Konec dne v zahradě
17. neděle po Trojici
Gn 3:14-21 I řekl Hospodin Bůh hadovi: Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. 16 Ženě řekl: Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout. Adamovi řekl: Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš. Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých. Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.
Introit: Ježíš Kristus byl způsobem bytí roven Bohu a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil,… (Fp 2,6–8a)
1. čtení: Gn 3,1-13
Písně: Ž 146; 314; 311,1-2.5-6; 419
Poslání: Ř 5,16-17
Milí bratři a sestry,
poznáváme se v tom příběhu? Protože tady nejde o záznam historie, ale o náš obyčejný život. Po sté a po milionté se to tak s člověkem opakuje. Zde se ukazuje, jak přicházíme k hříchu a ke smrti. Podle slova, které známe z Nového zákona, „odplata za hřích je smrt“. Ale co to znamená? Abychom pochopili, nutí nás 3. kapitola knihy Genezis podívat se na sebe sama jiným způsobem, než to obvykle děláme. Stačí jen sledovat děj. První polovinu jsme přečetli od stolu Páně. Čtení končilo v místě, kdy člověk zhřešil a Hospodinův hlas jej volá k odpovědnosti.
Kam ten hlas doléhá? Mezi stromy, do křoví, kam se člověk, muž a žena, schoval. „Adame, kde jsi?“ Tak volá Bůh. Ne proto, že by za strom či do křoví neviděl, ale proto že chce slyšet, jak člověk odpoví. Už to je překvapivé. Že se Bůh – Stvořitel nebe a země ještě vůbec chce s člověkem bavit, že chce slyšet odpověď na své volání. Že neusmrtil muže a ženu hned. Vždyť je přece varoval: „Nejezte ze stromu života, abyste nezemřeli!“ On však netrestá jako neosobní němá spravedlnost. Velmi osobně každého volá: „Kde jsi?“ a čeká, co mu každý odpoví. Co tedy? – „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Člověk se začal Boha bát! Ne však svatou bázní, která vede k pokoře a chvále. Ale strachem, který se dá připodobnit k dětskému, nedospělému útěku před odpovědností. Nic důstojného. Tak je před Bohem pokaždé odhalen člověk, který si už už myslel, že je snadné být jako Bůh. Nikoho nepotřebovat a nikomu se neodpovídat, s nikým se neradit a nenechat se v ničem omezovat. Jako malý kluk se schovává. Proč? Protože se mu otevřely oči a poznal, že je nahý. Stydí se za sebe před Bohem. Sami bibličtí svědkové tu připouštějí toto odhalení člověka. Není žádný titán, není Bůh ani polobůh. Je smrtelný. Překročil stanovenou hraniční čáru a zjistil, že není bez hranic. Je tvor omezený.
Oba, muž i žena jsou obžalováni. Neznají a neužívají již jen dobré. Už také vědí, co je zlé. A co je výsledkem? Žádná sláva, jak sliboval had. Výsledkem je zklamání, stud a strach. Jako nahý v křoví.
„Kdo ti řekl, že jsi nahý? Nejedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Ne Bůh nám, ale my jemu, svému Stvořiteli, dlužíme odpověď. On má na ni právo. A není to odpověď hodná důstojnosti člověka, jako vrcholu dobrého Božího tvorstva; Božího obrazu. Ta odpověď ukazuje, jak jsme na tom bídně.
Vzápětí začne trapné přehazování viny jednoho na druhého. Ženy na hada a muže na ženu. „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Totam je mužovo nadšení z ženy. Tatam je vděčnost Stvořiteli. Jen abych já nenesl odpovědnost za to, co se stalo. Nakonec za to může Bůh! Ano, člověk obviňuje Boha. Až tam jej dohnala pýcha. Ne touha po vědění. Ale vědění bez Boha, vědění v konkurenci k Bohu vede do neštěstí. Mnozí vynálezci a badatelé zpočátku vedení ideály o tom vědí své, když odstřihli vědu od pokory a úcty před Bohem. Nebo, když to za ně udělal někdo jiný a jejich vynálezy zneužil ke zlému účelu. Najednou je pozdě. Pohybujeme se často na velmi úzké cestě, z níž sejít o krůček už znamená zkázu.
Bůh právem volá člověka k odpovědnosti. Právem nás soudí. Ale všimněme si, nejen nás. Na prvním místě je souzen had. Ten našeptávač a lhář, který ví jak na člověka. Vlastně je to jen hlas. A trvá nějakou chvíli, než se člověk jeho argumenty nechá přesvědčit. „Jakže Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ – Žena se zpočátku ještě drží Božího slova a uvádí Boží zákaz na pravou míru: „Jen z jednoho stromu jíst nesmíme“ – vlastně ne, ona si také trochu začíná přizpůsobovat pravdu – „Bůh řekl, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli!“ Začíná přistupovat na hadovu strategii, aby dosáhla svého, začne pomlouvat Stvořitele. A had už jen pokračuje. Získal informace, jaké potřeboval. Žena ho nechala vstoupit do svých úvah. Ví už přesně to, co se mu hodí: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh ví, že vám ty plody zakázaného stromu otevřou oči a budete jako On, znát dobré i zlé.“ – Náhle se zakázané plody začnou zdát mnohem lepší a lákavější než ostatní dobré plody, kterých je plná zahrada. Člověk chce právě ty jediné. Zlo nemusí vypadat vždy odpudivě. Zde je ten zlom, kdy v daru svobody rozhodovat se sklouzneme k rozhodnutí špatnému. Dál už had na scéně být ani nemusí. Už si jedeme podle jeho scénáře sami a za sebe.
A přece Bůh jen hada trestá přímo. Muže a ženu prokletí mine, zatímco hada zasáhne. I on je stvořením, živočichem, který je však „nejzchytralejší ze vší polní zvěře“. Je vykázán pod zem mezi mrtvé, „žrát budeš prach“; je to zvíře podsvětí. Národy v těsné blízkosti Izraele od hada přijímaly věštby vynášené z podsvětí. Pro Izraelitu však je had pouhé zvíře, které se z Božího určení musí plazit po břiše a není na něm nic božského. Je však nebezpečný! Pozor na něj. Jeho jednání v ráji je v Bibli podobné pokušitelovu svádění na poušti. Je třeba jej včas vykázat do patřičných mezí. Jeho hlasu nenaslouchat a našeptávání nepodléhat. Pán Ježíš demaskoval jeho neuhasitelnou vášeň stavět nás proti Bohu a místo Bohu sloužit jemu, pokušiteli (Mt 4). Již zde však vidíme: nemá na to právo! Bůh na samém začátku určuje, že z potomstva narozeného z ženy přijde ten, který hadovi rozdrtí hlavu. Ďábelskou moc nad člověkem mu odejme a tak jej zcela vyřadí a znemožní. Říká se tomu „první evangelium“. To slouží k našemu povzbuzení, když tento smutný příběh o lidské slabosti a hříšnosti čteme hned na začátku Bible. Nemusíme si zoufat.
Však poslyšme Boží soud nad lidmi dál. Ženu soud zasáhl na nejcitlivějším místě: v jejím mateřství. Víme dobře, že je spojeno s bolestí a častým ponížením. Avšak bude matkou. Bůh v ní život nedusí, nýbrž povzbuzuje. Smí se pro svého muže stát Evou, matkou všech živých.
I Adama smrt za hřích mine. Prokleta je však místo něho země, z které byl vzat a z níž mohl mít příjemnou obživu. Jeho práce je proměněna v celoživotní dřinu plnou námahy a potu. Opět však, podobně jako u jeho ženy, smí dál zemi obdělávat a střežit. Mezi trním a hložím poroste také obilí. Chléb k nasycení lidé mít budou! Poznáváme v tom své životy?
Z tohoto pohledu smíme za svým mnohdy těžkým údělem vidět také skrytou Boží milost. Sledujme její projevy, pojmenujme si je, abychom si nenechali našeptat, že Bůh je nespravedlivý, zlý, nebo o nás nemá zájem. Na zemi má smysl žít a pokoušet se žít dobře, podle Boží vůle, kterou stále smíme poznávat. Pravda, cesta ke stromu života je odříznuta, cesta do ráje je zavřena. Lidskou vinou. Jinak než skrze oheň soudu (v.24) do ní návrat není. Otevřena je jen cesta ven. Bůh lidi z rajské zahrady vyhnal, ale nenechal je odejít nahé. Milosrdně vyměňuje jejich chatrnou roušku k zakrytí nahoty za koženou suknici. To není náhodou. Dosud se tu žádná kůže bez živočicha nevyskytovala. Až teď. Pro připomínku, že za ochranu člověka již musel někdo zaplatit. Beránek. Tak se kožená suknice od nepaměti vykládá. Tato ochrana bude stále člověku připomínat, že žít dál může jen díky oběti někoho jiného.
Boží soud je vůči nám milosrdný, zároveň však bolestný. Nejbolestnější pro Boha samotného. Když cesta z ráje ven zůstala otevřená, Bůh po ní vyšel ven za lidmi; vyšel ve svém Synu Ježíši. Jemu totiž, který visel na kříži, patřilo třetí prokletí: Křesťané to rozpoznávají a vyznávají spolu s apoštolem: „Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: Proklet je každý, kdo visí na dřevě.“ (Ga 3,13) Amen.
Modlitba: Milosrdný Bože, děkujeme, žes nás pro Kristovu oběť ušetřil věčné smrti. V něm se otevírá cesta k tobě zpátky. Proto tě prosíme, suď nás ty a nikdo jiný, abychom o tvé milosrdenství nepřišli. Amen.