Evangelium podle Matouše 18,1-5; 19,13-15; 21,14-17

Pozdrav

Introit: Ž 8,1–3

Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?

Píseň: Díky, 638 (S 45)

Modlitba

Milý Pane Bože, v písničce jsme to zpívali: díky tobě jsme naživu, jsme dnes ve tvém domě, patříme tobě, máme před sebou dobrou budoucnost, protože to je budoucnost s tebou.

Dej, prosíme, abychom tu o tom dnes slyšeli a vzali si tvé slovo k srdci víc než slova světa, než slova všech lidských rádců, která říkají, že bude zle. Ano, bez tebe by, Pane, bylo opravdu zle. Ale my tě známe, jak jsi věrný a dobrý. Dnes svou víru chceme vyznat. Dnes to chceme dát najevo, až spolu budeme u tvého stolu a budeme mít jinou hostinu, než pořádáme sami.

Prosíme tě, dej abychom dnes i s našimi dětmi v tomto sboru prožili radost a tvou lásku, která se světu ukázala v Pánu Ježíši Kristu. Za ten dar, Pane Bože, tě chválíme a z něho se těšíme nejvíc. Amen.

Čtení: Dt 6,4–7

Píseň: Když ráno slunce, 221

Úvod ke kázání: JEŽÍŠ A DĚTI

Dny o prázdninách ubíhají rychle. Ještě jeden a budeme se za nimi jen ohlížet. Sklouzly do minulosti jako třeba korálky navlečené na šňůrce… Ale každý z těch dnů měl v sobě nějakou událost, setkání, příběh … Na některé jste třeba už zapomněly. Jiné si budete pamatovat dlouho. Např. Tenhle korálek je 4. července – začátek tábora, nebo jiný, co jsi prožil?… Některý z těch dní třeba zůstane v paměti na celý život. Jako živá vzpomínka, kterou jste si zapsali do deníku a můžete ji proto kdykoli přečíst nebo vyprávět zpaměti. Třeba jednou i svým dětem nebo vnoučatům: To bylo tehdy, když jsme na táboře potkali skvělého kamaráda. Nebo když nás navštívila kamarádka a spolu jsme prožili dobrodružství – a to bylo tak …

Někdy to byly zážitky plné radosti. Ale třeba se stalo i to, že nás něco zklamalo, něco se nepovedlo. Nebo jste potkali člověka, který měl velký smutek nebo velký hněv v srdci. Potřeboval potěšení. K tomu tu máme písničku:

Píseň: Kéž bychom to uměli, 610 (S 161)

Mluvili jsme o dnech, které nám toto léto uvízly v paměti. Evangelista Matouš napsal o takových dnech, o kterých mu vyprávěli lidé, kteří se setkali s Pánem Ježíšem. Dodnes se na ně nezapomnělo. Přečteme si z evangelia o třech takových zastaveních, při kterých Ježíš překvapil dospělé, když jim dal za vzor děti. Poslouchejte první z nich:

1.TEXT: Mt 18,1–5

To nás často zajímá: Kdo je největší? – ve třídě (kdo měří nejvíc), ale také ve společnosti (tam se to neměří na centimetry, ale na důležitost; kdo znamená víc než ostatní). I Ježíšovy učedníky to zajímalo. V království izraelském byli učenci farizeové, kněží, byl tam král – a ti byli větší; byli víc než obyčejní lidé, kteří je museli poslouchat, platit jim, klanět se jim. A tak si učedníci mysleli, že i v království o kterém mluvil Pán Ježíš – v Božím království – to tak musí být. Že někdo bude největší. A možná by bylo dobré už dnes ho mít za přítele. Mít to u něho dobré. Nebo, co kdybychom to byli my sami, ti nejdůležitější? Vždyť jsme všechno opustili a šli jsme s Ježíšem na cesty do světa? – Kdo ví, na co všechno učedníci mysleli při té otázce. Kdo je největší v království nebeském?
A Pán Ježíš jim odpověděl názorně, tak, že něco udělal: „Zavolal dítě …vždycky poblíž nějaké běhá … postavil je doprostřed a řekl: Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“
Být znovu jako děti… Dospělý už nikdy nemůže být dítětem. Ale v něčem přece jen … Pán Ježíš to řekl: V pokoře. „Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.“ No, asi vás to překvapí: „pokorný jako dítě“. Děti nejsou vždycky pokorné; dovedou být i pyšné, sebestředné, sobecké. O jaké pokoře to Ježíš mluví? – o té, která je dětem přirozená, ale nám dospělým už ne. My se k ní máme zase vrátit, jak zve Ježíš:
Co je dětská pokora? – To že se děti spoléhají na někoho jiného. Počítají s tím, že se o ně někdo jiný postará. Chovají se, jako by život se vším všudy nebyl na nich. Že si všechno nezařídí. Je to určitá bezstarostnost. – A tohle chce Ježíš, abychom se k tomu vrátili, když pomyslíme na nebeského Otce, na Pána Boha a na své místo v jeho království. Před ním jsme všichni děti, jeho děti a on náš Otec. Před ním jsme na tom všichni stejně. Můžeme se jako děti docela uvolnit a nestrachovat se, nestarat se, netrápit se tím, co bude zítra a jestli na to budeme stačit. Protože to nejlepší, království nebeské, svými starostmi a svou prací nepostavíme a nezískáme.

… Dítě stojí uprostřed. Kouká kolem. Možná má z toho legraci, jak se asi dospělí kolem Ježíše tváří. Možná však jejich tváře a výraz dítě vylekaly, takže začne natahovat moldánky. Vyhlíží své ochránce, kteří je vezmou za ruku, nebo do náruče a tak do bezpečí. To mu stačí. Uklidní se.
Jako v tom druhém příběhu.
Tam jsou děti v náručí maminky nebo táty, kteří si přejí, aby jejich děťátko bylo Pánu Ježíši co nejblíž. Protože Ježíš jim může dát ještě větší bezpečí a větší útěchu, než mohou sami rodiče. Proto za ním přišli. Poslouchejte:

2.TEXT: Mt 19,13–15

A zase jsou tu ti učedníci; dospělí kolem Ježíše. Oni všechno opustili, aby byli s Ježíšem. A teď by nějaké mámy a tátové měli strkat svá nemluvňata a batolata až Ježíši do náruče? To se jim nelíbí. Mysleli to asi se vší vážností. Vždyť děti nemohou rozumět tomu, co Pán Ježíš káže. Tak to nemá cenu, aby tu byly, ne? – Nebo to je jinak? Má cenu být blízko Pánu Ježíši, i když všemu ještě nerozumíme? Má smysl pokřtít miminka, i když přitom nic nechápou?
Ježíš říká, že ano: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské. Požehnal jim a šel dál.“ A co ty děti? Zase jsou vzorem; tím, že v Ježíšově ruce najdou klid, utiší se. To můžeme po jejich vzoru i my dospělí. Starý žalmista to zpíval v jedné písni: Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž se chovám klidně a tiše. Jako nakojené dítě u své matky, jako nakojené dítě je ve mně má duše. (Ž 131) – To známe. Klidně usíná dítě, beze strachu, když je právě nakrmené, zahřáté, v bezpečí u své maminky. Tak je to také v Boží náruči pro Boží děti – malé i velké. Proto:

NÁPIS: Nechte děti jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.

A ještě do třetice, co o Ježíši a dětech napsal evangelista Matouš.

3. TEXT: Mt 21,14–17

Mohou děti do kostela? I do velkého vznešeného chrámu? Ano, ale třeba by někdo hned dodal: ale nesmí tam rušit, běhat, křičet … To si pak dospělí stěžují. Jako v jeruzalémském chrámu před velikonocemi. Z toho, co jsme četli, bylo jasné, že děti tam byly. A nebyly potichu. Dokonce něco v chrámu volaly: „Hosanna Synu Davidovu!“ Třeba kdyby křičeli cokoli jiného, nenaštvalo by to ty učené dospělé tolik, jako když volaly tohle. Ale jak na to děti přišly? „Hosanna Synu Davidovu!“ To nevíme. Protože tohle, co děti volaly, vlastně bylo pěkné kázání o Ježíšovi: Ano! Všichni mají vědět, že on je Syn Davidův. To znamená král, od Hospodina, který přišel lidem na pomoc. Vždyť právě pomohl, uzdravil slepé a chromé lidi. Proč ho za to neoslavit? Hosanna! Volaly děti v kostele a možná si myslely, že je za to dospělí pochválí. A nebo se jen tak radovaly, že je tam vzali rodiče s sebou a že je tam Ježíš, který jim nedávno požehnal, postavil je doprostřed mezi dospělé, věnoval se jim… A jejich pokřikování a smích si nebeský Otec přeložil do těch správných slov? Tak jako se to píše v jiném žalmu (8,1-3) „Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu, Hospodine.“ I jejich řeč je Hospodinu srozumitelná a zní mu jako krásné kázání, jako chvála a oslava, jako hezká píseň.

Dál o tom s dospělými Ježíš nediskutoval. Odešel z chrámu na noc k přátelům. Všichni, kdo to slyšeli, se mohli přesvědčit, že má děti rád. A všechny, kteří jako děti k Pánu Bohu přicházejí a čekají pomoc, pohlazení, jídlo a pití … Tak jak to on ve svém království připravil a jak nám to už dnes dává ochutnat u svého stolu.

Modlitba s vyznáním vin:

Pane Bože chceme k tobě všichni přijít a nechat se pohladit a pohostit tak, jako tvé děti. Prosíme tě, odpusť nám, že jsme si o sobě pyšně mysleli, že si všechno nejlepší zařídíme sami; odpusť nám, když jsme se k druhým lidem chovali zle; dopřej nám svou milost a dej nám prožít radost u jednoho stolu.
Společně prosme těmito slovy: „Pane smiluj se!“

Píseň: V království Boží místa dost, 694(S 359)