Ke dni učitelů 28. března, 350. výročí J.A.K. a zároveň k aktuální pohromě v „českém království“

Jan Amos Komenský a epidemie

(Z doby po Bílé hoře, kdy českobratrští uprchlíci nalezli azyl v polském Lešně.)

Jak nesmírnou úzkostí se Komenskému sevřelo srdce, když se začal kolem jeho příbytku znovu potulovat černý host, který mu už jednou odňal ženu a děti! A teď (1631) tu byl zase a nikdo nevěděl dne ani hodiny, kdy a kde překročí práh. Každé vzdálení se z domova mohlo ho při návratu přivést s sebou, a přece nebylo možno uzavřít se natrvalo životu venku ani lidem.

Ostatně i kdyby to možné bylo, Jan Amos by to nikdy nebyl učinil. Pouze děti držel doma a manželce dovoloval vycházet, jen když to nejnutněji bylo třeba, když ji byl co nejdůkladněji poučil, čím a jak se co nejlépe bránit možnosti nákazy.

Sám naopak – jakmile se objevily první případy morného onemocnění – ihned svolal sbor starších Jednoty, jednal na radnici a obrátil se i na místodržitele Schlichtinga, protože cítil povinnost pustit se s nebezpečným nepřítelem do boje. A toto nutkání se v něm hlásilo tím usilovněji, čím méně připraveni mu připadali zcela nezkušení domácí obyvatelé Lešna.

Kdo zde onemocněl morem, nebo byl z něho i jen podezřelý, přestal prostě být člověkem; okamžitě byl vykázán nebo vyhnán z bytu, aniž mu směl být kdekoli poskytnut přístřešek. Podoben nejnebezpečnějšímu zločinci, který hrozí smrtí každému, komu by se přiblížil, byl štván ulicemi, popoháněn kameny i střelbou. Kde padl, tam i zemřel, a jeho mrtvola byla z veřejných prostranství odtažena, až když si na to hrobníci a pohodní udělali čas, pokud se o to dříve nepostarala prasata a potulní psi. Na nějaké léčení nikdo nepomyslel; jediná obrana byly modlitby, zaříkadla a různé pověrečné prostředky. Za tohoto stavu mělo šíření nákazy – s velkou úmrtností – volné pole.

Naproti tomu v českých zemích, odkud Komenský přišel, měli s morovými epidemiemi už nejednu trpkou zkušenost – ještě zcela nedávno za Rudolfa II. Zvláště městské úřady vyvodily však z toho důsledky a dospěly k celému systému preventivních, hygienických i léčebných opatření.

Nyní se tedy Komenský rozhodl sdělit tyto zkušenosti lešenské vrchnosti a městské správě. Jeho prvním bezpodmínečným požadavkem bylo – nemocné léčit! Tato péče měla být svěřena lékařům a ranhojičům, kteří pomocí svých dryáků, omýváním octem, otvíráním morových boulí a dohledem, aby tyto rány zůstaly otevřené, vskutku mohli v mnoha případech nemocné zachránit. Větrání světnic, jejich vykuřování sírou a smolou, čistota nemocného a jeho prostředí měly pak léčení podpořit. Rovněž bylo třeba, aby nemocní byli odděleni od zdravých, a pokud nebylo morových špitálů, museli být izolováni doma a celý dům – viditelně označený a hlídaný dozorcem – musel být zase uzavřen vnějším stykům.

Veškerá lešenská českobratrská obec plnila tyto příkazy zcela samozřejmě a nebylo málo případů, kdy se rodina dokonce ujala i cizího nakaženého ubožáka, který by byl jinak vydán napospas smrti jako vyhoštěná nemocná zvěř.

Úsilí Komenského a tolik nezvyklé chování jeho krajanů setkávaly se nejprve s pohoršením a odporem, které se stupňovaly mnohdy až v otevřené nepřátelství; leckterý samaritán byl starousedlíky obviňován a pronásledován, jako úmyslný šiřitel nákazy.

Ale nic z toho nedokázalo Komenského odradit. Neúnavně přesvědčoval kdekoho, konšely, místodržícího, lékaře, využíval kázání, nezalekl se počátečního odporu a neúspěchů, ale zároveň si uvědomoval, že nestačí získá-li pro své úsilí jenom radnici a hodnostáře – s úspěchem bude moci počítat, jen když se všichni, celá veřejnost, celé Lešno, budou řídit jeho pokyny a radami.

Tehdy usedl a napsal stručné pojednání, ve kterém vysvětloval polským hostitelům, proč si čeští Bratři při morové pohromě takto a nejinak počínají, k čemuž pak připojil nejen povzbuzování myslí, nýbrž i nejzákladnější opatření a návody, jak čelit útokům zhoubné nemoci.

„Zpráva kratičká o morním nakažení z příčin zvláštních v čas přímoří v Lešně polském od církve české v vyhnanství v témže Lešně zůstávající učiněna a vytištěna“, – tak zněl plný titul. Komenský napsal tuto zprávu za jedinou noc a bratrská tiskárna ji vytiskla za jediný den, aby mohla být co nejrychleji a v co největším počtu rozšířena mezi lidi.

Komenského práce splnila své poslání – účinně napomohla při zápase s morovou ranou a obnovila most důvěry mezi českými přistěhovalci a lešenskými Poláky.

(Podle knihy Miloše V. Kratochvíla „Život Jana Amose“ napsala Kateřina Roskovcová, farářka Českobratrské církve evangelické v Nymburce.)