Poslední neděle církevního roku 2020, bohoslužby veřejné i internetové

Pozdrav: Milí bratři a sestry, po měsíci a půl jsme znovu otevřeli tento kostel a shromáždili se k bohoslužbám. Pánu Bohu za to díky! Dnes je poslední neděle církevního roku. Zdravím vás apoštolským pozdravem:

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen.

Introit: Apoštol Pavel vyjádřil křesťanovu existenci tímto paradoxem: Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic. (1Kor 1,27n)

Píseň: 442, Pane, dnešek je den chvály

Modlitba

Hospodine, Bože věčný a v lásce věrný. Obracíme se k tobě se zahanbením pro své hříchy, kterých je mnoho, ale i s nadějí na tvé odpuštění. Děkujeme, že jsme se dočkali dnešní neděle. Díky za to, že smíme být spolu. Žes mnohé uzdravil, mnohé z nás zatím nemoci ušetřil. Prosíme, posiluj naději, že se brzy bude moci shromáždit tvá církev bez omezení. Nedovol, abychom se obešli bez tvého Slova a svátostí. Stále znovu se nám připomínej v našich bližních, kteří potřebují pomoc. V těch, kteří na nás s láskou myslí a modlí se za nás. Prosíme, požehnej dnešnímu slovu a dej, ať v tom velkém příběhu praotců Izraele rozpoznáme i své kořeny, i svůj příběh a zaslíbení, která pro tvého Syna a našeho Spasitele platí i nám. Za jeho kříž i slavné vzkříšení tě dnes oslavujeme. Amen.

1. čtení: L 24,50–53

Píseň: 631, Nám pomoz, Pane milý

Základ kázání: Gn 47,28–48,2; 49,1.2.28.33

Gn 47:28 – 48:2 28 Jákob žil v egyptské zemi ještě sedmnáct let; všech let Jákobova života bylo sto čtyřicet sedm. 29 Když se přiblížil den Izraelovy smrti, zavolal svého syna Josefa a řekl mu: „Jestliže jsem získal tvoji přízeň, vlož prosím ruku na můj klín a prokaž mi milosrdenství a věrnost: Nepohřbívej mě prosím v Egyptě! 30 Až ulehnu ke svým otcům, vynes mě z Egypta a pochovej mě v jejich hrobě.“ Odpověděl: „Zachovám se podle tvých slov.“ 31 Izrael řekl: „Přísahej mi.“ Tedy mu přísahal. I poklonil se Izrael k hlavám lůžka. CEP Gn 48:1 Po těchto událostech pověděli Josefovi: „Tvůj otec je nemocen.“ Vzal tedy Josef s sebou oba své syny, Manasesa a Efrajima. 2 I oznámili Jákobovi: „Přichází k tobě tvůj syn Josef.“ Tu se Izrael vzchopil a posadil se na lůžku.

Gn 49:1-2 I povolal Jákob své syny a řekl: „Sejděte se, oznámím vám, co v budoucnu vás potká. 2 Shromážděte se a slyšte, synové Jákobovi, slyšte Izraele, svého otce.

Gn 49:28-33 To jsou všechny izraelské kmeny, celkem dvanáct, a toto k nim mluvil jejich otec, když jim žehnal. Každému požehnal zvláštním požehnáním. 29 Také jim přikázal: “Až budu připojen ke svému lidu, pochovejte mě k mým otcům do jeskyně, která je na poli Chetejce Efróna, 30 do jeskyně na poli v Makpele, naproti Mamre v kenaanské zemi; to pole koupil Abraham od Chetejce Efróna, aby měl vlastní hrob. 31 Tam pochovali Abrahama a jeho ženu Sáru, tam pochovali Izáka a jeho ženu Rebeku, a tam jsem pochoval Leu. 32 To pole bylo i s jeskyní získáno od Chetejců.“ 33 Když Jákob dokončil příkazy svým synům, uložil se opět na lože a zesnul. Tak byl připojen k svému lidu.

Kázání

Milí bratři a sestry,

dění, které se v příbězích Josefových rozbíhalo nesmírnými prostorami mezi Kenaanem a Egyptem, se nyní soustřeďuje kolem postele umírajícího starce. Poutník Jákob odchází. Poloslepý, neschopný pohybu, žijící z milosti faraónovy a z milosti svého bohatého syna. Ze své vlastní země už podruhé utekl a patří mu v ní jen dva hroby. – Co může být jeho odkazem?

Dnes málokoho zajímají poslední slova starců a stařen. Odcházejí často ze života mezi cizími lidmi v nemocnici či ústavu a nikdo nečeká, že by měli ještě co říci nebo co dát. – V rodině Jákobově tomu bylo jinak. Četli jsme o dvojí návštěvě u smrtelného lože Jákobova, o dvojím shromáždění potomků, kteří s pozorností a napětím lapali každé jeho slovo.

Nejdřív ho navštívil Josef se syny. Ne jenom z úcty a laskavé pozornosti k umírajícímu dědečkovi. Josef nejde jen potěšit nemocného, on přichází s touhou a nadějí. On něco čeká! – Byl to první muž po faraónovi, jeho synové, z matčiny strany vnuci velekněze z On – vyrostli jistě v největším přepychu a nejlepší společnosti – co jim ještě scházelo? Co měl starý pastýř nad hrobem? Všechny poklady Egypta mohl Josef svým synům dát. Ale on pro ně toužil po něčem jiném. On se možná třásl, aby Manases a Efraim nedopadli jako Izmael, (bratr Izákův): Ten měl také egyptskou matku a byl vyloučen z Boží smlouvy, požehnání pravých synů Abrahamových pro něho nebylo. – Patřit do rodiny Izraele bylo pro Josefa větší výsadou než vše, co mohl nabídnout Egypt.

Máme před očima své děti, staráme se, jak jim to půjde ve škole a kam všude je ještě přihlásit – chceme jim poskytnout a zajistit to nejlepší pro život – při pohledu na Josefa – uprostřed jeho skvělé kariéry – si musíme uvědomit: On nade vše touží po požehnání Božím pro své syny!

Ale mějme před očima i Jákoba, odcházejícího ze života. My, kteří dřív nebo později také budeme muset odejít. Starce, který odchází s požehnáním. Ne se stížnostmi a žalobami. Ne se zaťatou pěstí, ne s pozdviženým prstem karatele, který poučuje a napomíná a mistruje do posledního dechu.

Připomíná spíš to, jak odcházel Ježíš od učedníků: Podle Lukáše vstupoval do nebe s rukama pozdviženýma k požehnání. – Jákob odchází, ale naděje neumírá. ‚Já umírám, ale Bůh bude s vámi.‘ Sliby Boží nepřestávají platit. Smlouva s otci přechází na syny. „Bůh bude s vámi a přivede vás zpátky do země vašich otců.“ (48,21)

To je odkaz Jákobův. Proto se tísnilo dvanáct synů kolem Jákobova lože. Odkázal jim naději, očekávání, budoucnost. To vše spočívalo na smlouvě s otci, na požehnání, které nyní směl předat Jákob – ten, který o ně kdysi tak zápasil. To byl ten poklad vzácnější nad poklady egyptské.

Nebyl to Jákobův majetek. On nebyl jeho pánem o nic víc, než byl pánem kananejské země. A přece směl tu zemi dělit už předem mezi svých dvanáct a směl žehnat a zvěstovat Boží vůli a plány. Nic víc než slovo neměl. Ale to slovo mu svěřil Bůh, a proto se mu Josef poklonil a synové Jákobovi z toho slova žili celá staletí.

A jestliže jsme se u Josefa přiučili, že požehnání je vzácnější než všechny poklady světa, dozvídáme se teď u Jákoba, co to vlastně je a na čem závisí. V podstatě je to přímluvná modlitba: „Bůh ať požehná těm chlapcům.“ – Tím Jákob začíná. A připojuje jasné vyznání, kdo je ten Bůh, u něhož vyprošuje požehnání. Nemluví obecně, abstraktně. Za důvěrou, která o požehnání prosí jako o to nejvzácnější, musí stát jasná víra a jasné vyznání, které vychází z konkrétní události zjevení, setkání s Bohem. Je to Bůh otců: Oni před ním ustavičně chodili a On chodil před nimi. ‚Není to Bůh pro tuto chvilku, ale věrný, po věky osvědčený dárce smlouvy, ten který povolal Abrahama a od počátku si tvořil svůj vyvolený lid. A je to Bůh Pastýř, který mě dodnes vodí. Sám jsem okusil jeho péči a ochranu: můj je to pastýř – neměl jsem a nemám a nebudu mít nedostatku. A můj je to Král – neupadl jsem a neupadnu do rukou nepřátel, On je záruka mého bezpečí. A konečně: Můj je to Vykupitel – ten, který se mě zastal a vzal mé záležitosti za své, když jsem se dostal do úzkých.‘ Tak poznal Jákob Hospodina na své pouti a poněvadž ho takového zná, prosí ho o požehnání pro své potomky. Požehnání takového Boha pak nemá zas jen obecný, mlhavý obsah: žádné „hodně štěstí“, ale docela určitá a vzácná obdarování pro každého zvlášť i pro všecky společně. Nejvýraznějším darem je růst, plodnost, rozmnožení. Tento slib byl od dob Abrahamových znovu a znovu předáván. Nyní ho jako nejvzácnější dědictví odevzdává Jákob domu Josefovu. Lid vzešlý z Efraima a Manasesa se má rozmnožit nadmíru. Nerozplynou se v Egyptě, ale stanou se otci mnohých zástupů. To bylo od stvoření světa prvním obsahem požehnání Božího. Boží lid nezahyne, neztratí se v cizím a nepřátelském prostředí, bude mít pokračování, poroste.

Ale požehnáním není jen otevřená budoucnost, ale i navázání na minulost. Požehnáním je, že se potomstvo Josefovo smí nazývat jménem Izrael. Že to nebude jen jakýkoli početný lid, jen mocný národ mezi národy tohoto světa, ale lid smlouvy s Bohem, v němž bude připomínáno jméno Abrahama, Izáka, Jákoba, v němž se nezapomene na dědictví otců a na zkušenosti předků a bude se z nich těžit.

To je požehnáním i nám: nemusíme tápat a bloudit, začínat stále od začátku, ale navazujeme na předešlé generace, učíme se z jejich příkladu, držíme se naděje, kterou oni neztratili, a důvěřujeme Pánu, který se jim věrně osvědčoval.

Dnes leckdo pohrdá dějepisem a neváží si toho, co bylo otcům drahé, a někdy se právě proto nevyhne krutým zklamáním a těžkým chybám. Lid Boží si předává jako dědictví sliby a zkušenosti a svědectví o Božím díle.

A v lidu Božím každý má své místo a dar a úkol právě podle požehnání tak, aby to sloužilo celku. Tak stáli v kruhu synové Jákobovi kolem otcova lože a byli jedním lidem izraelským – a přece byl každý zvlášť nazván jménem a vyslechl poselství zvlášť pro sebe. A milostivý Boží dar je moci do toho kruhu patřit. Být tam vštípen jako Efraim a Manases. Podílet se na společném požehnání, na společné naději, cestě a cíli. Nevypadnout.

Je to milost, i když to vždycky stejně milostivě nezní. Někteří synové jsou káráni a trestáni, nedostávají všichni stejně krásné předpovědi a nepotká všechny v budoucnu jen sláva a zdar. Však také nemají za sebou jen slavnou minulost. Ne – synové Izraele se dopustili mnohých hříchů a jejich činy – to byla i krutost, násilí, nevěra. Ale i ta přísná slova jsou slovy žehnajícího otce. Ani káraný a trestaný Izrael nepřestává být Božím lidem a je požehnáním smět do něho patřit. „Prut tvůj a hůl tvá mne potěšuje,“ zpívá žalmista, i když tou holí byl třeba také bit. I to patří k milostivé pastýřské péči. Aby ti, kteří klesli, neodpadli docela, aby došli do cíle, který Bůh svému lidu připravil.

Ostatně i to, co bylo chápáno jako trest, Bůh milostivě mění v požehnání: Pokolení Lévi mělo být z trestu rozděleno – a víte, čím potom levité v Izraeli byli: služebníky Hospodinovými, kněžstvem. Jejich rozptýlení bylo službou všem pokolením, aby v žádném koutě země nebyli bez bohoslužeb.

Žehnající Bůh nás umí překvapit a my jeho slovo nezměníme. On je dárcem, není nám nic dlužen ani povinen řídit se našimi přáními a zvyklostmi. „Smiluji se, nad kým se smiluji“. Josef si myslí, že prvorozený Manases má samozřejmě přednost, ale Jákob zkříží ruce a pravicí žehná mladšímu Efraimovi. Nedělá to ze svévole, ale aby vyhlásil Boží plnou svobodu mít zalíbení v tom, který je nepatrnější, méně významný v očích lidí.

A prvorozený Ruben a Simeon a Lévi, kteří jsou na řadě, vypadnou z pořadí a slib největšího rozmnožení a nejbohatší požehnání dostává předposlední Josef.

Ale ani to není ještě Boží poslední slovo. Jákob by asi rád to nejlepší přiřkl tomu, kterého nejvíc miloval, ztracenému a navrácenému. Ale musí se obrátit ke čtvrtému v pořadí a říci „Judo, ty to jsi“.

Juda, který neměl neposkvrněnou minulost, Juda se špatným svědomím – Juda, který se pak obrátil a nabídl svůj život za život bratra. Juda je vyvolen ještě k větším věcem, než byly slavné, ale jen časné úkoly Josefovy. Přirovnán ke lvu, který bojoval za bratra, bude první mezi bratřími. Josef má sice dva díly v Izraeli, jménem Efraimovým se bude jednou rozumět všech 10 kmenů severního království – Judovo království nikdy nebude tak početné, ale z něho vzejde král království věčného.

Král na oslátku, který vjel do Jeruzaléma, aby tam jako Juda nabídl svůj život za druhé. A nejen nabídl, ale položil, obětoval sám sebe, abychom my se mohli nazývat bratry a dětmi Božími a Božím vyvoleným lidem. Díky tomuto Králi, ukřižovanému a vzkříšenému, týkají se i nás zaslíbení daná kdysi Izraeli a jeho potomkům. Blaze tomu, kdo patří k lidu, na nějž je vyléváno požehnání Boha otců, Pastýře a Krále a Vykupitele. K lidu, z něhož i poslední je na tom lépe než první v Egyptě. K lidu, který má budoucnost království věčného.

Modleme se: Milostivý Bože, děkujeme, žes i nás vštípil do svého vyvoleného lidu a smíme mít podíl na slavné budoucnosti s tvým Synem a naším Králem Ježíšem. Amen.

Píseň: Ž 23, Hospodin ráčí sám Pastýř můj býti

Ohlášky

Přímluvy + MP

Pane, prosíme osvoboď nás od strachu o sebe i o své děti a blízké a dej, ať vše svěříme tobě, do tvé péče – ve víře, že u tebe je o nás postaráno nejlépe. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Modlíme se za lidi, kteří umírají a loučí se. I za ty, kteří se nemohou rozloučit, nikdo za nimi nesmí, nebo nikoho nemají. Odpusť jim hříchy. Přijmi je ve své milosti a doveď je do svého Království. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Prosíme za všechny lidi, kteří jsou ve světě pronásledováni pro víru. Zvláště myslíme na naše bratry a sestry v Kristu, kteří pro Tvé jméno trpí a nesmějí ve své zemi hlasitě chválit tvé jméno, mít Bibli, ani se nesmějí shromáždit u tvého stolu. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Prosíme o požehnání pro manželství a rodiny, pro nastávající matky, pro neplodné páry, pro rozvedené a nešťastné ve svých domácnostech, za osamělé a ovdovělé. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Přimlouváme se za nemocné mezi námi, jejichž jména nyní v tichosti před tebou připomínáme … Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Prosíme o tvou pomoc v této době pandemie covidu; zastav jeho šíření a dej nám zdraví. Tak abychom tě mohli s celou tvou církví oslavovat a sloužit. Vyslyš nás, když se ještě ve tvém jménu takto modlíme k Otci tvému i Otci našemu:

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Píseň: 452, Za dar slova, Bože milý

Poslání: Ř 14,8n

Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.

Požehnání: Nu 6,24–26

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.