Ř 8:26-30 Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Introit: Hospodin kraluje! Oděl se důstojností, opásal se mocí. Pevně je založen svět, nic jím neotřese. (Ž 93,1)

Písně: 530; 677; 296

Čtení: Neh 9, 5b–15

Milí bratři a sestry,

stojíme na začátku Nového roku 2021. Začínám první kázání v tomto roce. A jeho refrénem, opakovaným ujištěním pro vás budou ta apoštolská slova: „Duch přichází na pomoc naší slabosti.“ Víc než kdy dřív víme dobře o své slabosti. O slabosti vlastní, o slabosti našeho sboru i církve. A také o slabosti celého moderního globálního světa. Z toho celku se nemůžeme nijak vymanit, i když bychom třeba rádi. I když bychom si chtěli uchovat své bezpečí, svůj blahobyt a hlavně své zdraví. Nejde to. Doléhá to na nás ze všech stran a zase od nás to doléhá na naše sousedy. To jsme při koronavirové pandemii už měli dost času pochopit. Takže letos víc než v letech minulých víme, že pomoc potřebujeme.

Ale chceme všichni stejnou pomoc? Neliší se to podle toho , z jakého jsme národa, z jaké sociální skupiny, z jaké církve, z jakého sboru, z jaké rodiny a domácnosti … Že ne? Že bychom všichni chtěli pomoct od nemoci zvané covid-19? Tak to asi ano. Ale jak má ta pomoc vypadat? Někdo chce plošné očkování. Jiný zase absolutní lock down. Další promoření obyvatelstva. A podobně odlišné je to v otázce pomoci pro ekonomiku. A také v osobních věcech. Býváme rozpolcení a vrtkaví. Ale soustředíme-li se na ta apoštolská slova, poznáváme, že jde o víc. Že nestačí jen prosit „ať jsem zdravá a mám se dobře, já i moje rodina“. V životě člověka a celého lidstva je to složitější. Jsme součástí velkého celku propojeného navzájem společnou zemí, která nás živí a také společnými dějinami, které se podepisují na všech. Jsme jedno „tvorstvo“, které sténá a také my „sténáme očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla“ (8,23). Do tohoto celku nás apoštol zahrnuje. Ve své slabosti sténáme a očekáváme, že budeme zachráněni. – A tu: „Duch přichází na pomoc naší slabosti!“ Když toto slyšíme a bereme za své, tak se jako povolaní a pokřtění bratři a sestry Kristovi smíme dočkat konkrétní pomoci: pomoci Ducha Božího. – Ano jsme ohroženi. Celé stvoření je ohroženo. Jsme ve strachu a slabosti, ale Duch Boží nám přichází na pomoc. Z Boží strany je tu pomoc! Potřebujeme ji. „Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit.“

Tak jsme na tom špatně. Tak bezradní stojíme na prahu nového roku a sami nevíme, zač prosit. Chybí nám slova i odvaha. Ne že bychom si na nic a na nikoho nevzpomněli. Právě naopak. Je toho tolik. A těch potřebných lidí a věcí je tolik, že ani nevíme co a koho dřív. Tolik bolesti, trápení, nemocí, smrti, bezradnosti… Až nás to často unavuje. A ztrácíme slova i odvahu stále znovu, den za dnem, noc za nocí, jak a za koho se vlastně modlit. Ale čteme, že již v té novozákonní době byla situace podobná. Tak co bychom my s novým rokem a třeba i zvýšeným úsilím dokázali zlepšit!Když již apoštol Pavel, muž takového formátu!, vyznává „Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit…“

Tento pravdivý obraz naší ubohosti však není celá pravda o nás. Z Pavlova listu se můžeme nechat hlavně povzbudit. Na tomto místě dodává: „Ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.“ V tomto „ale“, v tomto jediném slůvku už se pro nás rozezvučí evangelium. Ta známá dobrá zpráva, kterou jsme si o Vánocích připomněli a znovu vyslechli. Zpráva o tom, že za námi slabými a hynoucími, ve tmě tápajícími, plnými strachu a nestatečnosti, únavy a zahořklosti, právě za takovými lidmi přišel Bůh na tento svět. Právě pro takové se narodil. Svět, do nějž přišel, byl tehdy stejně ohrožený, jako je ten dnešní. Ale zazářilo v něm světlo a tma jej nepohltila. Od těch dob už prozařuje naši temnotu, naši neslavnou přítomnost a hlavně naši nejistou budoucnost a dává nám do ní i nahlédnout, abychom se přestali bát a začali se na ni těšit. Abychom si uměli všímat nečekaných světélek a světel, která se rozsvěcují v temnotách světa z jediného Božího zdroje. A pak také povzbuzovat ty, kteří o tom nevědí.

Ano, bratři a sestry, ve světle Božího slova víme, co nás v novém roce čeká. My víme, co bude. Tak odvážně a radostně to apoštol ve své víře vyhlašuje: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“ Ať se stane, co se stane, ať přijde, co chce, Bůh to obrátí v dobré, už to nemůže špatně dopadnout. Navzdory naší chatrnosti, protože to nezáleží na nás, ale jen a jen na Bohu. Na tom, který nás tak dobře zná. Který vidí do našich srdcí, „zkoumá je“ a odhaluje v nich všechny naše slabosti. A neposmívá se, ale vstupuje do srdcí a nevyslovitelným lkáním se za nás přimlouvá. Jak bychom my mohli vědět, jak se modlit. Vždyť vyslovit to podstatné může jen Duch, který se za svaté přimlouvá podle Boží vůle.

To je zvěst zdánlivě složitého oddílu o Božím předurčení. Nejde o nic jiného, než že Pán Bůh sám už všecko pro nás zařídil a vykonal. „Které předem vyhlédl, ty také předem určil…, které předem určil, ty také povolal, které povolal, ty také ospravedlnil a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.“ Zní to složitě, a přece je to vyjádření toho základního, co pro nás Bůh udělal. On si nás zamiloval, povolal do svého lidu, učinil z nás své nejbližší tím, že nám odpustil naše viny a tak nám dal podíl na své slávě. Proto se tu o nás dá mluvit jako o „svatých“. To všechno už platí.

Možná přijdou takové chvíle i v příštím roce, kdy budeme stát oněmělí a neschopní k Bohu volat. Možná nás zasáhne taková rána, že neuvidíme, jak by se to mohlo obrátit k dobrému. Kdy se nám bude zdát, že nás Pán Bůh přestal mít rád, že nás trestá či na nás zapomněl. Kdy ho nedokážeme upřímně milovat a chválit a důvěřovat mu. A přece – i v takových chvílích platí, že jsme ti Bohem vyhlédnutí a vyvolení, že nás neopustil a nezanechal napospas naší slabosti.

Připadá vám to jako rozpor? Vědět, že nás čeká už jen dobré a přitom počítat s bolestmi a ztrátami? Ale apoštol a Písmo nám nenamlouvají, že nás po lidsku už nic nezabolí. Být Božím vyvoleným člověkem neznamená mít už jen úspěchy a zdraví a žádné trápení. Apoštol doslova píše: „Které vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna.“ Podobu Ježíše Krista, toho, který se narodil v chlévě a zemřel na kříži. Který snášel mnohou bolest a trápení, posměch a neúspěch. Tuto podobu nese i jeho lid ve světě. Jeho učedníci a služebníci také budou procházet utrpením a neúspěchem. To není nedopatření, chyba v plánu, že by se to Bohu vymklo z ruky, že by na to už nestačil, či dokonce, že by změnil svůj vztah k lidem. Že by je přestal mít rád a již je za to, jací jsou, nechtěl zachránit. To ještě patří k tomuto věku: Kristovi věrní jsou lidé slabí a jejich dílo často nemá úspěch a přivádí je do trápení. A přece každé dobré dílo má smysl. Má smysl pouštět se do nové práce služby a lásky, protože takové dílo má požehnání. Tak jako po kříži následovalo Kristovo vzkříšení, po jeho smrti vítězství, tak je to připraveno i pro nás. To je smysl slov, že „Syn byl prvorozený mezi bratřími.“ On první tím prošel a pro své bratry to zajistil. Ty nakonec uvede do své slávy. Ano už to učinil, když je povolal a ospravedlnil. Tak se nedejme zviklat, když na nás přijdou těžké chvíle. Nikdy to neznamená, že Boží dílo se při nás už nekoná, že jsme ztratili podíl na slávě Kristově, že budeme připraveni o dobrý konec. Patří k tomuto věku, že celé stvoření sténá a že Kristovi věrní klesají slabostí. Ale nejsme v tom ponecháni sami. Svět není bez Boha, vydán temným silám a lidskému hříchu. Bůh ho má ve své ruce a jde napřed. Vede nás stejně jistě a pevně, jako když v tom sloupu oblakovém či sloupu ohnivém vedl Izraele do připravené země. I nás dovede. Amen.

Modlitba s vyznáním vin: Pane, tvé dílo lásky nás plní vděčností, ale i zahanbuje. Chceme ti vyznat, že podléháme strachu, slabosti, pesimismu úplně stejně jako lidé, kteří tě nepoznali. Proto i my tolik hledíme na sebe a na svůj prospěch a bližní odstrkujeme, opouštíme. Nyní však toho litujeme a prosíme o tvé odpuštění. Dovoláváme se tvé lásky.

Bratře, sestro, kdo se k tomuto vyznání i prosbě připojuješ, pověz to spolu se mnou: Bože, vyznávám své viny a prosím o odpuštění.

Jako ujištění o Božím odpuštění skrze utrpení a smrt Pána Ježíše Krista, poslyšme tato slova: Zj 1,17c–18

„Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev a hle jsem živ na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Amen.“

Vyznání víry v písni: 296