Ř 12:9-13  Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.  V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu.  Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.  Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství.

Introit: Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Mi 6,8

Písně: Ž 99; 688; 477,4-6; 636; Poženání (Moravetz/Pejla)

První čtení: Dt 6,20-24

Poslání: Ř 5, 2-5

Milí bratři a sestry,

Toto kázání má být o lásce. Nikdy není dost kázání o lásce. Písmo svaté k tomu dává řadu příležitostí. Dnes jsme četli pobídku: „Láska nechť je bez přetvářky.“ K tomu se hodí připomenout, že apoštol také řekl: „… Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5,5) Zmiňuji to hned na začátku, abychom měli na paměti – až budeme tu bratrskou lásku zkoumat ze všech stran, že originál lásky, ta Boží láska, kterou napodobujeme, byla vylita do našich srdcí. A to ne genetickou informací nebo vstupem do světa po narození, ale činem Božím. Jak pravá láska vypadá, se tedy dozvíme, když si připomeneme lásku Pána Ježíše Krista k nám hříšným lidem. Lásku, která raději přivedla svého nositele na kříž, než by nás zradila a nás opustila. To budiž tedy předesláno.

Někteří si asi vzpomenete, že minulou neděli jsme tu četli začátek tohoto apoštolského napomínání o tom, že svá těla máme Bohu přinášet jako oběť a tak sloužit pravou bohoslužbu. Nepřizpůsobovat se tomuto věku, ale obnovovat svou mysl podle toho, co je dobrá Boží vůle. A sloužit jeden druhému jako jednotlivé údy v celku těla Kristova, což je církev. Dnes pokračujeme o tom, že to vše se může dít pouze v pravé lásce. „Láska nechť je bez přetvářky!“ – To jako by zrovna apoštol řekl, „vím, že s tím máte problém.“ Vím, že byste lásku chtěli – dávat i brát a žít mezi sebou krásně, ale že to je těžké. Také byste mohli rovnou říct, že to nejde. Že už jste se o to pokoušeli, ale nedaří se vám to dokonce ani mezi těmi, které milujete přirozeně, pokrevně; totiž v rodině mezi sourozenci, bratranci a sestřenicemi atd. Natož ve společnosti. Jenže, když apoštol mluví o bratrské lásce, tak ukazuje sem, mezi nás do sboru a do církve. Má to tady jít lépe? Samo od sebe rozhodně ne. Dokonce i tady, v církvi, se tomu musíme učit. Ale právě tady můžeme, protože máme společný vzor – Pána Ježíše Krista a jeho lásku k nám. A máme Písmo svaté jako společnou normu, kterou všichni čteme a bereme vážně. Můžeme se k těm řádkům vracet. Není to tedy nic, co by nám někdo tajil. A nebo zase, že bychom se mohli vymluvit na to, že nevíme, odkud se tomu naučit a kde vzít správný příklad.

Ale nejsou to jen kostelní řeči? Právě proto, že tady se o lásce káže, umíme s ní už zacházet a jsme vůči ní obrněni tak, že k tělu si ji nepustíme, ale mluvit o ní dovedeme skvěle?

Apoštol jistě ví, proč právě do křesťanského prostředí píše o přetvářce. Ta nejvíc narušuje lásku. Jak se to děje? Asi jsme to takto nikdy neanalyzovali. Nemějte mi to za zlé. Nejsem apoštol. Jen jeho slova použiji. A také si nemyslím, že by tu láska mezi námi nebyla. Právě naopak. Ale měli bychom snést i jakési prověření toho, jak tu mezi sebou žijeme. Ne vždycky jeden druhému nastavujeme svou pravou tvář. Někdy také masku, na které je srdečný úsměv. Snad není úplně falešný. Spíš je výrazem toho, že nás nic nestojí. A že víme, že se to tu patří. Jistě je nás tu řada, kteří se na sebe po celém týdnu upřímně těšíme a dáváme si to najevo. To je obecně lidské. Ale rovněž nás to nic nestojí. Apoštol nás učí lásce poněkud náročnější. O to však cennější a blahodárnější. Ne lásce jako prchavé náladě a sympatii. Ale něčemu, co žádá rozhodnutí a vůli – ano právě tu vůli, o které mluvil, že ji máme rozpoznávat, jestli je to také vůle Boží, dobrá, milá, dokonalá.

„Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.“ To je užitečná praktická rada. Můžeme se tvářit jak chceme, ale když k laskavému úsměvu přidáme špatný, zlý skutek, tak ten úsměv byla faleš a zrada. Znamená to – a podle toho můžeme zkoumat sebe sama – že nemůžeme milovat druhého člověka a přitom na něm páchat zlo. A také ze zlých pohnutek nemůžeme druhého milovat. Když v srdci nosíme jen nesympatie a špatné úvahy o ní nebo o něm, tak z nás nikdy nemůže vyzařovat láska, i kdybychom to tvrdili. Tohle nemáme připustit. Musíme s tím rázně skoncovat. Pracovat na sobě. Proto to apoštol napsal do dopisu tak nekompromisně: „Ošklivte si zlo, nepřipouštějte si je k tělu, ať je vám zlo jako hnusná věc! Ale k dobrému lněte, přitiskněte se k němu, buďte mu co nejblíž.“ Tohle nejsou rady, které bychom my měli dávat a pak druhé kontrolovat, jestli to tak dělají. To jsou pobídky pro každého z nás osobně. I já je beru tak, že jsou zamířeny na mě. A nikoho z vás nebudu zkoumat, která ta apoštolská slova na koho sedí a s čím by měl nejvíc bojovat. A zaznít by tu ta slova měla. Mohou nám pomoct. Jinde se to nedozvíme. A také jinde si to nemůžeme trénovat. Tady ano. Proto ty kostelní řeči nejsou jen teorie, které jinde nejsou pravda a vůbec by se do praktického života použít nedaly. Naopak. To, co se tady naučíme mezi sebou, můžeme s velkým užitkem donést do svých domovů, do školy, do práce, do společnosti. Proto i apoštolovi na tom tolik záleželo. Ne, že by chtěl ve sborech v obrovském Římě vypěstovat nějaké elitní společenstvo, kde by si žili láskyplně jen pro sebe navzájem a jaksi s pohrdáním by shlíželi do okolí, kde tomu tak není. S naší láskou je to jako s tou solí, o které mluvil Ježíš: „Vy jste sůl země, jestliže sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (Mt 5,13) Bez pravé lásky bychom byli světu neužiteční. Proto si se zlem nic nezačínejme a oddělme se od něho, abychom jím nenasákli ve svých vztazích. Víte přece, že zlo má už takovou vlastnost, že svou setrvačností proniká do hloubky ještě, když na povrchu už po něm není památky. Těžko se ho zbavujeme. „Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.“

„Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ – Nejen ve dveřích. To je jen symbol toho, že si druhého vážíme. A pravost té úcty (bez přetvářky) se pozná teprve ve vztahu k člověku, který společensky opravdu bývá ceněn méně než já. Ať už je to kvůli vzdělání, titulu, zásluhám, kráse či bohatství. To jsou veličiny, na které spolehlivě dá svět. Všichni známe situace z čekáren, kde pány inženýry a paní magistry pouštějí do dveří ochotněji. Ne tak buď mezi vámi! V úctě dávejte přednost jeden druhému podle jiných měřítek: podle měřítek bratrské lásky. Není snad jakýkoli křesťan nebo křesťanka, která je se mnou v kostele, modlí se v lavici, když já se modlím, stojí v kruhu u stolu Páně, když i já tam přijímám Kristovu krev a tělo, není snad mým bratrem a sestrou, kterou jsem přijala při křtu a kterou stejně miluje Pán Ježíš jako mne? A komu se venku dostává méně úcty, tady by se mu jí mělo dostávat více. Přitom stále platí: láska nechť je bez přetvářky! Je to těžké? Je. Ale zkusili jsme to alespoň někdy?

To vše, jak vidíte, je hodně konkrétní. Úplně to vylučuje názor, že láska je všeobecná nálada, nikomu určitému neadresovaná. Že je to jen cit, kterým buď zrovna přetékáme, nebo se nám ho zrovna nedostává, protože máme na práci něco jiného. Láska je vztah ke konkrétním lidem, který nepřestává a proto také potřebuje, aby byl posilován. Vědomě. Energicky. Apoštol říká: „V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu! Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.“ – Nijak nám nenamlouvá, že to půjde samo. Nestranná láska je vždy zápas a to nejprve zápas v naší zbožnosti. Uvnitř sebe to nejprve musíme mít ujasněné a jednoznačné, že opravdu chceme lnout k dobru a neutéct z toho při prvních nebo pozdějších potížích. Ty samozřejmě přijdou. Do každého vztahu musí přijít potíže, protože jsme každý jiný a o věcech se musíme domluvit. Nejdřív tedy zápasme uvnitř sebe s vědomím, že naše vztahy se dějí před Pánem – on je prvním účastníkem. Ještě dřív než tady bratrovi nebo sestře něco řeknu. Než jí pomohu, nebo naopak jí pomoc nenabídnu. On už je při tom. „Služte Pánu!“ Při každé drobnosti i při velkých věcech. Je to zároveň služba Pánu – ani tady neplatí přetvářka. Nemohu se tvářit, že tohle už do našeho vztahu nepatří a mohu si dělat, co chci.

Někdy to přinese i soužení, odmítání, utrpení. Někdy se lásce nedaří. Pak platí: „V modlitbách vytrvalí.“ Nedostatky naší lásky mohou být někdy nedostatkem našich modliteb. Ukáže se, jestli to vše byla služba Pánu a ne nám samotným. Protože Bůh, když Krista vzkřísil z mrtvých, dal tím přece jeho lásce k lidem za pravdu! I když jeho láska – tak jak se to může stát i té naší, byla pošlapávána. „Z naděje se radujte …“, je povzbuzující výzva. Nebylo to nadarmo. Pokud jsme milovali bez přetvářky, pak to má platnost navždy. Z této naděje pak můžeme čerpat a být trpěliví.

A nakonec: „Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství.“ Apoštol od duchovních služeb přeskakuje do praktických. Od modlitby do peněženky. Tak se pravá láska osvědčuje. Někdy slyšíme o trpících lidech hodně daleko. A doslova se nám uleví. „Těm my pomáhat ani nemůžeme.“ A nasadíme masku velkého zájmu a vyptáváme se na podrobnosti. Je to láska? Nebo přetvářka? Nebo lhostejnost maskovaná klišé, že se to zkrátka od kulturních lidí očekává, že se poptají? Ale jen málokdo smutnou zprávu vezme za svou věc a projeví lásku nefalšovaně. Otevře svůj dům nebo zaplatí to, co je na bratra nebo sestru v nouzi příliš. To se děje například nyní, když tu informujeme o osiřelých dětech. Buďme vděčni právě za ty konkrétní případy, kdy můžeme lásku osvědčit a i sebe navzájem utvrdit, že pravá láska možná je. Vždyť Bůh za ni ručí krví svého Syna. Jak jinak se má dostat do světa než skrze nás a naše společenství. Važme si těch příležitostí. Jimi roste naše láska! Amen.

Modlitba: Pane, prosíme tě, odpusť nám každou přetvářku i lhostejnost v lásce. A uč nás milovat až do konce. Amen.