Lukáš 17, 11-19:

Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

Vždy se sluší poděkovat. Projevit vděčnost. Od malička učíme děti říci zřetelně a hlasitě „děkuji“. Nejde přitom jen o nějakou formální slušnost. Rabínská moudrost říká, že vděčnost „rozšiřuje srdce“. Děkování nás učí nebrat dary jako samozřejmost. A nedělat si nároky na to, co přichází jako dar. Poděkováním se dále buduje a utvrzuje vztah mezi dárcem a obdarovaným.

Uzdravení z malomocenství musí být velká věc. Životní změna. Návrat z nucené izolace do plného lidského společenství. Může nám připadat zarážející, jak je nevděčných těch devět uzdravených. I když, co my víme, třeba šli obětovat Hospodinu oběť díků, jak předepisuje Mojžíšův zákon. Třeba vděčnost přece nějak cítili a projevili? Jako dobří zbožní židé. Jenže o tom příběh nevypráví…

Vadilo by mi, kdyby mne někdo nutil do vděčnosti, když pro ni nevidím důvod. Povinnému děkování, když opravdu není zač, tomu bych se bránil jako manipulaci. Ale hrozně nerad bych byl nevděčný, když je zač děkovat. Tak si říkám, tváří v tvář nevděku těch devíti, jestli jsem někdy nereagoval podobně (?). Nestalo se mi něco podobného? Nezažil jsem někdy takové uzdravení? Očištění? Možná nejde jen o nemoc. Odpuštění? Přijetí? Když jsem byl nebo se cítil vyčleněn, pošpiněn, nehoden, nedůstojný – a pak byl přijat a oceněn? Stalo se mi něco takového? Pocítil jsem ve svém životě někdy skutečnou milost? A projevil jsem pak svou vděčnost? A nasměroval jsem ji správně, komu náležela?

V tom příběhu se rozhodující změna odehraje tak divně, nenápadně, neokázale. Vypadá to skoro, že Ježíš malomocné od sebe odhání, pošle je někam: „Jděte a uka žte se kněžím!“ Dává to smysl, kněží totiž rozhodují o tom, zda je člověk nemocen, malomocný a tedy vyčleněný, anebo zdravý, a tedy přijatý do společenství. Kněží o tom rozhodují, ale uzdravení se odehrálo někde na cestě od Ježíše ke kněžím. Jak měli poznat, kdo to způsobil?

Malomocní jsou poznamenaní, vyloučení ze společnosti, jsou divní, nepatřiční. Zřejmě jsou pro mnohé, zvláště zbožné, vyčleněni i ze společnosti Boží. Nemoc a hřích v očích znalců Božího zákona spolu souvisejí. Malomocní nemohou být plnými Božími lidmi. Podobně jako hříšník se dostává mimo Boží i slušnou lidskou společnost. Dívám se někdy takhle na druhé? Lhář, násilník, člověk plný zla a nenávisti, až se ve mně všechno svírá a odtahuji se od něho, s ním nechci mít nic společného. Nic nás nespojuje. Anebo jsem tohle někdy pocítil od druhých? Že o mně pochybují: „Co je to za člověka?“ Bylo mi někdy hanba, že bych se nejraději propadl do země? Co jsem to za člověka?

Ti, kdo jsou tak druhými vnímáni, jako že snad ani nejsou lidé, ti, kdo si to možná i sami o sobě myslí, pro ty je překvapivé, silné a inspirující, když je někdo jako lidi bere. Se vší úctou a důstojností. Kriminálník, notorický opilec a lúzr, věčně podceňovaný puberťák, nemocný, postižený, když jim někdo naslouchá a bere je vážně, vnitřně se narovnávají a proměňují. Tak ti malomocní od Ježíše slyší: „Jděte a ukažte se kněžím!“ To znamená, že Ježíš se na ně dívá jako na zdravé.

A když oni vezmou vážně jeho, důvěřují jemu, jdou a cestou jsou proměněni. Očištěni, přijati. Zbaveni hříchu, vysvobozeni z nepatřičnosti. Je to velká věc, zázrak, který zasluhuje vděčnou odpověď. Ještě si ji tak spojit s tím pravým Dárcem!

Devět z deseti lidí poděkovat Pánu Bohu nedokáže. Řekl bych, že je to normální, obvyklý poměr. Žijeme z Boží milosti, ale ani si nevšimneme. A Bůh velkoryse dává svítit svému slunci na všechny lidi. Skoro se divím Ježíšovi, že se tomu diví. Nebo se zlobí? Možná. Vždyť ti nevděční jsou z Božího lidu. Ti by měli vědět. Jenže daleko spíš nějaký cizinec chápe, že být součástí společenství, být člověkem bez výhrad přijatým není samozřejmost. Spolu s vypravěčem se však nenechme příliš zaujmout nevděčníky, ale raději se nechme inspirovat tím jediným vděčným.

Ježíš mu řekne: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ Není to divné? Čekali bychom, že o víře se bude mluvit před uzdravením. Ale tam o ní řeč nebyla. Uzdraveni byli bez dlouhých řečí všichni. V čem je tento jediný jiný? Co se s ním stalo? Myslím, že ta jednorázová událost milosti, přijetí ho přivedla k nějakému hlubšímu pochopení. K životnímu obratu. Ta událost se mu proměnila v jakési nové poznání, které si s sebou ponese životem dál. Proměnila se mu v cosi trvalého, pevného. Porozuměl tomu, že ta jednorázová událost milosti je součástí pevné skryté textury světa. Svou vděčnost nasměroval k pravému Dárci, kterému vzdává úctu. Navazují spolu vztah.

Možná i ti ostatní nějak vděčnost cítili a projevili. Ale tento jediný navázal vztah s Dárcem života Ježíšem. Podle evangelií je Ježíš ten Ukřižovaný a Vzkříšený, pravý Bůh a pravý člověk, ten, který má klíče od života a smrti, Král Božího království či jeho vrátný, nebeský dveřník, dveře pro ovce…

Kde se děje milost, kde je člověk člověkem přijat, očištěn, milován, tam se neděje jen jakási izolovaná, nahodilá příhoda, nýbrž kus Božího dění, kus příběhu Božího s člověkem. A to je příběh, který má nekonečnou hodnotu a naději….

• –

Pane, jsi blízko. Přicházíš, dotýkáš se nás. Často skrze druhé lidi. Často nenápadně. Prosím, otevři naše oči pro tvé vzácné dary milosti a posilni naši víru a naději. Amen.