Introit: Hospodine, projevoval jsi své zemi přízeň, úděl Jákobův jsi změnil. Snímal jsi ze svého lidu nepravosti, přikrýval jsi všechny jeho hříchy. Navrať se k nám, Bože, naše spáso, učiň konec svému rozlícení! … Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, uděl nám svou spásu! (Ž 85)

Písně: nový EZ 440,1–6; (děti 403); 431; 339; starý EZ 267,7–10

Čtení: Mt 11,2–6

Milí bratři a sestry,

třetí adventní neděli si v mnoha sborech připomínají slova Jana Křtitele. My jsme o něm slyšeli z evangelia čteného od stolu Páně. Jan čekal od Ježíše odpověď na svou otázku: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Tady máme zpozornět, protože jde o to, co si myslet o Pánu Ježíši Kristu. Není to jedno, co si o něm myslíme. A k tomu dnes doplňujeme, na podnět apoštola Pavla, že není jedno, co si Pán Ježíš myslí o nás. Není to jedno proto, že on je naším soudcem. „…mým soudcem je Pán“(v. 4), píše apoštol Pavel korintským křesťanům, kteří se v tom mínění rozcházeli.

Ježíš Kristus nás nebude soudit jen na posledním soudu, ale soudí nás už teď. V adventní době jsme právě z tohoto důvodu voláni k pokání. Abychom si uvědomili: posuzuje nás Pán. A děje se to již nyní.

Co to znamená? Jak máme žít při vědomí, že nejdůležitější mínění o mně je mínění Ježíše Krista?

1. Například to znamená, že můžeme žít osvobozeni od tlaku veřejného mínění. S různými výsledky průzkumů veřejného mínění se téměř denně setkáváme v novinách, v rozhlase, televizi a také samozřejmě na sociálních sítích. Dozvídáme se tam, kterou stranu by občané právě volili nejvíc, který politik je nejpopulárnější, který herec, zpěvačka či televizní program. Z průzkumu veřejného mínění dostáváme údaje o tom, jaké je zastoupení názorů na otázky, které hýbou celou společností. Z jedné strany viděno, je dobré o těch věcech vědět, protože pak víme, v jakém prostředí žijeme a pomáhá nám to v orientaci. Z druhé strany ovšem tyto údaje vytvářejí tlak, abychom se přizpůsobili hlavním názorovým proudům veřejnosti. Abychom se do toho také zapojili a nezůstávali stranou. Pod tím tlakem pak začneme sympatizovat s těmi, kteří se líbí většině. Kupujeme věci, které se nejvíc prodávají. Posloucháme hudbu, která se drží na čele žebříčku popularity … Chceme odpovídat vkusu a očekáváním veřejnosti. A největší chyba nastane, když si i vztah k Božím věcem vytváříme podle toho, co od náš očekává veřejné mínění.Ale pokud si uvědomíme, že naším soudcem je Pán a ne veřejné mínění, potom se osvobodíme od jeho očekávání a tlaku. Apoštol Pavel, maje na zřeteli problémy v korintském sboru, to vyjadřuje takto: „Mně pramálo záleží na tom, soudíte-li mne vy nebo jakýkoli lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou.“ (v. 3).

Tlak veřejného mínění existuje i v církvi. Tlak církevního veřejného mínění doléhá i na služebníky v církvi. A to je zlé tehdy, když se vytvoří mínění nesprávné. Apoštol Pavel říká, na jakém základě máme posuzovat a jaká kritéria si tvořit o těch, kteří v církvi slouží. „Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božího tajemství.“ (v. 1) Podle toho jsou i naši senioři, faráři, kurátoři a presbyteři služebníky a správci. Ne pány. Tím jediným je Ježíš Kristus. A podle toho, jak oni slouží a spravují, je tento Pán také bude posuzovat.

2. Žít s vědomím, že nejdůležitější mínění o mně je to Kristovo, nám nedovoluje, abychom se příliš spoléhali na své svědomí. Apoštol říká: „… ničeho si nejsem vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn.“ (v.4) Jinými slovy: dobré svědomí nás ještě nečiní spravedlivými před Bohem. Říkává se, že kdo má čisté svědomí, dobře spí. A jistě znáte pocit špatného svědomí, které člověku doslova nedá spát. Jestliže nám svědomí signalizuje nějaký náš hřích, je to spolehlivá signalizace. Pokud je však svědomí klidné a čisté, stejně na tom nesmíme příliš lpět, protože svědomí může být málo citlivé nebo zase příliš široké, nebo dokonce uspané a nefunkční. Nemůže být instancí poslední; jenom tou předposlední. Také ze zkušenosti víme, že určité věci, které děláme s dobrým svědomím, by někomu jinému mohli způsobovat těžký problém svědomí. Platí to i naopak: To, co jiní dělají s nejlepším svědomím, bychom my neudělali ani za nic. Proto denně dávejme své svědomí do souladu s Božím slovem, abychom v něm pěstovali citlivost a větší spolehlivost. Mohlo by nám připomínat hodinky, které ještě mnozí nosíme na ruce. Nejsou přesné absolutně. Ale čím častěji je srovnáváme podle časového znamení třeba v rozhlase, tím jsou přesnější. Tak i svědomí je třeba stále srovnávat s Božím slovem.

3. Žít při vědomí, že „mým soudcem je Pán,“ upravuje i náš postoj a chování k bližním. Brání nám, abychom druhé předčasně a povrchně posuzovali. Jestliže Pán je soudcem mým, potom je i soudcem mého bratra nebo sestry. „Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě a zjeví záměry srdcí..“ (v. 5) Asi nejednoho z vás napadne, že tu apoštol opakuje myšlenku, kterou Pán Ježíš vyslovil v kázání na hoře: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ (Mt 7,1) Žel, my jsme s tím hotovi raz dva a už tu je odsouzení bližního. To však není křesťanský postoj. Jestliže ani sám Pán Ježíš o nikom z nás nechce vyslovovat konečný soud dříve, než přijde poslední čas, potom, proč to chceme dělat my? Kdo jsme my, abychom si na to troufali? (Ř 14,4) Každé naše definitivní hodnocení druhého člověka je jak předčasné tak povrchní. Nemůžeme poznat pohnutky jeho srdce. Do hloubky lidského srdce vidí jen Pán a proto jen on může říct poslední slovo. Z toho plyne i povinnost, abychom svůj názor a mínění o bližních občas byli schopni změnit. Aby v nás naše povrchně a předčasně vytvořené mínění nezůstalo zafixované jednou provždy.

4. Žít a pamatovat, že „mým soudcem je Pán“, znamená žít v jistotě, že „tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“ To bychom si přáli, viďte. Jistě se vám už stalo, že jste udělali něco víc, než byla vaše pracovní povinnost, že jste něco výborně zvládli, ale nikdo vám neřekl: „děkuji pěkně“, nebo alespoň „to bylo dobré“. Asi znáte ten pocit, že jste očekávali pochvalu a vděčnost, ale nedostalo se vám jí. Takový nevděk člověku dobře neudělá. „Ani slovíčkem mě nepochválili“, stěžujeme si při podobných příležitostech. Máme si však umět přiznat, že i my sami se ocitáme v úloze člověka, který měl povědět slovo díků a pochválit, ale neudělal to. Nejednou právě někdo z našich úst čeká slovo pochvaly a vděku, ale nedočká se. Samotná kritika nás může a má upozornit na ten jiný soud, soud Boží, jemuž jsme podrobeni. Ale lidská kritika tento soud nenahrazuje ani nezastupuje. Nebojme se být zdrženliví. Tím jen dáme místo a poctu Pánu, jehož advent čekáme. „On na světlo vynese všechno, co je skryto ve tmě. On objasní všechna tajemství a zjeví záměry lidských srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“ (v. 4)

Nemějme starost, Pán Bůh nezapomíná ani na pochvalu, ani na odměnu. Tuto pochvalu a odměnu můžeme očekávat právě proto, že Pán, ne veřejné mínění, ne já sama, ne druzí lidé – ale Pán je ten, který nás soudí. On je naším soudcem; spravedlivým, ale i milostivým.

V evangeliu jsme na začátku slyšeli o Janu Křtiteli, který chtěl mít správný názor na Ježíše. Dnešní epištola, která byla základem kázání, nám zase připomněla, jak je důležité, aby Pán Ježíš Kristus měl o nás už nyní dobré mínění, protože nás bude soudit on. Neulehčujme si to tím, že řekneme: to bude, až kdo ví kdy, až za dlouho staneme před soudným stolcem tohoto Pána. Doba adventní znamená, že naše očekávání jeho příchodu je aktuální. Prožívejme ji klidně a soustředěně na Boží slovo. Ne pod tlakem veřejného mínění. Ne v přehnané důvěře ve své čisté svědomí. Ne ve falešné důležitosti, že záleží na tom, jak posoudíme druhé lidi. Pro Kristovu milost očekávejme chválu od Boha.

Modleme se.

Pane, dej, abychom se celým srdcem spoléhali na to, že naším Soudcem jsi ty – z lásky k nám ukřižovaný, pro nás vzkříšený, od Boha poslaný Spasitel. Kéž ti cele patříme. Amen.