Introit: Dobrořečiti budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála. Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno. (Ž 34,2.4)

Písně: 312; (s dětmi 253); 197,1–7; 397; 399; 425

Čtení: Iz 55,1–5

Milí bratři a sestry,

několikrát se v evangeliích dovídáme, že se Ježíš nemohl před lidmi utajit. Odejde s učedníky na pusté místo, aby si odpočinuli – vždyť neměli ani čas se najíst – ale než dorazí ke břehu, už tam čeká velký zástup lidí, kteří se seběhli, aby slyšeli jeho kázání: „Přišli jsme, ó Ježíši, slovo tvoje poslouchati…“ (EZ 312)

A když Ježíš nedokázal sám sebe utajit, tím méně se to mohlo podařit lidem. A že se o to lidé pokoušeli! – utajit Ježíše před dětmi, před mládeží, před učiteli, atd. Ale utajovat Ježíše je bláhové počínání. Ti, kdo touží jeho slovo slyšet, si jej vždycky najdou. Vždycky se k němu seběhnou. Jako tenkrát se seběhl ten veliký zástup na břehu jezera. A neodejdou s prázdnou. „I začal je učit mnoha věcem.“ U Ježíše není nouze o dobrá slova.

Ale jak je tomu s ostatními věcmi? Například se živobytím pro ty, kdo se kolem Ježíše shromažďují. Dobrá slova ano – těch má Ježíš v zásobě hojnost. Ale člověk přece není živ jen dobrými slovy. Aby žil, potřebuje jíst, potřebuje chleba. Bible to nikde slůvkem nepopírá. Že k dobrému životu je potřebí ještě něco víc, než jídlo a pití – to ano, to se v Bibli dočteme. Ale že by člověk k životu jídlo a pití nepotřeboval, to se v Bibli nikde netvrdí. Například, když Pán Ježíš vzkřísil dceru Jairovu, poručil, aby jí dali něco k jídlu. Je živá, musí tedy jíst.

Nejen Ježíšovým slovem, ale také chlebem je člověk živ. Učedníci to vědí. Mají z toho problém. A s problémem se obracejí na Ježíše. Je už pozdě. Ti lidé tady už celý den poslouchají kázání. Tohle místo je pusté, v okolí žádná usedlost, žádný stánek s občerstvením. Ti lidé nemohou pořád jenom poslouchat kázání, oni musí také něco jíst. – A učedníci mají hned také návrh. Řeknou Ježíšovi: „Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu!“ Nejlepší by bylo to shromáždění rozpustit. Podivný návrh. Ti lidé, jak je tu výslovně poznamenáno, se k Ježíšovi seběhli, přišli k němu. A učedníci teď navrhují, aby ti lidé od Ježíše odešli, aby šli pryč.

Jenže Ježíš na toto řešení nepřistoupí. Místo toho nařídí, aby si ti lidé sedli. Nemají odcházet, mají se posadit. Na lačno domů nepůjdou. Toto shromáždění Ježíš nepropustí s prázdnou. „A jedli všichni a nasytili se“, čteme na konci tohoto vyprávění.

Když se shromažďují k Ježíšovi, aby naslouchali jeho slovům, neodejdou s prázdnou. Ani s prázdným srdcem, ani s prázdným žaludkem. Byla zbytečná obava matek a otců v době totality, že jejich děti budou mít hlad, když se budou hlásit k Ježíšovi, když se budou shromažďovat kolem jeho slova. Obava pochopitelná, ale zbytečná. Je zbytečná obava našich současníků, že děti přijdou o hodnotný život, když budou trávit čas v církvi a nestačí tolik vydělávat jako ostatní šikovní ve společnosti. Obava pochopitelná, ale zbytečná. „I jedli všichni a nasytili se.“ Nebyla to, pravda, žádná opulentní hostina. Každý dostal kousek chleba a kousek ryby, to nejobyčejnější jídlo galilejských rybářů. Nikdo si nepředstavuj, že s Kristem se tvůj stůl bude denně prohýbat lahůdkami. (Ale, ruku na srdce, nebyli jsme snad již mnohokrát přejedeni a neužili jsme už dost toho konzumu, abychom věděli, že v něm štěstí není?) Popravdě, tvůj stůl s Kristem bude chudší než stůl druhých lidí. Bylo tomu tak v minulosti, i dnes a všechno nasvědčuje tomu, že to bude tak i v době, kdy se církev začíná financovat jen z obětavosti svých členů. Tvůj stůl bude snad chudší, ale ne prázdný. „I jedli všichni a nasytili se.“ A dokonce ještě zbylo pro druhé!

Jenže někdo řekne: To bylo tenkrát, to byl Pán Ježíš, dneska už nikdo takové zázraky nedělá, aby se z pěti chlebů a dvou rybiček najedlo pět tisíc lidí. Ale pozor. Nikde tu nečteme, že by byl Pán Ježíš nadělal hromady chleba a hromady ryb. Kdysi, na poušti, ho k něčemu podobnému pokušitel naváděl – ale on to tehdy odmítl.

Jak vlastně tenkrát na břehu jezera těch pět tisíc hladových nakrmil, nevíme. Ale jedna věc je v našem vyprávění tak nápadná, že ji těžko přeslechneme. Co říkají učedníci? „Propusť je, ať si jdou nakoupit něco k jídlu.“ A za chvilku opět: „Máme jít nakoupit za 200 denárů chleba a dát jim jíst?“ Učedníkům je jasné, že opatřit chleba, znamená koupit ho. A tak uvažují, kde ho koupit, kolik by to stálo, jestli mají dost peněz. Kdo nemá peníze, nemá chleba. Kdo nemá chleba, nemá šanci.

Ale Ježíš v tu chvíli uvažuje a jedná úplně jinak. „Dejte vy jim najíst“, řekne učedníkům. A když oni to nedokážou, „vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem.“

Rozdíl nemůže být nápadnější. Učedníci by chtěli chléb kupovat. Ježíš chléb láme, dělí, dává, rozdává. Učedníci přemýšlejí, kde je nejbližší obchod. Ježíš vzhlédne k nebi a vzdá díky. Tak se nasytí všichni. Ti, kdo nemají chléb, i ti, kdo nemají peníze.

Tak s námi jedná náš nebeský otec. To viděl a kázal už starozákonní prorok : „Pojďte, kupujte a jezte, kupujte bez peněz a bez placení …“ Bez peněz a bez placení nabízí a dává nebeský Otec své dobré dary. Své slovo a svůj chléb. A aby o tom nikdo nebyl na pochybách, nasytil Ježíš početný zástup na pustém břehu jezera svým slovem i pěti chleby a dvěma rybičkami. Bez peněz a bez placení. Bez peněz a bez placení nám dává sám sebe. Své tělo a svou krev. Kdykoli se scházíme k jeho stolu, dělíme se o jeden chléb a o jeden kalich, připomínáme si to s vděčností. Že on se s námi rozdělil o své tělo a o svou krev, o všechno, co byl, co měl a co vykonal. Nechceme ani pomyslet, co by bylo, kdyby se on byl s námi nerozdělil, kdyby si to byl všechno nechal pro sebe.

Z jeho dobroty žijeme. A ještě zbývá. Tenkrát ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb. Zbylo pro ty, kdo v tom shromáždění na břehu jezera nebyli přítomni. Pro ty, kdo k Ježíšovi přijdou později. Pro ty, kdo přijdou po nás.

A to, co Ježíš s pěti chleby a dvěma rybami učinil, je také znamením, jak se má s chlebem zacházet. Přijímat jej s děkováním, lámat jej, dělit se o něj. O prvních křesťanech čteme, že mezi nimi nikdo nebyl nuzný, protože se dělili o všechen majetek. Po jejich vzoru se o to pokoušeli i husité v 15. století. Tak odpovídá sbor Kristových učedníků na Boží dobrotu.

Musíme se tomu znovu učit. Přijímat chléb s děkováním a rozdělovat hladovým …

Kde se přestane za chléb děkovat, tam mizí odvaha o chléb se dělit. Problém v dnešním světě není, jak vykouzlit hromadu chleba. Ale jak ji rozdělit, aby se všichni nasytili. Větší část lidstva má hlad. Ale ve vyspělých zemích se vyrobí tolik potravin, že vlády mají starosti, kam s tím. Hladoví nemají peníze, aby chléb nakoupili. A rozdávat jim chléb, který jsme my vypěstovali, zadarmo? … Jsme první civilizace, která by na to měla. Kdybychom to dokázali, náš stůl by byl o něco chudší; to ano. Ale platilo by: „A jedli všichni a nasytili se.“ Náš svět by se stal dějištěm zázraku. Zázraku dělení. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, poznali jsme tvou štědrost. Pro nás ses stal chudým, abychom my tvou chudobou zbohatli. Nešetřils na nás. Neušetřils ani sám sebe. Nauč nás, abychom darů nebeského Otce užívali s vděčností a ochotně se o ně dělili. Amen.