Písně: 560; 576; 3; 717

Čtení: 1Sam 19, 1-17

Introit: Ať plesají mé rty, když ti zpívám žalmy, i má duše tebou vykoupená. Utíkám se k tobě, Hospodine, kéž nikdy nejsem zahanben. (Ž 71, 23.1)

Milí bratři a sestry,

„David by měl být usmrcen.“ – To je teď už otevřeně Saulův program. Ten vyvolený Hospodinův musí zmizet, musí být zlikvidován. Král Saul, zavržený král Saul, se tu pouští do otevřeného boje proti Bohu a jeho rozhodnutí. Tento Saulův boj to naše vyprávění s velikým smutkem, ale také, jak uvidíme, s úsměvem sleduje. David od Saule prchá. Od této chvíle budeme Davida potkávat jako psance na útěku. I o tom ten náš příběh je: Saulovi se podařilo – a to je také to jediné, co se mu podařilo! – dostat Davida od sebe pryč. Zahnal od sebe toho Vyvoleného, takže je teď sám, opravdu sám ve svém zavržení.

Už tady se můžeme zastavit: Saul od sebe Davida vyhnal, to je z toho vyprávění zřejmé. Je to boj Saulův proti Davidovi, nikoli Davidův proti Saulovi. Boj Saulův proti Hospodinu, nikoli Hospodinův proti Saulovi. A nejen to. Nejen, že David nijak (a Hospodin nijak) proti Saulovi přímo nevystupuje, ale i jeho odchod od Saule je jaksi zdráhavý. David je Saulovi podivně věrný. Když se od Jónatana dozví, že král otevřeně plánuje jeho likvidaci, počká až Jónatan s otcem promluví a s důvěrou v královo slovo se k němu zase vrátí. Když král své slovo poruší a dá se ovládnout svým vztekem, David od něj uteče – ale ne daleko. Jen do svého domu. A dál utíká, až když ho k tomu přesvědčí jeho žena, která se dozví, že dům je střežen Saulovými služebníky. Dá to dost námahy, než se Saulovi v jeho posedlosti smrtí podaří Davida vystrnadit. Není to vůbec tak, že by od Saule prchl při nejbližší příležitosti. Není to vůbec tak, že by Hospodinův vyvolený raději nechtěl nic mít se zavrženým Saulem. Docela naopak. David se s ním nejúžeji spojil a svázal. Vzal si za ženu jeho dceru Míkal. Uzavřel pevné přátelství s jeho synem Jónatanem.

Myslím, že tady se na Davidovi zrcadlí rysy Božího jednání. Bůh nejedná tak, že by si toho, kdo se proti němu provinil, jemuž musel povědět své „ne“, držel co nejdál od těla. Bůh neopouští toho, jehož zavrhl. Vždyť to je Bůh, který se s tímto světem a s jeho králi, kteří se tolik podobají Saulovi, s námi všemi, pevně svázal. To je ten Bůh, který se s tímto světem, který musí soudit, sám v Ježíši Kristu tak pevně spojil. Tady dobře vidíme, jak k sobě nerozlučně patří Boží milost a soud. Jak k jeho soudu přistupuje milost, ano, jak právě v tom jeho soud spočívá, že vyvoluje toho, kdo ponese jeho milost.

Vedle toho odporu, který tu Saulově posedlosti smrtí klade David, (že se jen zdráhavě Saulovi vzdaluje a jaksi s nechutí ho opouští), tu čteme o jiných překážkách, které se mu stavějí do cesty. Ano, to je také potěšení tohoto vyprávění – dobrá zpráva pro nás (i pro Saule): že on nemá pro splnění toho, co si předsevzal jaksi uklizenou a přímou cestu. Že musí zakopávat o skutečnosti, které mu to znesnadňují a mají ho od toho odradit. Když se ve své rodině veřejně svěří se svým úmyslem, nenajde tam tak samozřejmé pochopení, jak asi čekal. Nepokývají všichni hlavami a neřeknou, „ano, Davida je třeba se zbavit, usmrtit ho“. Nám někdy připadá, že jen ti, kdo usilují o něco dobrého, to mají v tomto světě těžké a všichni jim házejí klacky pod nohy, zatímco ti, kdo mají zlé úmysly, to mají lehké. Tady vidíte: Saul to neměl lehké. Jsou tu překážky; a můžeme povědět, překážky, o které se postaral Pán Bůh.

První, oč Saul musel „zakopnout“, bylo přátelství Jónatana k Davidovi. (Tam, kde se najde poctivé a čisté přátelství mezi lidmi, tam to vždycky mají takoví Saulové, smrtí posedlí, o něco těžší.)

Jónatan, Saulův syn, tu jedná opravdu krásně. Nejenom, že Davida před vlastním otcem varuje, ale snaží se všecko obrátit zpět k dobrému. Snaží se Saula přemluvit, aby Davida přijal. To, co Saulovi říká, je vlastně takové malé kázání. Předně ho varuje před hříchem. Saul má vědět, je to výslovně a v dobrém řečeno, že to, co zamýšlí, by byl hřích. Zcestí, omyl, něco veskrze špatného a pobloudilého. Dále Jónatan svému otci připomíná, co on odmítá vidět: že přece David není jeho nepřítelem. Že je naopak tím, kdo Saulovi a celému Izraeli přináší prospěch a pomoc. Ano, připomíná mu, že skrze Davida jednal Hospodin sám, připomíná mu, že v Davidovi se Saul a celý Izrael setkal s Hospodinovým spasením. A připomíná mu, že se z toho radoval! – To je dobré kázání. Obsahuje nejen varování před hříchem, ale také připomíná radost z Božího spasení. Ano, Saul tu slyší: Vždyť by ses stavěl proti tomu, který ti přinesl radost od Hospodina.

A Saul na to slyšel. Zavázal se přísahou: „Jakože živ je Hospodin, nebude usmrcen.“

Jenže svoji přísahu nedodržel. Nedodržel slovo. Dal se přemoci svým vztekem a mrštil po Davidovi kopím. A nejen v tom afektu, ale i pak šel po Davidovi. Poslal své služebníky, aby přes noc střežili Davidův dům a ráno jej usmrtili. A tady naráží Saul na další překážku: na lásku Davidovy ženy a své dcery Míkal. (Ano, můžeme povědět: tam, kde se objeví láska – nevím, jestli i zde, jako v případě Jónatanova přátelství, můžeme říci: čistá a poctivá – tam to mají smrtí posedlí Saulové o něco těžší.)

Na rozdíl od Jónatana, jednajícího s ušlechtilou přímostí, jedná Míkal ve své lásce k Davidovi lstivě. Nic se nesnaží svému otci vysvětlovat, prostě ho převeze. Chytře hned vymyslela řešení. Davida spustila tajně z okna – patrně za hradby města – a aby získala čas, oddálila chvíli, kdy se zjistí, že utekl. Nahradila Davida na lůžku domácím bůžkem a parukou z kozí srsti. Domácí bůžek – možná nás překvapuje, že se něco takového, totiž pohanská modla, jakýsi domácí skřítek, našlo v Davidově domácnosti. Ale vidíme, jak „pragmaticky“ ho použila lstivá Míkal – prostě jako nastrčenou figurínu, bez jakékoli náboženské úcty. A se stejným klidem pak Míkal lhala svému otci do očí: prý ji David přinutil. Inu – lest, podvod se vším všudy.

My tu však nejsme od toho, abychom posuzovali mravnost jednání té královské dcery. Jasné je jedno: po dobře míněném domlouvání svého syna, dostal teď Saul od své dcery pěknou ťafku. A nejen to, že ho podvedla jeho dcera, ale i to, jak ho podvedla! Ten domácí bůžek (teráfím), ten bývá ve Starém zákoně ztotožňován s klamem, podvodem a lží. To, co drží Saul ve svých rukou namísto Davida, jako by byl podvod sám. Faleš a klam uvízl v rukou krále posedlého smrtí. Má to být varování tomu, který sám porušil své slovo, svou přísahu?

David se nakonec ukryl u Samuele, u toho starého Božího muže, který ho před časem na Hospodinův příkaz pomazal na krále. Ukryl se v jakémsi „prorockém domě“ v Ráma. Ale i tam ho Saul pronásleduje. Je to podivné vyprávění, z něhož na nás dýchá vzdálenost tehdejší doby. K „prorokování“ zřejmě patřil nějaký druh extáze, při níž byl člověk zcela stržen Božím duchem, zcela pod jeho vlivem. A tohle se stane se všemi Saulovými služebníky, kteří jsou posíláni, aby se Davida zmocnili a zabili ho. Třikrát tam do toho prorockého domu Saul pošle své komando smrti a pokaždé se vracejí s nepořízenou, protože tam „upadli do prorockého vytržení.“ Trochu to připomíná ty pohádky o kouzelné píšťalce (nebo flašinetu), podle které museli i loupežníci či jiní zloduchové tancovat a tím bylo zneškodněni. Tady má Saulovo komando a nakonec i on sám tancovat, jak píská Pán Bůh. „Prorocký dům“ zřejmě nebyl žádná pevnost. Žádné zámky ani pevné zdi, nýbrž Duch Hospodinův chrání Davida, brání tomu Saulovu šílenému rozhodnutí. A uchránil ho lépe: tomu prostě ani Saulovi vojáci, ani král sám neodolali. A tak ten Saul, z jehož umíněné tvrdosti jde hrůza, prostě utržil ostudu. „Což je také Saul mezi proroky?“ – To je uštěpačná poznámka, která se o něm rozšířila.

Jónatan mu kázal, Míkal ho podvedla – a Hospodin ho zesměšnil. Ano, to je to, co tu slyšíme z Boží strany: smích. Bůh tady jedná s jakýmsi humorem. Udělal svým Duchem svatým ze Saula a jeho pochopů šašky, kteří jsou lidem pro smích. Tak to, myslím, je: „Bůh na nebesích směje se jim jen.“ (Ž 2) Ne že by tu nešlo o vážné věci, o smrtelně vážné věci. Ale přece tu vidíme, jak Hospodin tu smrtelně zarytou urputnost Saulovu, z níž jde opravdu hrůza, obrací v smích. Neseslal z nebe blesk, aby Saula, který si už dovolil opravdu moc, na místě ztrestal. Poslal jen svého Ducha, jímž si ho na chvíli úplně podmanil a zajal, jako si pro sebe podmaňuje skutečné proroky. Saul je najednou neškodný a povolný jako malé děcko. Ale to je tak z jeho prorocké zvěsti všecko:) Nic víc. Jen to, že všichni vidí: Není třeba brát toho Saule tak smrtelně vážně.

Však to potřebujeme slyšet. Také my přece máme sklon brát všelijaké ohrožení a síly zla, které tímto světem cloumají, s jakousi až strnulou vážností. Ano, máme sklon brát vážněji satana s jeho ohroženími, než Boží zaslíbení, jeho spásu. Tak tady vidíme: Bůh na nebesích směje se. A když se směje Bůh, mohou se smát i ti, kdo na něj spoléhají. Ano, můžeme se i v našem svět smát! Netřeba brát ty všelijaké zarputilé a silné a mocné ohrožovatele tak vážně.

Ano, můžeme povědět: Tam, kde nad svým Vyvoleným bdí Hospodin, mají to všichni ti smrtí posedlí Saulové o mnoho těžší. Ano, mají to tak těžké, že to nakonec nezvládnou. Amen.

Modlitba: Pane Bože, děkujeme, že ty sám jsi zlu a smrti postavil tu nejtěžší překážku, kterou nezdolalo: svou vtělenou lásku. Jen pro ni, pro Krista, se dnes můžeme smát, místo abychom se děsili. Amen.

Píseň: 3 (žalm 2., Můj Pane, proč se bouří bezbožní?)