Bohoslužby připravené Mirjam Markovou

1. čtení: Ž 51,1–12

Text: 1S 16,1–13

Poslání: 1K 15,58

Písně: 163 Hospodin sám národů Bůh

366 Zavítej k nám, Duchu svatý

440 Ozvi se Pane můj

580, 5 sloka Ó svatý Bože, slyš naše hlasy

Milé sestry, milí bratři,

Hospodin řekl Samuelovi. Taková jednoduchá, až obyčejná věta, pouhá tři slova, snadno je přejít bez povšimnutí. Jenže touto větou začíná něco nového a velkého, touto větou začíná příběh nejslavnějšího izraelského krále Davida, a tak je každé z těch slov důležité. Hospodin řekl Samuelovi…to Hospodin tu začíná něco nového, rozjíždí akci, mohli bychom říct. Sotva rozhodl o konci Saulova kralování, už jedná, aby obstaral jeho nástupce. Jedná svým slovem. Hospodin řekl. Zdá se to málo, ale čtenář Bible ví, že to bohatě stačí. Když Hospodin řekne, věci se dají do pohybu. V tomto případě šlo nejprve o rozpohybování Samuele. Aby Bůh mohl začít novou kapitolu své péče o lid Izrael, musí nejprve vytrhnout svého věrného služebníka z truchlení nad Saulem.

Není těžké pochopit, proč se Samuel oddal smutku. To on Saula na Boží pokyn pomazal a posléze veřejně provolal králem, on byl po jeho boku, vyřizoval mu Boží slovo, modlil se za něj. A nakonec si musel vyslechnout, že Saul pro svou zatvrzelou neposlušnost o království přijde. A ještě mu to právě on, Samuel, musel vyřídit. Tolik vynaložené námahy, tolik snahy a úsilí nešťastnému Saulovi věnoval, a takový bídný konec to všechno vzalo. Kdo by se v takové situaci nepoddal sklíčenosti?

Ona nám ta situace ostatně není nijak cizí a vzdálená. I naše sbory, naše faráře a farářky, naše církevní vedení, může někdy ovládnout takový smutek a frustrace. Když přes všechnu snahu ubývá posluchačů kázání, přes všechnu péči mizí děti po konfirmaci z kostelních lavic, přes všechny modlitby míří stále méně studentů na teologickou fakultu a do služby. Kdo by občas neztrácel naději a chuť do dalšího díla?

A do tohoto smutku promlouvá Hospodin. Řekl Samuelovi rázně a nekompromisně: Jak dlouho ještě budeš truchlit? Naplň svůj roh olejem a jdi, posílám tě k Jišajovi Betlémskému. Bude nový král. Už jsem si ho vyhlédl. Jenže Samuel nevidí věci tak jednoduše. Saul je možná pro Boha vyřízen, jenže pořád ještě vládne, a jít v takovém případě pomazat na krále někoho jiného, to se rovná vzpouře. Samuel se bojí o život.

A tu mu Bůh vychází vstříc. Nenaléhá na něj, aby statečně a bez řečí nakráčel do smrtelného nebezpečí. Hospodin nepotřebuje samé hrdiny (či hrdinky) bez bázně a hany, nemusí být každý jeho služebník neochvějný jako Hus. Sám se postará, aby i starý, zkroušený a zcela rozumně ustrašený Samuel dokázal splnit úkol, který pro něj má. V tomto případě pro něj vymyslí záminku, se kterou může přijít do Betléma, aniž by vzbudil podezření. Má vzít s sebou krávu a uspořádat obětní slavnost, na kterou Jišaje pozve. A Hospodin už mu pak řekne, co a jak.

Samuel vykonal, co řekl Hospodin. Zase taková jednoduchá věta a opět toho tolik skrývá. Lítost nad Saulem Samuele jistě jen tak neopustila. Připravená výmluva také jistě tak úplně nepotlačila všechny obavy. Kromě toho mohl klidně říct: „Podívej se, Bože, já už jsem unavený, už jsem si svoje bohatě odsloužil a mám toho tak akorát. Najdi si někoho jiného.“ Ale Samuel přes to všechno poslechl Boží slovo. A díky tomu nestrávil zbytek života v marném truchlení nad Saulovým selháním, nýbrž se mu dostalo té cti a radosti, pomazat jeho nástupce, nejlepšího krále, jakého Izrael kdy bude mít. Díky své poslušnosti se stal součástí tohoto nového a slavného Božího díla.

—

Když přišel Samuel do Betléma, vyděšení starší města mu spěchali vstříc s otázkou: „Přinášíš pokoj?“ S izraelským královstvím to musí být hodně špatné, když je Boží prorok vítán s takovou úzkostí. Stejně jako Samuelův strach se i tato starost ukáže jako lichá, žádný králův hněv ani jiná pohroma na město nedopadne. Přesto všechny tyto obavy vrhají na celý příběh temný stín. Jsou předzvěstí mnohých nesnází a úkladů, které na nového krále na jeho cestě na trůn (i poté) čekají. Úděl Božího Pomazaného nebude snadný, nakonec však přece přinese radost i pokoj, po kterém se obyvatelé Betléma ptají.

Pro tu chvíli si pouze vyslechnou Samuelovu „krycí historku“, která je ovšem zřejmě uklidní, protože po ní mizí ze scény a on se může v klidu věnovat Jišajovým synům. Je jich sedm, krásné plné číslo, mezi nimi jistě nebude těžké najít nového krále. Hned ten první, nejstarší, jménem Elíab, padne Samuelovi do oka. Je urostlý, pěkný na pohled, byla by to po Saulovi, který vždy o hlavu převyšoval všechny kolem, důstojná náhrada.

Ale tu opět promluví Hospodin a jasně dá svému služebníkovi na srozuměnou, že žádný nový Saul se tu vybírat nebude. „Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“ Co to znamená, že Hospodin hledí srdcem? To je klíčová otázka tohoto příběhu a nejen jeho. Neboť smyslem tohoto vyprávění je představit čtenářům Bible Davida, uvést na scénu hrdinu mnoha a mnoha dalších kapitol a jednu z nejdůležitějších postav izraelské dějepravy. Co se tu tedy o budoucím králi chce říct?

Ve starších vydáních Bible najdeme ještě překlad, který je asi trochu srozumitelnější: Hospodin hledí na srdce. Zatímco naše hodnocení cizího člověka je z velké části, někdy úplně, určeno tím, jak vypadá (ostatně nic jiného nám leckdy nezbývá, protože naše oči zkrátka neumí „prokouknout“ druhého skrz na skrz), Bůh se nenechá zmást ani lákavým ani odpudivým zevnějškem, vidí to dobré i to zlé v každém člověku dokonce lépe, než on sám. Vztaženo k Davidovi to tedy nejprve zcela prostě znamená, že Bůh dobře věděl, koho vybírá. Nahlédl do Davidova srdce a rozhodl se pro něj. Dá se tedy očekávat, že z něj bude král podle jeho představ.

Máme to ovšem dále chápat tak, že Davidovo srdce bylo obzvlášť dobré? Lepší, než jeho bratrů i než všech ostatních v Izraeli? Kdo aspoň trochu zná starozákonní příběhy, ví, že takhle jednoduché to není. Vždyť Davidův hřích je málem tak slavný jako David sám. Před chvílí jsme slyšeli slova Ž 51, kterými se David (podle nadpisku) modlil právě poté, co si uvědomil svou vinu. Pod její tíhou prosí vyvolený král: „Zbav mě hříchu, zahlaď všechny moje nepravosti, stvoř mi Bože, čisté srdce!“ Hospodin nahlédl do Davidova srdce, viděl tam to dobré i to zlé, a přesto si ho vybral.

A tím se dostáváme k té druhé variantě překladu: Hospodin hledí srdcem. Srdce je podle starozákonních představ sídlem rozhodování, rozumu, vůle. V češtině bychom tedy asi řekli, že Bůh hledí a vybírá svou hlavou. A tento jeho výběr je po pravidle dosti překvapivý. Právě už tím, že si vybírá své služebníky a služebnice, své proroky, krále, papeže či sborové účetní mezi lidmi, kteří by u pracovního pohovoru neobstáli. V jejichž životopise lze jistě nalézt řadu předností, ale také stejně tolik, ne-li víc, nedostatků, chyb, provinění. Jenže kdyby hledal někoho s opravdu čistým srdcem, asi by hledal marně. A to je nakonec to největší překvapení, že Bůh se rozhodl a rozhoduje pro lidi, pro nás, mluví k nám a zapojuje nás do svého díla, přestože dobře ví, že mu kromě radosti připravíme i četná zklamání. Zná nás, vidí nám do srdce, a přesto si nás vybírá.

—

Boží vidění a volba srdcem je ovšem překvapivá ještě v jiném směru, jak právě příběh pomazání Davida ukazuje. Po Elíabovi si Samuel prohlédl i zbývajících šest Jišajových synů, ale žádný z nich nebyl ten pravý. Dovedeme si představit, že mu v tu chvíli mohlo být docela horko. Nespletl se Bůh náhodou? A tak se pro jistotu ještě zeptá: „To jsou všichni mládenci?“ A tu se ukáže, že Jišaj má synů osm, jenže ten nejmladší se jaksi nepočítá. Pase někde stádo a nikdo se ani nenamáhal jít ho pozvat na obětní slavnost. Až na Samuelovo naléhání ho přivedou. A vida, je to právě on, koho si Hospodin vyhlédl. Nejmladší, opomíjený syn, sice také pěkný pro oči, ale jeho půvab si získává spíše srdce žen než válečníků. O královský titul nijak neusiloval, vlastně za celou dobu neřekl ani slovo. Hospodinovo srdce nás vždy znovu překvapuje tímto svým sklonem vybírat si ty odstrčené, bezvýznamné, malé a slabé. Zapomenutého pastýře ovcí z malého městečka si vyhlédl za slavného krále celého lidu. A aby takový těžký úkol nově Pomazaný zvládl, bude mu stále nablízku svým Duchem: Duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále. To je poslední dobrá zpráva tohoto příběhu ohledně budoucího krále Davida: Hospodin si ho vyhlédl, Hospodin si ho proti všem běžným očekáváním vybral a Hospodin bude s ním.

—

Na začátku byl smutek, strach, deprese ze ztroskotání prvního izraelského krále. Na konci stojí král nový a všechno nasvědčuje tomu, že s ním v zemi nastane nový, požehnaný čas. Ani David nebude samozřejmě dokonalý, jistě více než jednou bude prosit: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného d/Ducha.“ Přesto jeho příběh přináší velikou naději. Naději, že nás Bůh nenechá truchlit nad našimi neúspěchy. Naději, že nás zapojí do nového díla pro své království. Naději, že maličké a opomíjené, lidi, národy, církve, čeká veliká a slavná budoucnost. Naději, že Bůh promluví, a začnou se dít věci. Amen.

Hospodine, děkujeme ti za tento příběh, který jsme si dnes vyprávěli, a za naději, kterou z něj smíme čerpat. Prosíme, promluv a zažeň svým slovem mračna smutku, zklamání a rezignace, když hrozí zatemnit naše dny. Amen.