Mt 1:18-25: Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.  Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš.

Introit: Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží. (Ž 98,1)

Milí bratři a sestry,

každý rok opakujeme to vánoční evangelium: narodil se Kristus Pán! Třeba v obměnách, ale pokaždé v kázáních slyšíme, že se Ježíš narodil Josefovi a Marii v Betlémě a položili ho do jeslí. Do sváteční nálady, do slavnostních bohoslužeb, od kterých očekáváme, že nás povznesou nad přízemní věci, slyšíme velmi všední příběh o obyčejných lidech, kteří žili kdysi dávno a daleko od nás. Teď o svátcích, kdy si zakládáme na tom, že alespoň těch pár dní bude v našich manželstvích a rodinách soulad a pokoj, máme slyšet o předmanželské krizi Josefa a Marie! Mluví se o tom dokonce v kostele!

„Dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.“ Marie byla těhotná. Ona i její snoubenec Josef jsou postaveni do mimořádné situace. Bůh zasáhl do života lidí. Muže a ženy. Mají přijmout dítě, které spolu neplánovali. „Narození Ježíše Krista se událo takto:“ nadepisuje evangelista Matouš celou tu událost. Poraďte si s ní. Matouš se zaměřil na Josefa. Je to on, kdo nás vtahuje do příběhu, do vánočních událostí. Je to on, koho Bůh oslovil – ve snu poslal anděla – a jemu předložil svůj plán! Josef nám zpřístupňuje vánoční zvěst, propojuje ono TEHDY a naše DNES. Bůh si vybral Josefa. Josef se stal hlavním aktérem v důležitém poslání, totiž: přijmout Boha na zemi. Nic menšího! Josef měl umožnit, aby narozený Boží syn patřil do lidské rodiny. A nejen to. Josef byl z rodu Davidova. Z něho se měl přece zaslíbený Mesiáš narodit! Ale: „Shledalo se, že Marie počala z Ducha svatého!“ Rozhodnutí je na Josefovi. Dovolí, aby se Boží plán stal i jeho plánem? K tomu se musí vzdát svého dominantního postavení muže v rodině a připustit tu pohoršlivou věc, že přijme Marii za manželku a adoptuje to dítě. Připustí, aby se tak přicházející Boží syn doslova prodral na svět? Bůh jej rozhodnutí neušetří. Josef, člověk, muž, budoucí manžel to musí udělat sám.

Cítíme, jak i my jsme tím Josefovým příkladem vedeni k tomu, že náš postoj je důležitý? Každý z nás má tu možnosti ale i nutnost buď přijmout Boha, který se narodil jako bezmocné dítě, nebo se od něj odvrátit s nepochopením. Josef měl pochopení. Přesněji: Josef měl srdce. Srdce pro Marii, kterou nechtěl vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. To bylo jeho řešení. Nedovolí, aby Marie musela být potrestána pro nevěru. To dobré srdce tesaře Josefa nepřipustí. Neublíží Marii; nikdo se nic nedozví. „Byl to muž spravedlivý.“ To je to nejlepší, co se o starozákonním člověku dalo říct. Co před Hospodinem obstojí. A zde se ukazuje, že to ještě není ono.

Bůh chce víc. Ne jen nechat svého Syna na světě. Nechat ho být, nebránit mu, ale dál si dělat své, jako by se mě to netýkalo. Bůh chce vstoupit do rodiny. Zpátky mezi dva lidi, kteří od stvoření patří k sobě, aby byli Božím obrazem a Bůh byl uprostřed nich. V nejužším společenství. Tam má přijít, tam se má narodit Ježíš. „Narození Ježíše Krista se událo takto“, znovu si připomeňme Matoušův úvod. Těsněji vstoupit do lidského těla a lidského společenství už nejde, než narozením z ženy. Proto Bůh Josefa oslovuje. Proto vstoupí do jeho snu, aby se Boží sen stal i lidským. Mohli bychom říct: Duch svatý ve snu přemlouvá Josefa, aby přijal Boží úmysl za svůj. „Neboj se, Josefe, synu Davidův, přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“

Známe to, jak to chodí ve snu. Člověk k tomu, co ve snu přichází, nemůže nic dodat. Je to prostě tak. A když se probudím, musím se s tím nějak vyrovnat. Většinou nad snem mávneme rukou. Někdy nás pobaví. Jindy jej hned zapomeneme. Ale někdy nás také znepokojí a dlouho o něm přemýšlíme. „Neboj se, Josefe, synu Davidův.“ Bůh nehrozí, neohrožuje. Po člověku jen chce, aby přijal to, co je Boží vůle a co se stane. Je přitom potřeba upokojovat Josefa? Asi ano. Protože po Josefovi se tu nechce nic jiného, než že se má jako muž ponížit a zaručit se za ženu, které hrozilo, že bude odvržena. Nebude první v Ježíšově rodokmenu. Jsou tam takové další čtyři (Rachab, Rút, Batšeba, Támar), které se ocitly na hranici společenské přijatelnosti. A teď je v jejich společnosti i Marie. Josef se má stát jejím zastáncem a ochráncem. Ale nemá se jím stát jen pro své dobré srdce, naslepo. On má přijmout Marii za manželku, protože přijme Boží plán. Porozumí, že se tu dějí převratné věci a stará proroctví o Mesiáši se naplňují.

„Marie porodí syna – a ty mu dáš jméno Ježíš.“ Ne formálně jako jiní otcové dávají svým dětem jména, která se v té době obvykle dávají. A takové jméno bylo i Ježíš. Ne, ty dáš to jméno, protože ono má svůj význam přesně v tomto dítěti, které se narodí: „neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To je význam jména, které se naplní v životě narozeného syna Ježíše. Toto od něj smíš očekávat a toto smíš přijmout. K tomu přišel Bůh mezi nás, protože nikdo z nás takovou věc udělat nemůže. Hříchy jsou největším nepřítelem člověka. Nemáme na ně. Srážejí nás dolů, ženou proti sobě navzájem, odcizují Bohu i člověku. Hříchy nás proti Bohu i bližnímu obracejí a svádějí nás dělat si, co chceme se sobeckým odůvodněním: že já jsem středem všeho, mám právo starat se jen o svůj prospěch, kvůli svým účelům posvětit každý prostředek, protože já zkrátka chci a jsem svrchovaným pánem svého života. K této pýše vede hřích. „Ježíš vysvobodí svůj lid z jeho hříchů!“

Tady však ono zdůvodnění „protože“ nekončí. Anděl Josefovi vyřizuje ještě druhé zdůvodnění, proč má Marii přijmout za manželku a Ježíše za své dítě, za člena rodiny: „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo Bůh s námi.“

Je tu ještě druhé jméno, Immanuel. Josef dá dítěti jméno Ježíš a vzápětí se ukazuje, že nebude všechno na něm. Že syn se narodí i pro další lidi, kteří jej také budou nazývat a oslovovat jménem. V tom dítěti, které se narodilo Marii, počato však bylo Duchem svatým, je přítomen ve světě Bůh. Ale ne jako nějaký princ povznesený nad lidské hemžení a bídu, ani jako filozofická idea. Bůh v narozeném Ježíši přišel v těle, jaké máme my a od té chvíle se začala plnit Boží zaslíbení. On je s námi v našich strastech. Byl bez domova, na útěku, zrazen od přátel, tělesně mučen, a popraven na kříži. Žádná lidská bolest mu není cizí. Ale nezůstal jen s námi jako mučedník. Ježíš je ten, který „vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“. Všichni, mezi nimiž žil Ježíš člověk, jsou jeho lidi! Již ne jen vyvolený národ. Bůh vytvořil s lidmi nezrušitelný svazek a nazval jej „novou smlouvou“. Za okamžik bude tato nová smlouva připomenuta u stolu Páně: To je nová smlouva zpečetěná mou krví“. Tak je Bůh s námi v Ježíši, na jehož smrti máme při večeři Páně podíl. A když na smrti, tak i na slavném vzkříšení. Pán svůj plán, který kdysi vstoupil do Josefova snu, dovedl k cíli. On spasil svůj lid z jeho hříchů!

Evangelista napsal: „Ježíšovo narození se událo takto.“ I my to tak můžeme říkat a věřit tomu. Jestliže, jsme již s Josefem prošli tu cestu rozhodování, potlačení vlastní vůle a vlastního řešení problémů a dali místo jemu. On byl přijat do našich životů ve křtu, kdy svým Duchem do nás vstoupil a je s námi. V dítěti jsme přijali Boha. Immanuele. Což je přeloženo, Bůh s námi. Vánoční dar nad všechny dary. Nemusíme se bát, že by nás opustil a se svátečními dny odešel. Naopak, dnes je uprostřed nás a zve nás k hostině. A každý, kdo přijme jeho tělo a krev, již je spojen s jeho smrtí i vzkříšením. Na začátku Bůh hledal a našel přístup k Josefovi. Dnes hledá místo v našich srdcích, i v našich snech a rozhodování, abychom přijali jeho a stali se vykonavateli jeho vůle, která vede ke spasení. „Neboj se, Josefe“, je povzbuzení pro každého křesťana. Můžete si dosadit své jméno a až se jako Josef probudíte ze spánku, zjistíte, že ne vy, ale již On sám, Ježíš, přijal vás a tak změnil váš život podle Boží vůle. Amen.

Modlitba s vyznáním vin: Smiluj se nad námi, Bože, pro své milosrdenství. Každý ve svém srdci víme o hříchu, který sami stavíme jako překážku mezi tebe a sebe. Trápí nás to, ale nemůžeme si sami pomoct. Prosíme, odpusť nám naše dluhy i přestoupení, dej ať znovu smíme slyšet radost a potěšení. Stvoř nám, ó Bože, čisté srdce, obnov v nás ducha přímého. Neodnímej nám svou laskavou tvář a svého Ducha svatého.

Všichni, kdo se kajícím srdcem připojujete k slovům modlitby, vyznejte společně nahlas: Pane, smiluj se nad námi. Kriste smiluj se nad námi. Pane, smiluj se nad námi.

Poslyšme ujištění o Boží lásce k nám: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.