Introit: Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v Hospodina. (Ž 40)

Písně: 523; s dětmi 282,1.4; 514, 1.2.9; 625; 41

Čtení: Mt 4, 1–11

Milí bratři a sestry,

Izrael je na světě teprve v několika generacích, ale pokolikáté už hledá záchranu před hladem v Egyptě! Hlad býval čas od času všude, zaslíbenou zemi nevyjímaje. Taková a podobné krize se nevyhýbají ani Izraeli ani církvi. I zlé věci má Boží lid nést spolu s ostatními obyvateli země. Pozorujeme neděli za nedělí, že požehnání Boží se neprojevuje tak, že zlého jsme na rozdíl od ostatních ušetřeni. Požehnání je v tom, že ani v nejhorší nouzi Hospodin svůj lid neopouští a vždy je možné k němu volat o pomoc. Vždy je možné učit se cestě, která vede k záchraně. Ale pozor! Nejen k záchraně své, ale i lidí, mezi které jsou ti požehnaní posláni. „Staneš se požehnáním pro všechny národy země!“ Tak znělo Boží zaslíbení Abrahamovi na začátku. Zde jsme svědky toho, jak se Abrahamův potomek Josef stal požehnáním pro zemi, před kterou býval tolik varován. Tato velmoc je v Písmu důsledně líčena jako nepřátelská, plná svodů, jako země smrti. A přece Hospodin proti tomu nic nemá, když tam jde Abraham, pak Izák a teď se chystá i Jákob poslat tam své další syny.

Jenže na rozdíl od Abrahama a Izáka, Jákob/Izrael má již v Egyptě svého člověka – ovšem neví o tom. Netuší, že jeho milovaný a již oplakaný syn Josef, je tím pánem a správcem Egypta, jemuž se všichni klaní a jehož uctívají jako zachránce před hladomorem. „Tak vzešel Josef nad egyptskou zemí jako slunce.“ (41, 45) Správcem Egypta, ale nepoznán svými nejbližšími.

Neznamená to však, že Josef skrýval svou identitu před Egypťany. Nebo ještě přesněji, že by skrýval svou víru. A to je zajímavé sledovat, jak to dělal. Někdo by si mohl myslet, že o víře se má hlavně hodně mluvit. A míváme výčitky, že to dobře nedovedeme. Ale když se díváme na Josefa, skrze něhož Hospodin své požehnání opravdu dával, tak co na něm bylo vyznavačského? Nečetli jsme teď všechny tři kapitoly, které se Josefova údělu v Egyptě týkají. Proto si musíme alespoň něco o tom říct, abychom tomu rozuměli.

Předně: Zvnějšku viděno, Josefův úděl v Egyptě byl velmi smutný a tvrdý. Z protežovaného syna v drahocenných šatech se v minutě změnil v nahého otroka. Člověka bez jakýchkoli práv. Stal se věcí, jen o něco cennější než domácí zvíře. Ano, Josef klesnul z výšky dolů, až na dno. Egypt je hrob a přesně do něho Josef spadnul. A to hned dvakrát. Dvakrát se dostal až na dno. Za svého otroka si jej koupil Potífar, velitel faraonovy stráže a zároveň egyptský kněz. Ale, je psáno, že tento pán brzy viděl, že všemu, co Josef činil, dopřává Hospodin zdaru. Proto jej ustanovil správcem svého domu a svěřil mu všechno, co měl. Toto výsadní postavení mu však po čase překazila Potífarova žena, která zkusila Josefa svést. Možná podobné způsoby využívání otroků nebyly v Egyptě nic zvláštního a bylo by jim to prošlo. Ale Josef nechtěl, odmítl ji. „Jak bych se mohl dopustit špatnosti vůči tvému muži, který mi důvěřuje? Jak bych se mohl prohřešit vůči Bohu?“

A ona ze msty pronesla křivé obvinění, které její manžel nemohl nechat bez trestu. Tehdy Josef spadl znovu, a ještě níž – otrok a vězeň zároveň. Ale i ve vězení, čteme: „Byl s ním Hospodin a rozprostřel nad ním své milosrdenství, a získal mu přízeň u velitele věznice, takže Josefovi svěřil všechny vězně.“ Josef je znovu správcem. „Řídil vše, co se v pevnosti mělo dělat.“ A nejen to, Josef nejen skvěle plnil své povinnosti, on přitom neztratil srdce, lidskou sounáležitost.

Spolu s ním tam byli královští vězňové, faraonův číšník a pekař. Těm měl Josef posluhovat. Asi bychom mohli předpokládat, že jako Egypťané mohli cizozemským otrokem pohrdat. Josef však nepohrdal jimi. A to ne jen, že se nechal k něčemu uprosit. On sám si všiml malomyslnosti svých spoluvězňů a přátelsky se o ně zajímal. „Proč jste dnes tak zamlklí?“ – „Měli jsme sen, avšak není tu nikdo, kdo by jej vyložil.“ – Je vám to povědomé? Ty sny? „Což vykládat sny není věc Boží? Jen mi je vypravujte?“ – Povzbudil Josef dva královské služebníky. Číšníkův sen o šťávě z hroznů, které vymačkával přímo do číše, kterou podával faraonovi do ruky. A pekařův o košíkách pečiva na hlavě a ptácích, kteří ten horní, určený pro faraona, vyzobávali. A Josef ty sny vyložil: Třetího dne číšník bude osvobozen a povýšen; pekař oběšen. A to se také stalo.

Vzpomínáte, co Josefovi bratři kdysi ironicky řekli? „Pojďme, zabijme ho a uvidíme, co zbyde z jeho snů!“ – Teď to vidíme my. Bratři až později. Ale my již vidíme dost na to, abychom si poskládali obrázek o Josefovi, svědku a nositeli Božího požehnání.

Co dělá? Jak se projevuje? – Projevuje se jako „pravý člověk“, ve svém lidství, které Hospodin do každého z nás vložil, ale ne každý z nás mu zůstal věrný. Své ponížení přijal, ale nepropadl malomyslnosti. Může to působit vlastně dost obyčejně. Rozhodně ne zázračně. U Potífara dělal, co bylo třeba a dělal to dobře. Tak, že nebyl v domě nikdo jiný, komu by jeho pán mohl tolik důvěřovat. Ne pro Josefův původ, ale proto, že mu Hospodin dopřával zdar. A ve vězení podobně podruhé. A ani to nebylo naposled. Stejným způsobem se choval i před faraonem.

Až po dvou letech – tak dlouho si osvobozený číšník nevzpomněl na slib vůči Josefovi – byl Josef z pevnosti předvolán k faraonovi. A zase to bylo spojeno se snem. Egypt je zemí snů, jak můžeme pozorovat. A sny tehdy byly zprávami od boha k lidem. Jenže, kdo jim porozumí? Jsou tak nesrozumitelné a tajemné? Mohlo by se to na první pohled zdát: ty hrozny, ty košíky. A nyní faraonův sen o sedmi tučných a sedmi vychrtlých kravách a také o takových klasech. Ale když vychrtlé a prázdné pohltí ty tučné a plné, aniž by se se změnily, ztloustly, naplnily se, tak to přece zase tak nesrozumitelné není! A očekávali bychom, že egyptští mudrci, zběhlí ve zkoumání snů, ten smysl odhalí dost rychle.

Je to ostatně podobné jako s dnešními vědci, prognostiky, statistiky a politiky. Mají k dispozici mnoho dat a zkušeností, z kterých mohou rozpoznat, například že společnost stárne, na důchody si těžko vydělá. Jiná pomoc než pozdější odchod do důchodu a spoření na důchod každého jednotlivce do budoucna možná nebude. – Problém je, že se to každý bojí říct. Je to nepopulární. Neoblíbené. V každé době, v každé zemi … Najde se někdo, kdo to řekne a bude stát i za řešením?

V Egyptě si ani farao, bůh slunce, nevěděl rady. A tu je ten cizinec a otrok propuštěný z vězení, který nejen snům rozumí a srozumitelně je vyloží, ale také si ví rady, jak dál. Poselství snů, jak všichni tušili, je totiž temné a do budoucna velmi nepříznivé. Sedm krav tučných sice ohlašuje sedm let nadúrody a hojnosti, ale co je to platné, když sedm dalších let bude tak zlých, že převáží nad užitkem a požitkem, který Egypťany čeká v bezprostředně blízké době. „Hlad zemi úplně zničí. V zemi nebude po hojnosti ani potuchy pro hlad, který potom nastane, neboť bude velmi krutý. … Bůh to brzy vykoná.“ – A tu zase stojí za povšimnutí, že Josef nepodlehl pokušení konečně upozornit na sebe, na svou genialitu a pomoct si sám. Tu je jeho vyznání: „Farao, za tím vším, co se děje i ve tvé zemi, stejně jako v té mé, stojí Hospodin. A u něho hledejme také řešení a pomoc.“ Tam, kde je Josefův Bůh na prvním místě, tam pak nemusí člověk hledat sám své zajištění na úkor všech ostatních. Nemusí mít zážitků pro každý den tolik, že už si je za dva dny nepamatuje. Nemusí být první mezi všemi, protože má dost na Božím milosrdenství a lásce. Kdo miluje Hospodina, kdo má na prvním místě jeho čest a slávu, tomu není zatěžko uskrovnit se, nemyslet jen na sebe, neprojíst budoucnost. Z přebytku dneška stačí oddělit část pro hubené časy. Ale dělat to všichni a důsledně. Je to nepopulární. Ale, kdo se jako Josef spoléhá na Hospodina, ten věří, že i z té nouze, která občas na lidi přichází – z té jámy, do které se dostal – bude vyveden a pozvednut před jeho milostivou tvář.

A tak vidíme, co zůstalo z Josefových snů: Jeho vysoké postavení, které jako správce Egypta získal, tu je pro záchranu ostatních. Pro záchranu světa. „Tak vzešel Josef nad celou egyptskou zemí jako slunce.“ – Mohly si opakovat židovské děti s hrdostí na svého praotce, syna Jákobova/Izraelova.

Modleme se.

Bože, dej, ať tvůj Syn a náš Zachránce Ježíš září v našich životech i nad celou zemí jako nehasnoucí slunce. Amen.