechny tvé odvážné a věrné svědky, kteří předali tvé evangelium i nám. Amen.