Introit: V tobě, Hospodine, hledám útočiště; kéž nejsem nikdy zahanben. Vytrhni mě pro svou spravedlnost! Nakloň ke mně své ucho, rychle mě vysvoboď, buď mi pevnou skálou, opevněným domem, abys mě zachránil. Neboť tyjsi má skála a má tvrz! Pro své jméno mě tedy veď a posiluj! (Ž 31)

Písně: 291; (s dětmi 115); 256; 331; 406

Čtení: J 3,1–15

Milí bratři a sestry,

Je dobré, když vše nové začíná modlitbou. Berte to jako pozvání: Než se vydáte na cesty, společně se zastavit, ztišit a poprosit o Boží ochranu a za šťastný návrat. Máme-li nastoupit do nového zaměstnání, nebo poslat dítě do školy a na internát mimo domov, jde-li někdo z vás do nemocnice, a tak dále, je dobré svěřit to Bohu, který je Otcem všech nás a od něhož pocházíme my, stejně jako všechno další tvorstvo na zemi, a dokonce i na nebi. Takový způsob zbožnosti se můžeme učit například od apoštola, který psal do křesťanských sborů. Třeba tento apoštol psal do nábožensky velmi pestrého města Efezu, kde žili první křesťané. Patrně žili ještě ve skupinkách, které se teprve poznávaly a ne vždy jednoduše se vyrovnávali s odlišnostmi těch druhých: křesťané z židů a křesťané z pohanů. A všichni dohromady si hledali své místo v prostředí, které vůči víře v Krista bylo podezíravé a místy nepřátelské. Než apoštol začne dávat konkrétní pokyny a než začne napomínat a učit, jak má Kristův lid žít ve světě, tak se za ně modlí. „Proto klekám na kolena…“

Málokdo z nás evangelíků asi při modlitbě kleká na kolena. V Bibli to není výlučná modlitební pozice – dočetli bychom se i o modlitbě vstoje se zvednutýma rukama, nebo kající v leže tváří k zemi. Většinou však nevíme, v jaké pozici se kdo modlil. Ani my si to navzájem většinou neříkáme. Proto je zajímavé, že apoštol – taková autorita, dává vědět, že „kleká na kolena“. Vlastně tím vyjadřuje to, co pak říká: že ponížená pozice člověka na kolenou je před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, správná. Před nikým jiným, ale před naším Bohem a Otcem je taková úcta a zároveň pokora na místě. Na začátku a pak znovu na konci vyjadřuje, že Bůh nás ve všem přesahuje. Ve své moci překonává naše představy. Ale nejen v moci. Znovu a znovu se přesvědčujeme, že také ve své lásce. I proto se apoštol odvažuje prosit za ně v Efezu. A zároveň se modlí za všechny křesťanské čtenáře, protože jeho dopis je zveřejněn a dán k duchovní potřeba mnohým dalším. Dnes také nám.

Mají-li být jeho čtenáři přivedeni blíže k Bohu, má-li být jejich víra opravdová a jejich život z víry jistý, nestačí, aby jim něco sebelépe vykládal. Apoštol s nimi nemůže udělat nic. To musí Bůh sám. Právě Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, jehož moc převyšuje všechny naše představy. „Bůh, který působením své moci může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit.“ Toto „neskonale víc“ se musí stát, má-li to být skutečně k něčemu – a to si my lidé neumíme naplánovat, sami to nedovedeme nějak způsobit.

Víte, že naši čtyři konfirmandi už se blíží do finále svého cvičení, tedy příprav na slavnost, kdy se mají sami přiznat ke svému křtu a sami za sebe se přihlásit ke Kristu jako Pánu svého života. Všelicos jsme za ten školní rok přečetli a učili se, ale má-li jejich křest jejich křesťanství v životě projevit, nestačí na to sebelepší příprava. To musí jednat sám Bůh v lidech a s lidmi; i s námi všemi. A tady nemůžeme udělat nic lepšího, než se přidat k apoštolovi v jeho modlitbě: „proto klekám na kolena před Otcem …“ Taková modlitba bude provázet další život. Tak jako apoštol, měli bychom se i my přimlouvat jedni za druhé – za naše konfirmandy, kteří budou u stolu Páně klečet na Svatodušní svátky, ale i za ostatní bratry a sestry a oni zase za nás. V každém křesťanském sboru, v každé místní církvi – jako byla tehdy v Efezu – má být živá modlitba k Bohu, který svou živou mocí zdaleka přesahuje naše představy a očekávání; což také znamená, že objímá a chrání víc, než dokážou lidé.

I když je apoštolova modlitba formulována dost komplikovanými obraty, vyjadřuje vlastně dvě věci: A sice, o co Boha prosí, aby při jeho čtenářích učinil a za druhé, k čemu jim to má být.

1. To, o co prosí, vyjadřuje trojím způsobem: prosí, aby Bůh svou mocí, v Duchu svatém, způsobil upevnění jejich „vnitřního člověka“. Prosí, „aby Kristus přebýval vírou v jejich srdcích“. Prosí, aby byli „zakořeněni a založeni v lásce.“ Myslím, že tu vlastně trojím způsobem, jakoby ze tří stran, mluví o tomtéž. Záleží na tom, aby Boží Duch upevnil „vnitřního člověka“ – konkrétně každého jeho čtenáře. To je docela názorné. Vnitřní člověk, to je člověk zevnitř. Celý člověk, ale zevnitř. Jak to je s naším vnitřním člověkem, je velmi důležité a pro víru určující. Znáte svého vnitřního člověka? Dnes se staráme především o toho vnějšího, který je vidět v zrcadle a před druhými na první pohled. Staráme se, aby vypadal dobře. Proto mu dopřáváme mnoho dobrého – kvalitní stravu, spánek, všelijaká cvičení, kosmetiku a kadeřníka a módu… a jistě byste ještě leccos doplnili. Celá naše západní společnost má na prvním místě toho vnějšího člověka. S tím vnitřním člověkem je to však jiné. To je ten, kde přetvářka a nějaké snadné recepty neplatí. To je ten, který slábne či sílí podle naší vzdálenosti či blízkosti Bohu. To je ten, který se posiluje působením Božího Ducha.

Nebo jinak řečeno: „Aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“ Srdce naplněné Kristem. Srdce – to je naše myšlení, rozhodování a vůle – obydlené Kristem. To znamená, aby Kristus, ta konkrétní cesta, slova a činy Ježíše z Nazareta, nebyly jen něčím, o čem rádi slyšíme, co obdivujeme, nýbrž co nosíme v srdci. Co se ozve, když se rozhodujeme. Co nás určuje pravidelně a stále.

Nebo ještě jinak: „založeni a zakořeněni v lásce.“ Kořen a základ jsou také srozumitelné obrazy. Aby to, z čeho vyrůstá náš život, to, na čem spočívá, o co se opírá, byla láska. To má dvě stránky: jednak lásku znát, mít zkušenost, že jsem milován/a. A také tuto zkušenost si ověřovat a potvrzovat tím, že sama miluji. Jen tak je láska kořenem a základem našeho života: když ji člověk poznal a když na ni dá, když ji sám uplatňuje.

O to tedy apoštol pro své čtenáře (i pro nás) prosí. O to mu jde. Aby Bůh svou mocí posiloval onoho vnitřního člověka v nás, aby pro nás byl Kristus živou skutečností – právě jako ten, který nám lásku prokázal i ukázal. Který nás učí milovat tím, že nás o lásce ujišťuje.

2. A cíl toho všeho: „Abyste spolu se všemi bratřími mohli pochopit, co je šířka a délka, výška a hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání …“

Abyste mohli pochopit, abyste poznali. K tomu podle apoštola to Boží dílo, které vyprošuje, směřuje. I tady je zřejmé, že se zaměřuje na to, co je u základu a u kořene všeho dalšího. Ze své autority by možná mohl i nařizovat a snad by efezští křesťané poslechli. Ale jemu jde o to, aby doopravdy poznali, jak to s námi a se světem je a orientovali se v něm. Abychom nežili v klamu, ani v ustrašenosti před otevřeným a cizím světem.

Neboť svět má svá tajemství, svou nádheru i hrozivost. Výška snad může být to, kam člověk vzhlíží či sám směřuje; ale i to, z čeho má závrať. Hloubka může být opak povrchnosti, ale i to, v čem se člověk topí – hlubiny voní poznáváním, ale i zavánějí peklem. Šířka může být prostor svobody, ale také velký svět, v jehož velikosti a složitosti se člověk ztratí. A délka – to může být místo pro cesty a putování, ale také vzdálenost, která odděluje a odcizuje. Svět, kosmos v jeho velikosti, neprobádanosti, v jeho nádheře i hrůze. Tady se orientovat, tohle nějak skutečně postihnout, může člověk podle apoštola právě jen v onom silném vnitřním člověku, jen zakotvením v lásce, jen když pozná, co je nade vše poznání: lásku Kristovu. Tady se člověk může skutečně orientovat jen takto zevnitř – nikoli tak, že by to všecko probádal a vyzkoušel. Ten pravý pohled na svět se člověku otevírá jen a právě tam, kde se přimyká ke Kristu, od něhož to všechno pochází a jenž sám sebe zjevil, ukázal v tomto světě.

O to, aby toto poznání svou mocí Bůh umožnil, prosí pro své čtenáře apoštol. O to smíme prosit i pro sebe navzájem.

Pane, Stvořiteli a Spasiteli všeho, ty dobře víš, jak chabá je často naše víra. Jak vychladá naše láska i naše důvěra v její moc. Jak bezmocní jsme vůči hříchu, kolik strachů nás svírá v tomto světě. Jak povrchně někdy žijeme ve své víře.

Pane, jen ty v tom můžeš přinést změnu i nápravu. Jen ty svým Duchem svatým můžeš otevřít naše srdce, aby k nám živě promlouvala tvá láska v Kristu Ježíši. Jen ty můžeš otevřít naše oči, abychom svět viděli uložený ve tvé věrné náruči. Učiň to pro svou slávu! Amen.