Introit: Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný. (Ž 127,1)

Písně: 63; 3; děti 403; 351; VP-759; 382; 425

Čtení: Zj 18, 1–4. 20–24; 19, 1–3

Milí bratři a sestry,

Hospodin zmátl lidem řeč a rozehnal je po celé zemi. A my máme z toho příběhu pochopit, že to bylo lidem ku pomoci, ba přímo k záchraně. „Upustili od budování města“ – to je tu předloženo jako pozitivní výsledek. Ne jen Bible, to přímo Hospodin nás překvapuje. O co tu jde?

Už ne o Adama a Evu, ani o Kaina a Ábela, ani o Noého. Zde žádné jméno není. Jedná se o bezejmennou masu lidí, lidstva, o kterém se dovídáme, že jednotni v řeči i činech nevydrželi žít jen tak – kdekoli na zemi, volně, svobodně. Pojali úmysl tu jednotu vymezit, zorganizovat, řídit, využít. Pojali úmysl společně vykonat velké, nad všechny dosavadní možnosti větší dílo, které by jim „učinilo jméno,“ jaké zajistí jejich jednotu a zabrání rozptýlení po celé zemi. Nevíme, čím se cítili být ohroženi. Ale známe to z našich životů, že nějaké ohrožení se vždycky najde. Lidé se tomu brání. Chtějí tomu vlastně předejít. Zabezpečit se. Stavba města – ochrana jeho hradbami, systémem společné správy, rozdělením pozic a úkolů je prvním předsevzetím, ke kterému se lidé svolali a s velkou horlivostí se do něho pustili. „Nuže, nadělejme cihel, důkladně je vypalme. Nuže, vybudujme město …“ Nové materiály a technologie, touha dokázat něco mimořádného žene lidi za novým cílem. Pak to všechno upevnit a ohradit pro sebe. V tom jsou svorni. „Vybudujme si město a věž“ – věž je to druhé, co měli v plánu, jak se zabezpečit navěky. Vrchol věže totiž bude v nebi!

„Tak si učiníme jméno“ – Tak se zabezpečíme před rozptýlením, před zapomněním. Vybudujme něco nadlidského, co dosud svět nespatřil, aby se na nás nezapomnělo. Celý svět nás bude muset vzít na vědomí a respektovat nás. I Bůh sám tohle musí uznat a posvětit to, co člověk vybudoval.

Krátce připomenu, co měli autoři tohoto textu před očima: V babylonském zajetí byli obklopeni sídly, která všechna měla ve svém středu věž. Zikkurat – stupňovitou stavbu, na jejímž vrcholu byla zbudována místnost pro nebeské božstvo a pozemskou nevěstu. Lidské oko tam nedohlédlo. Ale mohli sledovat, jak ve sváteční dny kněžka stoupá po postranním schodišti, aby po dokonaném sňatku, tentokrát hlavním schodištěm, sestupovala mezi lid – ruku v ruce s manželem-králem – který na ni v nebeské ložnici čekal. Z jejich více nebo méně zdařeného svazku pak měl mít Babylon požehnání na úrodě a dětech a vítězstvích pro další období. Tak lidé stáhli božstvo dolů na zemi. Brali Boha do svých rukou a jeho mocí disponovali podle svého. Co to vlastně dělají? – Usilují o jednotu, o úspěch bez Boha. Někde z dálky se nám zase jednou ozývá lákání: „Budete jako Bůh!“ Tohle pokušení je zřejmě největší ze všech. Pokušení vzepřít se Bohu a obejít se bez něho. Mít vliv a moc. Ale tak se zároveň pravému Bohu vzdalovat.

Tomuto pokušení se někdy neubrání ani církev. Dnes jsme si připomněli Martina Luthera, který chtěl církev reformovat, vrátit ji k počáteční víře a čistotě. Proto tolik kritizoval babylonskou pýchu římské církve 16. století, která na Božím místě prodávala svátosti a tak kšeftovala s milostí Boží. Proto papeže nazýval stavitelem babylonských věží. Luther svým kázáním a reformací opravdu otřásl dlouho neotřesitelnou jednotou, která nevedla k Bohu, ale přesně opačným směrem. Příznačné však je, že ani reformace nezůstala jednotná. Jakmile i reformátoři začali užívat vlastní moci a jejích nástrojů, zastavil je Bůh – rozptýlil a zmátl jejich jazyk… Dodnes i reformační církve pracně hledají k sobě navzájem cestu a dorozumění.

Bůh zasahuje včas. Dál a výš lidskou pýchu nepustí. Ve chvíli, kdy by se město a věž vzepjaly až k nebi, byl by to tento společný zdroj vzpoury, co by lidi jednomyslně postavilo proti bohu. To by však nevedlo k jejich záchraně, ale k sebezničení. Je to jakási vnitřní zákonitost lidské činnosti: Kdykoli se lidé sjednotí v tom, jak získat slávu pro sebe na místě Božím, tak to vede k válce nebo k jinému ničení života. Ti, kteří se neumí prosadit ani hájit, tím jsou postiženi první: staří, umírající, nenarozené děti, postižení, odlišné rasy a tak dále; všichni, kteří v tom vrcholovém projektu překážejí, zdržují, až to postihne téměř celé stvoření. Člověk – místo správcem a ochráncem – se cítí být neomezeným sobeckým pánem a vládcem. Víme dobře, jak je to nebezpečné. Často se pak stává, že ve svém velikášství udržuje v jednotě slov i činů celou „polis“, celé město pomocí strachu a skutečného nebo pomyslného „červeného tlačítka“, které hrozí použít v případě, že by mělo dojít k rozptýlení zpoza zdí jednotného města do celé země.

Hospodin však nikdy nedovolí toto jednomyslné vzepětí lidského ducha a vůle, které by vedlo ke zkáze. „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.“

„I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město a věž, které synové lidští budovali.“ On dává dobrý pozor, aby právě včas – než je město dostavěno, než je dílo zkázy završeno – zasáhl a překazil to. Překazil schopnost, bez které se společné dílo dělat nedá: jednu řeč. „Celá země byla jednoho jazyka a jedné řeči.“ To však není latina římské říše, ani nějaké esperanto. Není to ani dnešní angličtina, která umožňuje dorozumění a spolupráci mezi národy. Jedna řeč v Babylonu bylo vnitřní srozumění lidstva k velikášskému projektu: učinit si jméno a jako přísahající vztažený prst dosáhnout až do nebe, kam bude možné přicházet k bohu, kdykoli se lidem zachce. „Brána Boží“– to měl být Babylon.

Izraelský zajatec však ve své víře v Hospodina slyší jen blábolení o lidské vzpupnosti a pýše. Bábel, to je pro ně Blábolov. V tomto nadhledu a odvaze víry napsali tento příběh. Příběh stále aktuální, dokud budou lidé žít na svých planinách, ve svých nížinách, kde se jim obzvlášť dobře plánují megalomanské projekty.

Ale Hospodin, jak zpívali žalmisté ještě doma v chrámu: Hospodin na nebesích směje se jim jen… a maří úmysly pyšných lidí … Sestupuje mezi nás k naší záchraně: „Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem neporozuměli. I rozehnal je Hospodin po celé zemi.“ To není zkáza. To není smrt. Ani to nemá být chápáno jako krok zpět ve vývoji nebo zbrždění pokroku. Zde jde o něco jiného. Je to ochrana před námi samotnými. Je to záchrana z lidské touhy po bohorovnosti, která však vede lidstvo k záhubě. Proto rozptýlení – kterému se tolik chtěli vyhnout – se jim stalo ochranou.

Zůstalo u toho? Máme u toho zůstat? – Ne. Bible pokračuje a východisko z toho rozptýlení a nejednoty se již chystá. Bude to však cesta řízená Hospodinem. Cesta, kterou půjdou ti, kteří nebudou mít nic než víru, důvěru, pokoru. Ti mají budoucnost. Pak dostanou i společnou řeč – řeč z Ducha, které porozumí všechny národy a sjednotí se ve společném chvalozpěvu: „Svatý, Svatý, „Svatý, jsi Hospodine, plná jsou nebesa i země tvé slávy!“ „Hosanna, který přicházíš ve jménu Páně!“

Modleme se, vyznávejme své hříchy:

Hospodine, zjevil jsi nám své jméno v Ježíši Kristu. Jeho jméno je nad každé jméno na nebi i zemi. Prosíme tě, pro Kristovo jméno, odpusť nám naše hříchy a dluhy lásky, které nyní vyznáváme:

– Bratře, sestro, vyznáváš, že v řeči i činu jsi nejednou zapřel/a svého Boha a nevyznal/a víru, když to bylo potřeba? Je-li tomu tak, pověz to nyní: Vyznávám. – I já tak vyznávám.

– Vyznáváš, že v řeči i činu jsi nejednou poškodil/a, či zanedbal/a svého bratra/sestru? Je-li tomu tak, pověz to nyní: Vyznávám. – I já tak vyznávám.

Prosme o Boží odpuštění: Smiluj se nad námi, Bože, pro krev svého Syna a našeho Pána Ježíše Krista a přijmi nás jako své děti, ke kterým se s láskou skláníš a otevíráš jim bránu do svého království.

Slovy Apoštolského vyznání víry vyjádřeme nyní společnou víru