Sk 8:26-40  Anděl Páně řekl Filipovi: Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy. Ta cesta je opuštěná.  Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izaiáše.  Duch řekl Filipovi: Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!  Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: Rozumíš tomu, co čteš?  On odpověděl: Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží! A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho.  To místo Písma, které četl, znělo: Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa.  Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen. Dvořan se obrátil k Filipovi: Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví– sám o sobě, či o někom jiném?  Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše.  Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?  Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil.  Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou.  Filip se pak ocitl v Azótu. Procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst, až se dostal do Cesareje.

Introit: Hospodin je dobrotivý a přímý, proto ukazuje hříšným cestu. Všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a věrnost pro ty, kteří dodržují jeho smlouvu a svědectví. (Ž 25)

Písně: 442; 178; 368; 682; VP-397; S 331; 699

První čtení: Iz 53,1-9

Milí bratři a sestry,

vzpomínáte ještě, co jsme slyšeli v prvním kázání na text z knihy Skutky apoštolské? Na jejím počátku stojí zpráva o tom, jak Pán Ježíš, než byl vzat k Otci na nebe, vyslal své učedníky kázat do celého světa a řekl: „…budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ A my na pokračování sledujeme, jak se jeho slovo plnilo – jak učedníci, po seslání Ducha svatého, začali svědčit v Jeruzalémě a jak tam vznikl první křesťanský sbor.

Jenže tam také brzy vznikl odpor proti církvi. Ti, kteří dali Ježíše popravit, neradi slyšeli o jeho vzkříšení a dělali vše pro to, aby se zvěst evangelia dál nešířila, aby svědky Kristova vzkříšení umlčeli. Tak se octli apoštolové ve vězení a o něco málo později zemřel první křesťanský mučedník Štěpán. Tato událost přirozeně mnohé vyděsila, a tak raději opustili Jeruzalém, hlavní město, kde byl chrám a kněží a hlavní síla Ježíšových nepřátel. Ale přestože měli strach, o své víře nemlčeli. „Všude, kam přišli, začali kázat evangelium.“ A tak se – vlastně díky odporu a pronásledování – šíří zvěst o Ježíši Kristu dál – tak jak to On sám zaslíbil.

Od Židů přechází víra mezi Samařany – ty, kteří také věřili v Hospodina. Nebyli to pohané, ale přece byli Izraelcům vzdáleni, ba panovalo mezi nimi nepřátelství. Když tam však apoštol Filip začne kázat, tato hranice a zábrana silou evangelia padá, z nepřátel se stávají bratři „a tak nastala veliká radost v tom městě“ – stojí v 8. verši.

Ale Filipovi není určeno zůstat mezi těmi, které tak zaujal a radovat se mezi novými bratry a sestrami. Dostává zvláštní příkaz, aby se vydal na opuštěnou cestu z Jeruzaléma do Gázy. A tu začíná dnešní příběh – příběh o tom, jak byl pokřtěn první černoch, příběh o bohatém dvořanu etiopské královny, na kterého si někteří z nás asi pamatují z nedělní školy. Pro nevěřícího člověka je to patrně zajímavá historka plná neuvěřitelných náhod: Právě když Filip dojde na určené místo, jede kolem kočár. Právě v tu chvíli si cizinec čte Bibli a právě místo, které se dá krásně vztáhnout na Krista a využít k misii. A sotva Filip skončí výklad, jedou kolem vody, a tak nic nebrání tomu, aby byl cizinec pokřtěn. Ano, tak se to dá vyprávět a vidět v tom třeba další důkaz toho, že Bible vůbec není nudná kniha.

Ale Lukáš, autor Skutků, asi chápal příběh jinak než jen jako souhru náhod. Proto hned na počátku píše, že anděl Páně poslal Filipa na to pusté místo. Pán Bůh sám to zařídil, poslal posla, jako to činil často, když se mělo stát něco významného – jako poslal anděla k Marii a k pastýřům, když se měl narodit Pán Ježíš. A jako to činil už předtím ve starozákonní době.

A o chvíli později čteme, že Duch svatý řekl Filipovi, aby šel k vozu, který přijížděl. Zase Boží pokyn. Pán Bůh si dává práci, aby vše proběhlo, jak má, jak si On sám přeje. Záleží mu na tom, aby ten černý cizinec uslyšel zvěst evangelia a uvěřil. Je to vždy jeho dílo, když se někdo vydá za druhými lidmi, aby jim kázal, a když ti, kteří zvěstování slyší, přijmou křest.

To je pro nás pobzbudivé: Úspěch misie nezáleží na nás, ale na Bohu samém. Jistě je to dnes naší velikou starostí. Komu záleží na budoucnosti církve a sborů, vidí, že není jiné východisko, než se soustředit na zvěstování nevěřícím kolem nás. Že už nemůžeme zavírat oči před skutečností, že žijeme ve světě, kde většina lidí o Bohu vůbec nic neví a Bibli v životě v ruce neměla.

A přece přicházejí lidé, kteří o naše svědectví stojí, touží po pomoci, kterou nabízí křesťanská víra, ptají se po Bohu a potřebují k němu ukázat cestu. A především že Pán Bůh se postará, aby naše misijní snahy nevyšly naprázdno, když nás za někým pošle. Vždyť, kdo by předem čekal, že etiopský ministr financí odjede z Palestiny domů jako pokřtěný vyznavač Ježíše Krista? Nebo naopak – že obyčejný kazatel Filip bude kázat tak významné cizí osobnosti a že se mu podaří jej pro víru získat? Vždyť ti dva k sobě měli tak velmi daleko! A přece se setkali, přece spolu mluvili, přece si porozuměli. Díky Božímu vedení.

Jen si to ještě povězme, jak se to neuvěřitelné setkání uskutečnilo: Filip bez dalšího ptaní poslechne, co mu přikázal anděl. Nenamítá, že v Samaří ho teď je víc potřeba, že tam musí zakládat sbor, a ne ztrácet čas někde v pustinách, kde přece není komu kázat… Jde k té cestě „a hle, právě přijíždí etiopský dvořan, správce všech královniných pokladů, který vykonal pouť do Jeruzaléma… a četl proroka Izajáše.“ Ten muž, který sloužil pohanské královně a měl v rukou obrovské bohatství, ten muž putoval až do Jeruzaléma – snad dva tisíce kilometrů – mnoho dní proseděl ve svém voze – takovou pouť do chrámu konal a ještě tam utratil spoustu peněz za knihu, kterou si nyní při zpáteční cestě čte! Vzpomeňme si na něj, na jeho touhu po Bohu a jeho slově, až budeme zase někdy unavení z našeho putování!

A přitom tento etiopský dvořan ani dovnitř do chrámu nesměl. Byl pohan, sice zbožný, ale jako služebník královny byl eunuch – a takoví podle předpisů ani do Božího lidu plně patřit nemohli. Jak mu asi bylo smutno, když se teď vracel, před sebou neskutečně dalekou cestu a v ruce sice drahocenný spisek, ale pro něj nesrozumitelný, temný. Co mohou znamenat slova o mlčícím beránkovi a poníženém odsouzenci?

A jak asi bylo Filipovi, když viděl, že ten, kdo jede kolem, je cizí boháč, černý eunuch z nepředstavitelné dálky? Ale Filip je – stejně jako všichni učedníci od počátku církve – veden Duchem svatým. To je ta síla, která mění lidi a tím i situace, otevírá lidská srdce a uši a ústa a působí zázraky vedoucí k víře. A Duch svatý teď Filipa přiměje doslova se nalepit na ten cizí vůz. Tak může tento Ježíšův vyznavač slyšet, jak si černý cizinec slabikuje známá slova z Izajášova proroctví. A hned vyhrkne: „Rozumíš tomu, co čteš?“ Nezačne mluvit nejprve o počasí či o tom, jak je na cestách nebezpečno. Nesnaží se mouřenínovi vlichotit, zaujmout ho nejprve něčím působivým. Filip jde rovnou k věci, jakoby poznal, že právě to ten člověk nejvíc potřebuje: slyšet zvěst o Kristu. Poznal, že ten muž hledá Boha, že se snaží k němu přiblížit, ale sám to nemůže dokázat. „Jak bych mohl rozumět, když mi to nikdo nevyloží!“

Slýchám občas od lidí, že čtou Bibli – ze zájmu, z touhy po vzdělání či upřímné touhy přiblížit se Bohu. Ale čtou ji sami doma, pěkně od začátku kapitolu po kapitole a myslí si, že se něco dozvědí a že si s těmi texty sami poradí. Velmi často to v nich vzbuzuje otázky; víc otázek než odpovědí. Samo čtení obvykle k víře nestačí. Bez výkladu, bez společenství bratří a sester, bez působení Ducha svatého na kazatele i posluchače zůstává i Bible mrtvou knihou, na mnoha místech dokonce temnou a nesrozumitelnou. A tak buďme připraveni přisednout a vyložit, co je v ní psáno. A nemusí to být nijak složité – tu základní otázku a odpověď přece známe: „O kom to prorok mluví?“ – My věříme, že o Spasiteli Ježíši Kristu. Že celé Písmo směřuje ke zvěsti o Kristově díle pro naši záchranu. Buďme připraveni o tom vyprávět všem, kdo se zeptají.

Filip neváhal, přisedl do kočáru a jel s cizincem jeho cestou a přitom „mu vykládal slova Písma a zvěstoval Ježíše“. A voda v pustině jako by jen potvrzovala, že Bůh se stará a nabízí poutníkovi občerstvení, doslova nové narození. On si toho všímá a ptá se: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ Byl připraven zpečetit, co právě slyšel a čemu uvěřil. Aby i jeho se to od nynějška týkalo, aby i při něm se splnilo Izajášovo zaslíbení a i na něho, aby se vztahovalo Kristovo dílo. A taková víra stačí. Nic už nebrání křtu a tak jej Filip na místě vykoná. A jako se nečekaně objevil, tak zase zmizel. Ale cizinec už není smutný. „Radoval se a jel dál svou cestou.“ Jede zpátky do práce, vrací se do služeb své královně, ale už je to jiný člověk. Bůh ho proměnil, daroval mu víru. Poslal svého posla, který mu otevřel Písma a přivedl ho ke Kristu. V rozhodující chvíli to není nadpřirozené zjevení, které vzbudí víru, ale obyčejné lidské svědectví, kázání. A to stačí.

Tak to Pán Bůh zařídil, takovou si dal práci – aby tento první Afričan přijal křesťanskou víru. Jako první ze všech dalších, kteří o mnoho později o Kristu uslyší, jemu uvěří a budou se z toho radovat a zpívat třeba radostné černošské spirituály k Boží slávě.

Kéž by bylo dnes z mnoha zemí světa od křesťanů slyšet, že se právě v oslavách Boží lásky spojují: běloši, černoši i aziati a další. Bylo by to silné svědectví evangelia pro ostatní obyvatele Země. Vždyť Kristus spojil všechny, kteří dřív byli rozděleni, aby nic nebránilo pokojnému životu napříč kulturami. Amen

Modlitba s vyznáním vin:

Pane Ježíši Kriste, tvá láska otevírá naše srdce a my poznáváme, že jen díky tobě můžeme doufat v odpuštění. Proto ti vyznáváme své viny beze strachu. Bratře, sestro, po jednotlivých vyznání a slovech „prosíme tě“ se můžeš připojit prosbou: „Odpusť nám.“

Kriste, i my stojíme na straně zajištěných a blahobytných lidí a přehlížíme bídu světa. Prosíme tě: Odpusť nám.

Rozpomínáme se na chvíle, kdy jsme nevydali svědectví víry a nechali jsme hledajícího člověka odejít bez odpovědi. … Prosíme tě: Odpusť nám.

Litujeme, že i ve svých rodinách, s našimi nejbližšími, jsme se nedokázali dorozumět v pokoji a zatížili jsme naše vztahy vinou, dluhem lásky. Prosíme tě: Odpusť nám.

Bratři a sestry, kdokoli takto ve svých srdcích vyznáváte, nepochybujte, že máte skrze utrpení a smrt Kristovu odpuštění hříchů. Odpuštění budete mít bez ohledu na to, že je při vás ještě mnoho slabosti, vše je zakryto smrtí Kristovou.

Na znamení odpuštění a bratrské jednoty Kristova lidu pozdravme jeden druhého pozdravem Pokoje: …

Píseň: 682 Dnes k svému stolu zve nás Pán