3. neděle po Trojici

2Kor 5,14-17  Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.  A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

1. čtení: Iz 43,16-21

Písně: 615; 507; 249; 608

Introit: Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek. Iz 35,10

Milí bratři a sestry,

Kdysi Hospodin prorokovými ústy domlouval svému lidu, aby se odvážil doufat, že i v neutěšené současnosti, z níž nevidí nikdo východisko, se poměry mohou zlepšit. On, Bůh Izraele, může jednat překvapivě a nově a vyvést lid novým způsobem. Dříve vodou, dnes třeba pouští. Proto je vyzývá, aby nevzpomínali na staré věci. Nedrželi se křečovitě jen známých způsobů. Mnohem později apoštol Pavel, když chce urovnat vztahy ve sboru a obnovit důvěru korintských křesťanů ke své osobě, také vyzývá k odvaze přijmout nové Boží řešení zdánlivě neřešitelných poměrů. Bůh může odstranit „poruchy“ vztahů, které tam někdo způsobil.

Když se lidé mezi sebou rozhádají a zpřetrhají nitky důvěry, je to hotový zázrak, jestliže mohou začít znovu bez jakýchkoli podezření, s novou důvěrou. Vystavět znovu důvěru mezi lidmi, to není jen tak. Nikdy nebylo. Ale Pavel staví jakoby na novou půdu, protože nabízí nový pohled na všechny bez výjimky. Díky Kristu a v Kristu to možné je. „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova …“ A proto pozorně sledujme, jak ty zpřetrhané nitky lásky Kristovy apoštol spřádá, aby nabyly opět tvar pevné tkaniny, která do budoucna vydrží a ponese třeba další generaci křesťanů.

Musí to být ovšem „láska Kristova“, ne jen láska lidská, která je také mocná, ale je závislá na svých nositelích, kteří nad sebou často moc a kontrolu ztrácejí. Láska Kristova je zakotvena v Pánu, který nás tak miloval, že za nás všechny zemřel. To je to nové, čím Bůh překvapil všechny, kteří jen vzpomínali na věci staré. Tohle je třeba pochopit, říká apoštol. – „Láska Kristova spojuje nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všechny a že tedy všichni zemřeli …“ Jak to myslí? Jedině tak, že jako to udělal Kristus, i já se v jeho smrti vzdávám sebe sama. Sama sobě umírám, abych spolu s ním mohla žít novým životem. Kristovým životem, který už nepřipomíná staré křivdy a přistupuje ke každému bez předsudků a podezřívavosti.

„Co je staré, pominulo …“ Jak mohlo pominout, když nic nezůstává bez následků? Tento obrat však nenastal sám od sebe, ani jej nepřinesli mimozemšťani (tím myslím jiné schopnější civilizace), ani pozemští lidé svou důmyslností. Někdo se o to musel postarat. Někdo na zemi musel vzít na sebe odpovědnost za všechno, co se tu děje. Víme, jak je to s ochotou brát na sebe odpovědnost dnes. Špatné! Nikdo za nic nechce odpovědnost nést v malém ani ve velkém. Hřích vzniká právě v tom, že člověk překračuje hranice, které mu dal Bůh a bere do rukou život, pohrává si s ním, zneužívá jej, ale pak jej nedokáže zachránit. I dnes – v době velikých a úchvatných možností, které slouží k dobrému – lidé překračují tyto stvořitelské hranice a odvažují se rozehrávat hry s životem, umíráním a smrtí. Což má své následky.

Ale, „staré pominulo“platí i tady. Je to víc než jen „co bylo, bylo“, jak se lidově říká, abychom na nějakou epizodu nevzpomínali. Obvykle je tohle přání účelové. Skutečnost nás nejednou nutí, abychom spolu znovu jednali, protože to oběma stranám pomůže. Třeba, abychom si nezkazili dovolenou, tak řekneme, „co bylo, bylo, teď jsme u moře a nebudeme staré spory z domova vytahovat“. Tohle jde obvykle u drobnějších svárů a svárků. Když si však například některé rodiny navzájem ublížily hluboce, tak se říká „ je to až za hrob“ a křivda se přenáší z generace na generaci. To už se blížíme tomu, o čem mluví apoštol. Když je něco „až za hrob“, tedy když nás něco dělí až za hrob, pak po lidsku není cesty ven. Trpíme tím, trpí tím naše děti. Takové předávané „poruchy“ vztahů dovedou ochromit i sborový život. Ale tak to mezi námi být nemá! Apoštol právě do Korintu psal s velikým úsilím, aby vyvedl sbor z takového ochromení – které se týkalo jeho osoby a jeho spolupracovníků. Celý 2. list Korintským se tím zabývá, aby tamní křesťany osvobodil od toho, co je staré, překonané a nabídl jim smíření, které připravil někdo třetí: totiž Bůh v Ježíši Kristu.

Pavel vyhlašuje: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ – Odkud známe tato slova? Ano, dost často nás právě tato apoštolská slova provázejí, když jdeme od stolu Páně. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ Za sebe přiznávám, že mi ta slova znějí bezprostředně po večeři Páně jinak, než když si je přečtu z ničeho nic doma v Bibli. Tady se něco dělo! Pán byl přítomen ve svém obětovaném těle. S ním umřelo vše staré.

„Co je staré, pominulo.“ Pominulo chápání a posuzování druhých lidí „podle lidských měřítek“, jak píše apoštol. Nebo také se to dá vyjádřit: dívat se na druhé „jen podle těla“. Řeknete právem, jak jinak než po lidsku, po tělesném způsobu bychom měli druhé chápat? Vždyť se nám ani jinak nepředvádějí než „podle těla“. Do srdce přece nikomu nevidím. To je samozřejmě a obecně pravda. Ale my tu nemluvíme jen samozřejmě a obecně. My tu u stolu Páně prožíváme – a příští neděli, dá-li Pán, budeme opět prožívat – skutečnost, která je mimořádná a přece pro křesťana platnější než ta obecná. Je platnější, protože sahá právě až za ten hrob!

„Hle je tu nové!“ „…již nejsme živi sobě, ale tomu, který za nás umřel a z mrtvých vstal.“ To je docela jiná rovina než samozřejmá a obecná. Na ní je založen život křesťanského sboru. Základem všeho již není naše obecné žití a umírání, ale smrt a vzkříšení našeho Pána, k němuž jsme byli ve křtu připojeni. Platí již jiná pravidla. Pravidla – nazvěme je směle – pravidla nového stvoření! Bůh tím, že Ježíše Krista vzkřísil z mrtvých, otevřel nové bytí, nové stvoření. To je ten moment! To je ten zlom časů a dějin. To je to „od nynějška“ – „ už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek“.

Iniciativa vyšla od Boha. Bůh vzal odpovědnost za naše hříchy do svých rukou a řešil je. Ale bylo to možné jen cestou bolesti. Tuto bolest za lidské protibožské a to znamená nelidské činy, vložil na svého Syna. A my si to musíme opakovat při každém rozmachu, který bývá oslavován nebo i zpochybňován, ale nakonec si jej lidé stejně prosadí. Ať jsou to třeba teď módní potratové pilulky nebo výhodné prodeje zbraní nestabilních režimům. Ať jsou to všude užívané hormony, které se vodou vracejí do potravin nebo likvidace odpadů na dno moří. To jsou jen namátkové příklady. Kdo za to chce převzít odpovědnost? Kdo je ochoten nést následky? Lidé si zvykli problémy přesunovat na druhé. Obvykle na ty, kteří se nedokážou bránit. Lidstvo jako takové si zvyklo tohle neřešit. (Ne že by se o tom nemluvilo a nepsalo.)

A nyní my, křesťané, kteří chodíme k večeři Páně a pak jdeme od stolu Páně, kde byl s námi ukřižovaný a oslavený živý Kristus, my jsme s úlevou přijali, že Bůh opravdu převzal odpovědnost. A že jsme právě měli podíl na Kristu, který je tou ztělesněnou odpovědností, protože se stal obětí; dobrovolnou a také věčnou. Když vyznáváme, „vše je zakryto smrtí Kristovou“, tak tím vážně myslíme, že už si své prohry ani vzájemnou zlou minulost nemusíme připomínat. Jeho smrt na kříži se stala Božím řešením našich lidských eskapád, které vedou svět do neřešitelných nešťastných situací.

„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové“! Kdo takto na vše hledí, hledí s úlevou a velikou vděčností. A nejen sebe, ale i své bližní vidí s nadějí. Protože nové stvoření je v Kristu – skrze něho, který vstal z mrtvých!

Modlitba: Pane, tys nás zbavil věčných výčitek a marných pokusů opravovat minulost. Kéž bychom ti nepřestávali děkovat za to, žes nám otevřel výhled do dobré budoucnosti nezatížené hříchem. Amen.