Mt 5:38-42  Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko a zub za zub. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;  a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.  Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.  Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.

Písně: Ž 103,1–6; 366;  33A; 158

1. čtení: Lv 19,1–2.15–19

1. Rozumíme dobře, oč tu jde: jak bránit zlu, tedy jak prosazovat spravedlnost. To je totiž podstatou spravedlnosti – tak nazýváme situace a prostředí, v nichž se nedaří zlu. A ta otázka, jak to zařídit, aby se zlu nedařilo, nás nepochybně všechny pálí. Je to otázka, na kterou všichni hledáme a dáváme nějaké odpovědi snad každý den – tím, jak jednáme, když na nějaké zlo narazíme. A to právě narážíme velmi často. V malém i ve velkém. Co k tomu tedy říká Ježíš?

Staví tu proti sobě dva postoje, dvě odpovědi na tu otázku, jak čelit zlu, dvojí pojetí spravedlnosti. Obě jsou shrnuta do jednoduchých hesel. To, co jste slyšeli, že bylo řečeno – a to, co říká on. Řekl bych, že s oběma těmi slovy máme na první poslech potíž. To, co bylo řečeno – oko za oko a zub za zub – nám připadá tvrdé. Vždyť to je zákon odplaty, msty. Když ti někdo vyrazí oko nebo zub, vyraz mu je také? To Ježíšovo řešení je naopak zase strašně „měkké“, až naivní: nestavte se proti zlému (tak je to tam doslova). Copak to jde? Máme tedy zlo nechat, ať se rozpíná, a zlého, ať si dělá, co se mu zlíbí?

Vidíme, že první poslech nestačí: musíme se nad těmi slovy zamyslet blíž. Přitom, pozor, obě ta pojetí obrany proti zlu jsou biblická!

2. Oko za oko, zub za zub. Tak to bylo řečeno – v Bibli, ve Starém zákoně. Hned na třech místech, ve 2., 3. a 5. knize Mojžíšově. V knihách Božího zákona. Je to, ano, řád odplaty. Přitom je důležité obojí. Jde tu o odplatu, ale o odplatu podle určitého řádu. Ano, mohli bychom říci: o odplatu spravedlivou.

Říká především, že odplácet se smí – aby si nikdo nemyslel, že může druhým beztrestně ubližovat. Tím, že někomu něco zlého provedete, mění se vaše situace, mění se vaše právní postavení. Máte vědět, že se vám – podle práva! – může stát totéž. Kdo druhého připraví o oko, ztrácí právo na to své. Ale také: je to řád. Brání tomu, aby to zlé rostlo dál, aby se v té odplatě pokračovalo. Za jedno oko jen jedno oko, ne obě, za jeden zub jen jeden, ne celou čelist. Když totiž za jedno oko vyrazíte dvě, vede to k další odplatě, protože pak i ten druhý na ni dostává právo.

Však to dobře známe. Odplácení nás nikdo nemusí učit, to nám jde jaksi samo. Už velmi malé děti to velmi dobře umí: proti ráně následuje rána jakoby automaticky. Ale většinou nezůstane jen u ní. Při té odvetě člověk snadno přitlačí trochu víc: kdo by se kontroloval, jen ať si pamatuje, zač je toho loket… A tak se ukazuje, že je to klam, když se nám zdá, že zlý je vždycky jen ten útočník – a ten, kdo byl napaden, se nám jeví jako dobrý, zvláště, když jsem to já sám. Když člověku někdo ublíží, najednou je vůči tomu „zlému“ v právu. A to my ovšem máme strašně rádi být vůči druhým v právu. Rádi si to užijeme – a rádi toho zneužijeme. Dám mu co proto, neměl si začínat…

Tomu tedy to pravidlo oko za oko, zub za zub brání. Staví hráz proti tomu, aby se zlo šířilo. Neboť to je na zlu vlastně nejhorší a nejnebezpečnější: ta jeho schopnost rychle růst, šířit se jako plamen ve stohu slámy. Jeden zlý skutek plodí další a roztáčí se kolotoč, který najednou nejde zastavit. Ano, také to pravidlo, které „jste slýchali“ z Božího zákona je nástroj spravedlnosti.

3. Ježíš však nabízí něco jiného. Já však vám pravím: nestavte se proti zlému, „neodpírejte zlému“ (Bkr). To skoro zní jako by se Ježíš stavěl proti spravedlnosti vůbec – už jsme si všimli, že „spravedlností“ nazýváme síly, které právě zlu brání, znemožňují mu volně se šířit, jak ono to umí. Zní to naivně, jako by Ježíš vůbec nerozuměl skutečnému životu. Jak si to představuje? To si máme dát všechno líbit? Máme nechat ty silnější a drzejší, aby si dělali, co se jim zachce? Máme zlému ustupovat? Nemáme trestat zločince? Podobných námitek bychom asi dali dohromady spoustu – a nebyli bychom první.

Ježíš tu však vysvětluje, jak to myslí. Uvádí hned čtyři příklady. (1) Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou. (2) Tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. (3) Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. (4) Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Té první situaci rozumíme snadno: dostaneš facku… Další dvě si musíme trochu vysvětlit. Košili mohl někdo u soudu vymáhat jako zástavu, záruku, že mu bude vrácen dluh, splněn slib apod. A k jedné míli mohla člověka nutit armáda, třeba vojenský posel si mohl vyžádat, aby mu kus cesty pomohl něco nést nebo vézt – nebo aby mu pomohl projít nebezpečným územím. V Ježíšově době to byla okupační armáda, Římané.

Co z těch příkladů vyplývá? Předně vidíme, že Ježíš nežádá, abychom se nevzpírali proti zlu. To neprotivit se zlému jistě znamená „neprotivit se zlému člověku“. Nebo „neodplácet zlým za zlé“, jak naznačuje volný překlad ČEP.

A také je zřejmé, jak Ježíš to „neprotivit se“ myslí. Nežádá, abychom přestali trestat zločince. Mluví tu o zlém, ale v žádném z těch příkladů vlastně nejde o nějaký zločin. Ani o ohrožení. Facka do tváře působí mnohem spíš ponížení než nějakou újmou na zdraví, ten, kdo žádá na soudu zástavu, může být v právu a voják, který si vynucuje pomoc na jednu míli, sice jedná jako utlačovatel, ale také podle určitého práva. A ten čtvrtý případ – když tě někdo prosí o půjčku – to může nanejvýš být nepříjemný nátlak.

Ježíš tedy mluví o zlém, ale míří do docela běžných situací. Do situací, kdy nám ovšem ten druhý jako zlý připadá, kdy se cítíme jako oběti a kdy se nám velmi chce mu to oplatit. Dal mi facku – projevil mi nedůvěru – nutí mě, abych mu pomohl – chce po mně peníze. „To mu nedaruju“ pěkně pojmenovává pocit, který v nás často v takových situacích kypí. Vždyť přece – to není spravedlivé, aby se tak s námi zacházelo…

Ježíš nežádá, abychom prostě ustoupili. Neříká: prostě to mlčky snes (a pěkně si tu křivdu zapamatuj, dodalo by naše nitro). Všimněme si: neradí k pasivitě, ale k akci. Nikoli „nedělej nic“, ale „udělej něco jiného, než by se ti hned chtělo“. Nejednej nepřátelsky s tím, kdo se ti jeví jako nepřítel. Nastavit druhou tvář, nabídnout větší záruku, dobrovolně překročit povinnost, vyjít vstříc prosbě – to jsou všechno docela rozhodné činy! Ano, jsou to gesta, ale v žádném případě laciná. Něco jimi docela srozumitelně tomu druhému řekneme. Ukážeme mu, ano dokážeme, že nám záleží na něčem jiném, než by se dalo čekat. Tomu, kdo mi vrazil facku, ukážu, že stojím o smíření. Tomu, kdo mi bere košili, aby si mě „pojistil“, ukážu, že stojím o jeho důvěru. Tomu, kdo mě nutí k pomoci, ukážu, že umím pomoci dobrovolně. Tomu, kdo je v nouzi, ukážu, že mi to není jedno.

4. To je tedy Ježíšovo pojetí spravedlnosti. To je jeho rada, jak bránit šíření zla ve světě, jak vyřadit tu jeho samorozmnožovací schopnost. Známe to z dějin malých i velkých: když člověk s něčím bojuje, jak snadno se učí od svého protivníka, jak snadno přebírá jeho zbraně. Od toho nás Ježíš odvádí: ve svém jednání s druhými se neučme od nich tam, kde se nám jeví jako naši nepřátelé. Zastavte zlo na své straně. Ježíš tohle své pojetí spravedlnosti doporučuje jako lepší, než to, co my známe a obvykle používáme, než právo odplaty, byť regulované. Slyšeli jste, že bylo řečeno – ale já vám pravím…

Snad tomu už rozumíme. Ale i tak máme námitku: je to velmi těžké. Kde se to naučit? Kde k tomu vzít odvahu a sílu? Má smysl takhle riskovat? Máme doufat, že to je opravdu lepší? Že to je účinné? Že když my nepřevezmeme zbraně svého nepřítele, že se třeba on přiučí od nás? Má to smysl?

Ten smysl a odvahu skutečně i v tomto Ježíše poslechnout a řídit se jeho doporučením, nakonec nenajdeme nikde jinde než u něj samého. Protože to není jen jeho rada, je to jeho cesta. Tak on jednal. „Když mu spílali, neodplácel spíláním…“ (1Pt 2,23). Nevyužil svého práva proti těm, kdo se k němu chovali jako jeho nepřátelé. To je význam jeho kříže. Ježíš je ten, který se dal raději zabít, než aby se v moci a soudu postavil proti těm, kdo ho na kříž nespravedlivě přivedli. A církev poznala a vyznala: tady a takto se nám dal poznat sám Bůh. Ten, který „s námi nejedná podle našich hříchů a neodplácí nám podle našich nepravostí“ (Ž 103,10). Ano, dalo by se říci, že teprve ten, kdo zkusí nastavit tvář druhé facce, kdo zkusí překonat urážku a vyjít vstříc, kdo zkusí dobrovolně udělat víc, než k čemu byl donucen – teprve ten alespoň vzdáleně pozná, co znamená Ježíšův kříž. Jakého Boha to máme!

Na Ježíši, který touto cestou spravedlnosti šel až do konce, také vidíme, že to neznamená dát si všechno líbit, bez obrany podlehnout zlému. Vždyť právě tady, v Ježíši a jeho cestě si Bůh prosadil svou! Prokázal, že jeho láska je víc než všechno zlo a všichni zlí. V Ježíši, který vstal z mrtvých, máme záruku, že to má smysl. Proti našemu „jak ty ke mně, tak já k tobě“ učí nás Ježíš řídit se jiným pravidlem: „jak Bůh tobě, tak ty druhým“. Jednou se to ukáže nad slunce jasně, že to je lepší cesta. Ale už teď je to pravda. A už dnes je možno to dosvědčit také činy. A je to potřeba.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty víš, jak málo ti věříme, když jde o naše věci. Jak snadno se učíme od svých nepřátel, jak snadno se dáme přemoci zlem. Jak jsme mstiví. Prosíme tě, odpust nám to a dej nám sílu jednat s druhými tak, jak ty jednáš s námi.