Mt 11:2-6: Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých služebnících:  „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“  Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte:  Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“

Písně: 261,1–6; Ž 85; 267,1–6; 649; Požehnání

Čtení: Mt 12, 15–24

Introit: Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. Vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. (Mal 3,1)

Milí bratři a sestry,

Mohli bychom říct: Jan Křtitel měl pochopitelné pochybnosti. Vždyť seděl v Herodově vězení a Ježíš neorganizoval nic pro jeho záchranu. Jan mu přece před lidmi vzdal poctu. Ukázal na něho: „To je ten větší, významnější než já. Ten, který vás „bude křtít Duchem svatým a ohněm“ a „Já mu nejsem hoden ani zouvat obuv“. A teď se nic neděje. A nebo právě že se děje, ale Jan tomu docela nerozumí. Jsou toto skutky Mesiášovy? – Jsme překvapeni, že Jan Křtitel, který prorokoval a bděle očekával příchod Mesiáše, si jím nyní není jistý. A není to jen proto, že sám je ve vězení a kvůli tomu jako mnoho vězňů, teď vidí černě i to, co dřív viděl ve veselých barvách. V evangeliu jsou možná Janovy pochybnosti vyjádřeny i nejednotou textu. V některých rukopisech je psáno, že Jan ve vězení uslyšel o činech „Kristových“ (to znamená Mesiášových), jinde zase, že uslyšel o činech „Ježíšových“. Kdo to rozhodne? Je Ježíš jen jedním z řady a lidé musejí čekat ještě dál, až přijde ten skutečný Král a Kristus? Nebo již je to On?

Jan Křtitel po Ježíšově křtu slyšel hlas z nebe: „Toto je můj milovaný syn, v něm se mi zalíbilo“. Ale zážitek, kdy uvěřil, již možná vyvanul. Lidé prý v zástupech za Ježíšem přicházejí, ale tak chodili i za samotným Janem a před ním za jinými proroky také. A my víme, že i po Ježíši se zástupy táhly za dalšími vůdci, revolucionáři, mudrci. Židé čekají Mesiáše dodnes! Snad každý člověk má v sobě očekávání, že přijde někdo, kdo to tu změní; kdo pomůže, zachrání … . Vkládají do něj své tužby. Snad nejčastěji, že zachránce odstraní překážky na cestě ke šťastnému životu. Současné politiky vystřídají konečně poctiví, schopní a spravedliví. Justice, policie, zdravotníci, učitelé, faráři i řemeslníci a další budou solidní, vstřícní. Minimálně tohle má zařídit ten, kterého čekáme, jehož advent vyhlížíme! Nápravu všeho nakonec očekává i trpící němá příroda. Což teprve lidé, kteří němí nejsou a dovedou svou touhu vyjádřit! Je ta pověst, která se o Ježíši šíří – Jan sám nic nevidí, jen o tom cosi slyší – je zvěstí o Kristu, Spasiteli světa, nebo jen o mimořádném člověku? V tom je právě podstatný rozdíl.

„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Jan se ptá v množném čísle. Ptá se i za nás. Vždyť to, co se o Ježíši světem nese, to se zdá být tak prosté, tak nenáročné, tak zranitelné. Kde je jaký soud? Copak tak vypadá soudce? Tak se chová mocný král? Myslím, že na nás všechny občas doléhají Křtitelovy pochybnosti, byť po tolika letech přetavené do různých očekávání a zklamání: Co když neexistuje žádná konečná odpověď? A advent je opravdu jen slovo označující praktickou přípravu a náladu před vánocemi, ale co se změny lidských životů týká, je to slovo vyprázdněné?! Mnoho věcí kolem nás by tomu nasvědčovalo. Máme nechat lidskou touhu každoročně utišovat jen folklorem a hromadou dárků? Musí člověk věčně zůstat nespokojený a prázdný?

Nemusíme však zůstat u otázek, protože je tu Ježíšova odpověď. Ale jaká? On neříká jednoduše: Jsem nebo nejsem ten, který měl přijít. Ani Jan Křtitel, ani nikdo z nás, Ježíše–Krista nemůžeme přijmout jako poučku: Je na každém člověku, jaký k němu zaujme vztah. Důvěru nebo nedůvěru. Víru nebo nevěru. K tomu nás vede Ježíšova odpověď vzkázaná po Janových učednících do Herodova vězení. Je to odpověď přeneseně vzato i do vězení našich věčných otázek a pochybností. Do naší nejistoty: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“

A Ježíš pošle Janovy učedníky zpátky k jejich učiteli: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“

Předně slyšíme: „Jděte, zvěstujte Janovi.“ I ten nejoddanější služebník potřebuje slyšet evangelium. I ten, jak za chvíli Ježíš řekne, „mezi lidmi největší“ potřebuje, aby za ním někdo přišel a řekl mu, co Ježíš na světě koná. I prorok Jan Křtitel, a samozřejmě také kněz a farář nebo presbyter se může dostat do krize a zmítat se v nejistotě. Je Ježíš ten pravý, na kterého jsem vsadil svůj život, nebo to byl omyl? Pro uhnízdění takových rozpaků stačí, když se člověku vede zle. Nebo, když se věřícímu kolegové, sousedi nebo dokonce příbuzní vysmívají a on jaksi nemá, čím by svou víru obhájil.

„Jděte zvěstujte, co vidíte a slyšíte“, to je výzva k osobnímu svědectví. Neříkejte jen, co jste se naučili, nebo co si myslíte. Nebo když mluvíte jen mezi sebou ve sboru a vpodstatě si rozumíte. Ale jděte k těm, kdo na to čekají a jsou sami – jděte do vězení, do ústavů, do domácností nemocných a osamělých. Je mnoho takových, kteří jsou závislí na našem zvěstování o tom, co vidíme a slyšíme.

Ale co máme vidět a slyšet? Ježíš říká docela samozřejmě, že Janovi učedníci opravdu viděli a slyšeli a mohli o tom pak zvěstovat: Slepí vidí, atd. ; samé zázraky! Ježíš na to poukazuje jako na skutečnosti, které i Jan ve vězení může přijmout. Všimnout si jich a podle toho se nechat přesvědčit, kdo je původce a působce těch divů. „Všimni si, Jene, co se okolo mne a skrze mne děje.“ Ne, že by se proměnil celý svět. Svět jde dál ve svém běhu, se svými zmatky a bídou, ale uprostřed tohoto světa ve vší tichosti a nenápadnosti se lidem dostává pomoci. „Slepí vidí a kulhaví chodí, malomocní se čistí a hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávají a chudým se zvěstuje evangelium.“ Ježíš pomáhá doopravdy. Tak přichází Bůh mezi lidi a dává závdavek svého království, které se k nám ve své plnosti blíží. Dnes již na mnoha místech pomáhá lidským tělům i duším. Ano jsou to divy a zázraky. A největší se dějí mezi chudými. „Chudým se zvěstuje evangelium.“ Výčet všech těch viditelných zázraků vrcholí právě zvěstí evangelia chudým. To je zvláštní.

Ta věta po prvním poslechu asi potřebuje něco vysvětlit. Dnes by to mohla být věta nesrozumitelná. Je třeba říct, kdo byli chudí v Bibli Starého i Nového zákona. Byli to zejména lidé sociálně na nízké úrovni proto, že se odmítli přizpůsobit pohanskému životu. Nepluli s proudem. Židé o takto chudých začali kázat od časů babylonského zajetí. Kdo z nich se nezapojil do cizího náboženství, ale věrně se držel Hospodina, ten často také neměl patřičné známosti, nezískal pozici a začal se propadat na společenské dno. Takový chudý ve smyslu bohabojný se podobal nalomené třtině nebo sotva doutnajícímu knotu. Stačilo by málo a byl by zničen – uhašen, dolomen. Hospodin však měl a má zvláště o tyto lidi zvláštní zájem a jmenovitě tito mají být potěšeni evangeliem. A Ježíš připomenul proroka Izajáše a jeho kázání o předpověděném Božím služebníku, který „se nebude přít ani rozkřikovat, jehož hlas nebude slyšet na ulici“, bez ovací a revolucí vykoná soud. A toto je jeho soud: „Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. A v jeho jménu bude naděje národů.“ To je potěšující zpráva, to je evangelium. Když takový chudý člověk slyší, že přicházející Bůh a Soudce jej nedorazí, nevyužije jeho slabosti. Ale naopak posílí a oživí jej. Když pro něj nikdo z lidí nemá slova potěšení, tento Boží služebník, Ježíš přišel proto, aby těšil a zachránil. Proto je Kristus a toto jsou jeho činy, o kterých zvěstujte.

„A blahoslavený, kdo se nade mnou neuráží,“ říká nakonec Ježíš. Ježíšovy činy nebyly a nejsou vždy a jednoznačně chváleny. Ano, i při uzdravování byl obviněn ze spolku s ďáblem (12,24). Právě ta zázračná uzdravení byla proti Ježíši použita jako něco podezřelého, protože jsou za hranicí kontroly. A jeho přátelení s viditelnými hříšníky pobuřovaloslušné lidi vždycky. „On stoluje s celníky a nevěstkami“! – tedy s lidmi, kteří, ať už byli nebo nebyli bez peněz, byli také zahrnuti do té kategorie „chudí“, protože svou nezařaditelností do tak zvané slušné společnosti nepatřili. Pyšní a sebejistí jimi v každé době pohrdají a jen čekají, kdy se zlomí docela jako ta nalomená třtina a kdy zhasnou jako ten knot doutnající. Je velmi snadné se pohoršit a odmítnout takového Mesiáše, který nese potěšení a radost chudým, jimž většina lidí potěšení a radost nepřeje. „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží“, je proto blahopřání všem, kteří dovedou vidět a slyšet to, po čem sténající stvoření a všechno lidstvo skutečně touží a co očekává. Totiž sebezapíravou službu, sebeoběť a milosrdenství. To jsou činy Kristovy. Bůh je koná na zemi mezi tichými a chudými a kdo z učedníků o tom slyší a vidí to, ten nemá mlčet. Svědčit o činech Kristových je i naše poslání. Nepřehlížet tyto divy. Protože v nich se s námi setkává Bůh. Blaze tomu, kdo se neuráží, ale zvěstuje o tom, co vidí a slyší.

Modlitba: Pane, prosíme, dej nám oči i uši otevřené pro tvé evangelium, ať se z něj radujeme a zvěstujeme je. Amen.