Introit: Boží spása je blízko těm, kdo se ho bojí … Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. (Ž 85, 10n)

Písně: 187; 250; 221; 777

Čtení: Gn 18, 16–33

Milí bratři a sestry,

apoštol na prvním místě žádá, aby se ve sboru konaly modlitby. Po celý zbytek tohoto svého listu, určenému žáku a duchovnímu synu Timoteovi, se bude věnovat jiným, dost praktickým řádům a způsobům, na jaké mají v církvi dávat pozor. Jsou velmi konkrétní, například, že správce sboru, čili biskup, má žít jen s jednou ženou („jen jednou ženatý“). Nebo že o ovdovělé ženy se mají samozřejmě postarat jejich děti a nemá tím být zatěžován sbor. Sbor se má starat o ty, kteří opravdu nikoho nemají. A tak dále. Zajímavé věci. Třeba o nich můžeme někdy mluvit na biblické hodině. Ale dnes se věnujme tomu, co apoštol sám považuje za nejpřednější činnost církve a tedy každého místního sboru.

„Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy díkůvzdání za všechny lidi …“ Něco tam chybí? Ano, když se s konfirmandy učíme, jaké druhy modliteb jsou, tak tam patří ještě chvály, oslavy Hospodina. To zde vynechává, aby se plně soustředil na lidi. A to doslova „na všechny“. Jde to, modlit se za všechny? Jistě ne najednou. Ale rozumím tomu tak, že nikdo nemá být vyňat z našich bohoslužebných modliteb. Když bychom měli okamžitě říct, za koho my se nejčastěji modlíme, tak myslím, že jsou to naši nemocní či lidé něčím zrovna postižení. A když děkujeme, tak za naše nejbližší, kteří nás mají rádi a působí nám dobro. A pak už se musíme víc zamyslet, koho bychom do svých modliteb zapojili dál. A jistě bychom přišli na dlouhou řadu lidí a případů, za které děkujeme nebo kteří potřebují, abychom se za ně přimlouvali. Dnes apoštol mně i vám připomíná modlitby za všechny lidi. Zní to možná neosobně. My přece nedokážeme se zaujetím myslet na „všechny lidi“. Bůh však na ně myslí a chce, abychom my, jeho lid, se učili vidět lidstvo jako dílo a vlastnictví našeho jediného Boha. Dobře, to bychom se asi naučit mohli a nemuselo by nám to dělat velké potíže. Ale to druhé, už těžké je: „za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, …“ Zřejmě už v apoštolské době se na tyto prosby zapomínalo. Ale zapomínat nemáme. Modlit se i za vládce – to znamená politiky a státníky a to nejen za dobré ale i za ty špatné a zlé – to za nás křesťany nikdo jiný neudělá! Máme to brát jako jeden z úkolů; podobně jako třeba zvěstování evangelia nebo péči o potřebné lidi. Modlit se za všechny lidi i za vládce. Dávat Pánu Bohu najevo, že jsme si vědomi, že i oni jsou podřízeni Boží ruce a nějakým způsobem patří také k nám a my k nim. Žijeme v jedné dějinné epoše v jaké žil například Václav Havel, ale i Andrej Babiš; nebo třeba Donald Trump a také Vladimir Putin. A také tam patří evropský parlament a náš parlament a jistě také rada našeho města i s panem starostou. A tak dále. Neříká se tu, že bychom měli Pánu Bohu konkrétně radit, co s těmi vládci má dělat. Jen mu je připomínat a tak je sami neignorovat.

My se při tom apoštolském poučení také dovídáme, proč je to důležité, modlit se za všechny lidi i za vládce. Důvod je dvojí. Za prvé, „abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti,“ říká apoštol. Každá modlitba, ale i tato, která nám nejde samozřejmě a snadno přes rty, je vyjádřením veliké důvěry, že si Pán Bůh s tímto světem umí poradit a že když mu to věříme, tak to i nám přinese prospěch. Jaký? Nemá to vyznít, jako že budeme mít od všech klid a pokoj. Ten zmíněný tichý a klidný život má pro věřícího člověka jediný smysl: „aby mohl žít v opravdové zbožnosti a vážnosti.“ To bychom zase mohli dlouze rozebírat, co se tím myslí. Nyní jen stručně: neznamená to jistě jen chodit do kostela a tvářit se zbožně. Spíš, tak jako i v jiných případech, bychom i zbožnost a vážnost žití mohli vidět na tom, jak žil Pán Ježíš. Jak on žil ve všední den i ve svátek, o samotě v modlitbách k Otci i ve společnosti, mezi přáteli i mezi nepřáteli, v radosti a nakonec i ohrožen smrtí. V evangelijních spisech se můžeme bohatě inspirovat!

Ale dnes je zajímavé, že toto naplněné žití člověka-křesťana může být ovlivněno, ba podpořeno, modlitbami za všechny lidi i za vládce. Tak je o tom přesvědčen apoštol Pavel.

A za druhé: Takto se modlit je důležité také proto, že tím přejeme všem lidem i vládcům totéž, co jim přeje Bůh. Doslova, co je „dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ A to už není jen apoštolova, ale to je Boží vůle, aby všichni lidi byli spaseni a poznali pravdu. Ty dvě věci, spasení a poznání pravdy, tu patří k sobě. Toho si také všimněme.

Ty dvě věci, dva cíle lidského života, spolu souvisejí skrze víru v Boha Spasitele, který se lidem zjevil a nechal se poznat. Následuje něco jako malé vyznání víry. Ještě není celé, jak se později v církvi dotvořilo do toho známého, kterému říkáme Apoštolské vyznání víry. Ale základ už tu v epištole Timoteovi čteme: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny.“ (vv. 5–6)

Podívejme se na to: „Je jeden Bůh,“ je přece to prověřené poznání mnoha biblických svědků. Dostalo se do prvního přikázání Desatera („já jsem tvůj Bůh, nebudeš mít jiného Boha mimo mne“). Praotcové a celý Izrael stále znovu a znovu potvrzovali, že jinak tomu není. A tak ani my již nemusíme ztrácet čas hledáním v panteonu starých i dnešních božstev, ale držet se zkušenosti Abrahama, Izáka, Jákoba, Mojžíše a dalších. Tím si ušetříme slepé uličky, které vedou do stále stejného náboženství: do uctívání božstva mamonu.

A také je jen „jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš Kristus.“ Tady už zní plné evangelium: Když my jsme se sami k Bohu dostat nemohli, postaral se nám Bůh Spasitel o pomoc. Sám se vydal za námi. To je ta radostná zpráva. Bůh za námi přišel v člověku Ježíši Kristu. Abychom ho mohli jako jednoho Boha Spasitele poznat, přišel k nám v člověku. A tak ten, kdo hledí na Ježíše Krista, jak o něm svědčí evangelisté, ten poznává pravdu, ten poznává toho jediného Boha Spasitele. Ani zde nepřeslechněme, že ten prostředník je jen jeden. Jen Ježíše naše záchrana stála život. Jen on nás všechny tak miloval, že smrtí zaplatil za to, abychom byli vysvobozeni ze své provinilosti a ztracenosti, z života bez naděje, spějícího ke smrti. Ale Bůh, náš Spasitel, toho za nás ukřižovaného a pohřbeného prostředníka Ježíše vzkřísil z mrtvých a stará se o to, aby nás už nikdo nevytrhl z jeho ruky.

A ještě jednou si v kontrastu toho, že Bůh i Prostředník je jen „jeden“, připomeňme, že modlit se máme za „všechny“. My se máme modlit v jistotě, že za nikoho se nemodlíme nadarmo. A proto nesmíme nikoho vylučovat – i když jej třeba nemůžeme vystát, máme k němu odpor a strach a upřímně s ním nesouhlasíme. Vlastně právě takové lidi máme v modlitbě obrazně řečeno „vodit“ před Hospodina. Takové lidi, v jejichž případě sami nezmůžeme nic. Dobrým příkladem je praotec Abraham, o kterém jsme četli, jak se přimlouval za ta dvě násilnická, hříšná města Sodomu a Gomoru, v nichž žil jeho synovec Lot. A Bůh dlouho trpělivě sliboval, že se slituje nad všemi kvůli několika spravedlivým ve městě. Ale Abraham se neodvážil prosit až do konce. Skončil u deseti, pro které měli být zachráněni všichni. A tolik jich tam nebylo … Apoštol nám však správně připomíná, že stačí ten jeden jediný, spravedlivý, prostředník Pán Ježíš Kristus, který dal sám sebe jako výkupné za všechny.“ Kvůli němu má smysl přimlouvat se opravdu za všechny. „Spasitel Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy“. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty jsi jediný a jedinečný zachránce všech. Vyznáváme, že je nám někdy těžké věřit tomu. Vyznáváme, že jindy spásu nepřejeme všem. Prosíme, smiluj se nad námi a naplň naše srdce vírou, ať ti bez pochybností svěřujeme celý náš svět. Amen.