Jan 9,39: Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“

Domácí pobožnost 22. března 2020
místo bohoslužeb zrušených při nouzovém stavu ve státě

Pozdrav

Pokoj vám

Vstupní votum

Naše pomoc a náš počátek je ve jménu Hospodina,
který učinil nebe i zemi,
který je věrný ve svém věčném milosrdenství
a dílo svých rukou neopouští.

Píseň

210,1–4 Ó zasvěť se nám v jitřní záři

Modlitba

Hospodine, dnes je den vzkříšení tvého Syna a my si připomínáme tvou věrnost, kterou jsi svému lidu od počátku projevoval svými mocnými skutky, skutky záchrany a pomoci. Vyvedl jsi svůj lid z otroctví v Egyptě a živil jsi jej na poušti. Posílal jsi k nim proroky, když se ti v pýše vzpírali i když se v rezignovanosti vzdávali naděje. Poslal jsi svého Syna, aby k tobě lidi navrátil – a když jej lidé zavrhli a zabili, ty jsi jej vzkřísil z mrtvých. A on vstoupil mezi své učedníky, když byli ze strachu zamčení. Také dnes se tvoje církev na mnoha místech shromažďuje jen za zavřenými dveřmi, v malých skupinkách. Prosíme, vstup na všechna ta místa, kde tě lidé očekávají, i tam, kde tě ani nečekají. Vstup i mezi nás – a posilni a povzbuď svůj lid svým slovem, rozsviť světlo svého evangelia ve všech temnotách.

Čtení z Písma

Jan 9 (po oddílech: 1–7 / 8–12 / 13–17 / 18–23 / 24–34 / 35–38 / 39–41)

1 Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. 2 Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ 3 Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. 4 Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. 5 Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ 6 Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči 7 a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená ‚Poslaný‘.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.

8 Sousedé a ti, kteří jej dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, kdo tu sedával a žebral?“ 9 Jedni říkali: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podoben.“ On sám řekl: „Jsem to já.“ 10 I řekli mu: „Jak to, že se ti otevřely oči?“ 11 Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“ 12 Řekli mu: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“

13 Přivedou toho, který byl dříve slepý, k farizeům; 14 toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla totiž sobota. 15 Proto se ho farizeové znovu dotazovali, jak nabyl zraku. A on jim řekl: „Položil mi bláto na oči, umyl jsem se a vidím.“ 16 Někteří z farizeů říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ A došlo mezi nimi k roztržce. 17 Řekli tedy znovu tomu slepému: „Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“

18 Židé nevěřili, že byl slepý a že prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče 19 a nezeptali se jich: „Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý? Jak to že nyní vidí?“ 20 Rodiče odpověděl: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. 21 Jak to, že nyní vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, také ne. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ 22 To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se usnesli, aby ten, kdo kdo Ježíš vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. 23 Proto řekli jeho rodiče: Je dospělý, zeptejte se ho!

24 Zavolali tedy ještě jednou toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: „Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ 25 Odpověděl: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ 26 Řekli mu: „Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“ 27 Odpověděl jim: „Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ 28 Osopili se na něho: „Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. 29 My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ 30 Ten člověk jim odpověděl: „To je právě divné: Vy nevíte odkud je – a otevřel mi oči! 31 Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ctí a činí jeho vůli. 32 Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. 33 Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.“ 34 Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho.

35 Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ 36 Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ 37 Ježíš mu řekl: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“ 38 On na to řekl: „Věřím, Pane,“ a padl před ním na kolena.

39 Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ 40 Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ 41 Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“

Píseň

673 Dej odvahu včas slyšet

Slovo

1. Na dnešní 4. postní neděli je oddíl J 9 vybrán v ekumenickém lekcionáři. Je to dlouhé vyprávění, složené z neméně než 7 epizod, převážně rozhovorů. Kdybychom chtěli stručně říci, „o čem to je“, máme několik možností.
Je to o vidění – Ježíš tu dává zrak slepému, sám o sobě mluví jako o světle světa. Ale také to je o soudu – Ježíš na závěr prohlašuje, na první poslech trochu nečekaně, že přišel na tento svět k soudu, a neméně překvapivým způsobem spojuje toto své poslání s otázkou vidění: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí. A do třetice: když nad tím vyprávěním přemýšlíme, dojde nám, že v jeho pozadí se skrývá otázka, kde je Bůh. Nikdo ji tam takto výslovně takto neklade, ale můžeme ji tušit za těmi jinými otázkami, které si tam lidé kladou.
Tím motivem soudu se oddíl dotýká postního období: soud, totiž Boží soud – skutečnost, že o člověku nakonec rozhoduje (rozhodne) Bůh, a nikoli prostě naše smrt, k níž jednou dospějeme, ani naše ambice, jež jsme lépe nebo hůře stihli promítnout do svých činů – patří k tématům, jež se tradičně v postním období připomínají. A tou otázkou, kde je Bůh, se snad dotýká naší aktuální situace, neboť v podobných „krizových“ situacích (všimněme si, jak jim říkáme: „krize“ znamená řecky „soud“), bývá, alespoň mezi věřícími, v tomto směru větší sháňka.

2. Začněme však tím prvním: o vidění a světle. V tom je evangelium toho oddílu, poselství přinášející potěšení.
A dřív než se soustředíme na slepého od narození, jemuž tu Ježíš dává schop­nost vidět, všimněme si, že se tu ze všeho nejdřív mluví o Ježíšově schop­nosti vidět. Tím to všechno začalo, že on, Ježíš, cestou uviděl člověka… A znovu na konci: když byl ten vyhnán (doslova je tam vyvržen ven), Ježíš ho vyhledal. To máme vědět: Ježíš sám velmi dobře vidí, nic mu neunikne. Nepřehlédl toho slepého u cesty, který jej sám vidět nemohl a který v tomto případě zřejmě ani sám o Ježíšovi nevěděl a nesnažil se získat jeho pozornost voláním o pomoc, jak to je v jiných vyprávěních o slepých, kteří se setkali s Ježíšem. A Ježíšovi se ten člověk neztratil, ani když byl „vyvržen ven“, ať už to znamená cokoli – a v Bibli má tento výraz velmi hrozivé konotace. Ježíš velmi dobře vidí, nic mu neunikne, ale není to ten zrak přísného vyšetřovatele, jak si lidé často představovali a představují „vševědoucího“, a tudíž také vševidoucího Boha, zrak, jemuž neunikne žádné naše selhání. Je to zrak, jemuž především neunikne žádná lidská nouze. To máme vědět a zapamatovat si, až bude řeč o tom, že tento Ježíš je ten, který přišel na svět k soudu.
A teď tedy k tomu slepému. I tady se vlastně ukazuje, jak záleží na tom Ježíšově pohledu. Na tom, jak on toho člověka vidí. Při tom setkání s člověkem od narození slepým, se ovšem první ozývají Ježíšovi učedníci. Jejich otázka vyjadřuje dva předpoklady, které jim – a přiznejme, že i nám – připadají jako samozřejmé. Ten první: je-li někdo od narození postižen, nedá se s tím nic dělat. To je, řekněme, předpoklad založený na dlouhodobé zkušenosti lidstva: většinou to tak bývá. Ten druhý předpoklad vychází jakéhosi nutkání věřících lidí, z potřeby nějak si tu skutečnost srovnat s Bohem. Používají k tomu otázku hříchu, viny. Nějak si tu skutečnost, s níž si nevíme rady, alespoň vysvětlit. To postižení musí mít nějakou příčinu.
Slyšíme v tom tu otázku po Bohu. Ale zároveň také spojenu s odpovědí, kterou si ti tazatelé vlastně již dali. Jako by otázku po Bohu, otázku, kde je Bůh, mohla uspokojit nějaké logické (teo-logické) vysvětlení. V tom se ti učedníci velmi podobají přátelům Jóbovým. A podobají se jim i v tom, že nejsou nijak špatní teologové – ta odpověď, kterou ve své otázce předpokládají, není ni­kterak „pohanská“, nýbrž dobře biblická, tak se o otázce hříchu a jeho důsledků uvažuje ve Starém zákoně.
Ježíš však oba „samozřejmé“ předpoklady svých učedníků odmítá. Odmítá tu samozřejmost plynoucí ze zkušenosti i tu samozřejmost plynoucí z teologického mudrování. Odmítá diskutovat o nějakém vysvětlení, které by ten stav postiženého potvrdilo. On mluví o Bohu jinak. Mluví o Bohu, který se dává poznat ve svých skutcích, o Bohu, který nesídlí jako nějaká idea v teologických úva­hách, nýbrž o Bohu, který jedná. Jedná a tím situaci člověka, tu neblahou situaci člověka postiženého od narození – mění. Na tom slepém se mají ukázat skutky Boží. Má se na něm ukázat, jak Bůh jedná, podle čeho se pozná. Ten slepý má být své slepoty zbaven.
A nejen ten slepý. To ukázat skutky má zřejmě demonstrativní význam. Tedy: na tomto jednom skutku má být vidět, jaké jsou obecně Boží skutky, kde Boha máme hledat a očekávat. Také v naší době. Ne jako skrytého původce různých pohrom a postižení, jehož přísnost bychom mohli měřit na závažnosti těch pohrom, nýbrž jako toho, který své skutky ukázal na skutcích Ježíšových. Jako toho, od něhož smíme očekávat a vyprošovat uzdravení. Pro ty, jimž pomoci umíme, třeba prostředky moderní medicíny – za jejich účinkem smíme vděčně vidět moc a vůli Boží. Ale také pro ty, jimž pomoci neumíme, pro ty, kteří umírají v náručí svých bezmocných blízkých a nebo někde v osamění, bez povšimnutí. Slyšeli jsme o tom dobrém Ježíšově zraku. A kdybychom četli Janovo evangelium dál, dočetli bychom se dalším Ježíšově skutku, který také prohlásil za ukázku toho, jak jedná Bůh – o vzkříšení mrtvého (Lazara).
To je světlo, který svědectví o Ježíši jako uzdravovateli postižených, také ten příběh o daru zraku slepému, vrhá na náš svět. V tomto světle smíme tento svět vidět. To je víra.

3. Teď však ještě o soudu. Ježíš o něm mluví na závěr, trochu překvapivě. To překvapení však vymizí, když si všimneme souvislosti celého oddílu a souvislosti Janova evangelia.
Souvislost soudu s hlavním motivem našeho oddílu, totiž s viděním a světlem, je výmluvně naznačena hned na začátku evangelia, v první Ježíšově pro­mluvě. Tam Ježíš mluví o svém poslání krásnými slovy, která jsou právem považována za jedno z nejvýraznějších vyjádření evangelia: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen“ (J 3,16–17). Ježíš tam však pokračuje: „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“.
Na závěr našeho oddílu Ježíš o svém poslání mluví zdánlivě jinak, až tvrdě: Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí byli slepí (v. 39). Tvrdě zní zvlášť ta druhá část: přináší Ježíš také slepotu? Oslepuje některé, zatímco jiné uzdravuje?
To slovo však máme číst právě jako shrnutí příběhu, který mu předchází. Tam je vidět obojí: jak ten, který neviděl, uviděl. Uviděl proto, že mu Ježíš dal zrak, uviděl díky tomuto skutku Božímu, skutku uzdravení. Slyšíme tam však také o tom, jak se ti, „kdo vidí“, kdo jsou přesvědčeni, že „vědí“ – a s tím a z toho, co „vědí“, se snaží přijít na kloub tomu, co se tu vlastně stalo – jak ti se ukazují jako slepí, ano jako by se stávali čím dál zaslepenějšími.
Je za tím také nějaký další „skutek Boží“? Skutek, jímž by Bůh zaslepil jejich oči, otupil jejich mysl? Nic takového – je tu pořád jen jeden a týž skutek, skutek, který učinil Ježíš „na“ tom slepém, skutek uzdravení. Ježíš přináší pouze světlo, nešíří tmu. A přece se zdá, jako by pro některé to světlo bylo oslepující.
Tak tím příběhem probíhají dvě linie, vedou jím dvě cesty. Cesta toho původně od narození slepého, která skončí jeho vyznáním: „věřím“. A cesta těch, kdo hledají všechna možná „alternativní“ vysvětlení toho, co se tu stalo.
Nám jako čtenářům či posluchačům toho příběhu ty dvě cesty ukazují, co člověku pomáhá a co mu brání opravdu uvidět světlo, které Ježíš přináší.

3.1 Co brání. Zdá se, že ty dva předsudky o světě a o Bohu, které na začátku vyjádřili Ježíšovi učedníci svou otázkou, se v různých obměnách táhnou v postoji těch, jejichž zaslepenost se postupně odhaluje. Setkali se tu s divem Ježíšovy pomoci slepému – a pořád si lámou hlavu s tím, jak je něco takového možné. Chtějí si ten skutek Boží pomoci nějak zařadit do svého světa. Snaží se přijít tomu „zázraku“ na kloub: „jak to udělal?“ Tak se opakovaně ptají (sr. vv. 10, 15, 19, 26). A opakovaně narážejí na to, že na tuhle otázku není odpověď – jiná než ta „hloupá“, kterou jim ten uzdravený opakovaně podává: prostě popíše tu „léčebnou kůru“, to pomazání blátem a omytí, což samozřejmě nevysvětluje vůbec nic.
A tak ti lidé přicházejí s různými „racionálními“ vysvětleními, podobně jak to lidé obvykle dělají, když přemýšlejí o „zázracích“. Napadá je, že to třeba není ten slepec, ale někdo jiný, kdo se mu jen podobá – tak se ho hned zkraje ptají jeho sousedé. A nebo že třeba nebyl ve skutečnosti slepý, že to jen tak hrál – to se později snaží vyzvědět farizeové u jeho rodičů.
A přistupuje k tomu také předsudek náboženský, předsudek o Bohu. Ukazuje se, že ten čin naprosto nezapadá do toho, co jsou přesvědčeni, že vědí o Bohu, mají k tomu přece „certifikovanou“, kanonizovanou autoritu Bible, Mojžíše. Je nějaký méně jednoznačný, méně sporný text, který vyjadřuje Boží vůli – a tak ukazuje, kdo je Bůh – než Desatero přikázání? A tam je přece jasně přikázáno světit sobotu, den odpočinutí. A to Ježíš jasně porušil – což výroba bláta není práce? Tohle tedy přece nemůže být od Boha, to nemůže být jeho dílo. Že bylo slepému dáno vidět? To oni vidět nechtějí, snad podle svého přesvědčení nepotřebují.
Když sledujeme tuto cestu od vidění ke slepotě, musíme se zeptat, zda problém našeho světa opravdu je v tom, že by Bůh nekonal své skutky a že proto jej nevidíme a často se nám zdá, že o něm nic nevíme. Zda tím problémem spíš není to, že ta Boží skutky lidé nechtějí vidět – a to také a právě ti, kteří „vědí“, jsou přesvědčeni, že rozumí, „vidí“, ti, kteří vystupují s náboženskou autoritou.

3.2 O to víc nás však zajímá, co pomáhá, co otvírá oči, co můžeme poznat na té cestě od slepoty k vidění, na té cestě, kterou naším příběhem prochází onen člověk, který je na začátku představen jako „od narození slepý“.
On se – toho jsme si už všimli – s Ježíšem setkává na začátku a na konci toho příběhu. V obou případech proto, díky tomu, že si jej Ježíš všiml, že jej nepřehlédl, že jej uviděl na své cestě a že jej vyhledal, když byl vyvržen ven. A v obou případech vidíme, že mu pomohlo – Ježíšovo slovo. To, že se na ně poslušně spolehl.
Mohli jsme si všimnout, že k jeho uzdravení nestačilo to, co se na něm dá popsat vnějšně, jako odpověď na otázku „jak to Ježíš udělal?“ – to patlání bahnem a umývání vodou. Co tedy? Evangelista nám napovídá, když pečlivě překládá jméno toho rybníka, kam Ježíš toho muže poslal: Siloe, to znamená Poslaný. Ano, poslal jej k „Poslanému“ – a on šel. Spolehl se na Ježíšovo slovo, poslechl je, nechal se poslat – a když se vrátil, viděl.
A na konci, když ho Ježíš vyhledal – už vidícího – a položil mu přímou otázku po víře, ukázalo se, že zase všechno závisí na Ježíšově slovu. Ten muž už viděl, a přece mu Ježíš musel říci, koho vidí. V tu chvíli, když to slyšel, vyznal věřím, Pane. Spolehl se na Ježíšovo slovo. Dal na ně.
To je povzbuzení – a pozvání – i pro nás.

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, také my jsme někdy spíš slepí ke tvému slovu, ke světlu tvého evangelia. To ti vyznáváme a prosíme, nenechávej nás v tom. Přemáhej svým slovem naši nevíru, otevírej nám oči, nám i všem, kdo se za tebou vydali jako tvoji učedníci.
Přimlouváme se za tento svět, který ty miluješ, jak jsi to ve svém Synu ukázal.
Přimlouváme se za všechny postižené nemocemi, koronavirem i jinými. Prosíme zvlášť za ty nemocné těžce. Prosíme za všechny, kdo zápasí o jejich vyléčení – dej, ať v tom neztrácejí naději.
Přimlouváme se za církev. Dávej nám hledat a nacházet cesty, jak žít jako tvoji učedníci i v této nouzové době, dávej nám vynalézavost ve službě i dobrou mysl a stálý zřetel k tobě.
Přimlouváme se za všechny, kdo nasazují svoje síly k boji s tou pandemií, zvlášť za ty, kdo jsou vyčerpaní.
Přimlouváme se za všechny, kdo nedávno přišli o své blízké
…tiché prosby…
Tys nás pane, naučil volat k Bohu jako k Otci. Tvými slovy se společně modlíme: Otče náš…

Píseň

420 Ó slunce spravednosti

Závěrečné votum

Dobrota a milosrdenství provázet mě budou
všemi dny mého žití.
Do Hospodinova domu se budu vracet
do nejdelších časů. (Žalm 23,6)

Požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. (Nu 6,24–26)