Introit: I vzejde proutek z pařezu Jišajova, a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův; duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. (Iz 11,2)

Písně: Ž 33; 375; Ž 98; Ž 89,1–2

Čtení: Mk 1,21–28

Milí bratři a sestry,

na první pohled to vypadá jako jakási starověká obdoba toho, co z moderní doby dobře známe: jako příběh o depresi a o léčivé moci hudby. Stárnoucí král Saul má potíže. Potíže vnitřního rázu. Navenek není nic poznat. Saul je dál tím rázným králem vojáckého charakteru a vojáckých zálib, králem, před nímž se všichni sklánějí a snad i třesou, jak z toho líčení vyplývá. Ale má potíže. Čas od času na něj doléhá jakýsi neklid, skleslost, strach. „Přepadal“ – nebo také „děsil“. Jakýsi děs a hrůza na něj dotíraly. Vskutku deprese – ten zvláštní stav, kdy člověku třeba ani navenek nic nechybí, je zdravý a práce jde dál – ale přece na něj doléhá jakási prázdnota, zdá se mu, že nic nemá cenu a smysl, bojí se špatných konců. Dobře takové stavy známe, někdo méně a někdo více. Je to choroba či postižení dnes velmi běžné. A tady se dovídáme: už první král Izraele tím trpěl.

Avšak dovídáme se ještě víc. Tenhle příběh nemáme v Bibli jen proto, aby nám potvrdil, že na člověka mohou přijít deprese a aby ukázal, kde je možno hledat úlevu.

Ty Saulovy potíže mají co dělat s Hospodinem. Příčinou depresí může být ledacos. Třeba přepracovanost, nějaká jiná nemoc … Příčinou Saulových depresí je Hospodin. To je tu řečeno tak, že to nelze přehlédnout. Saula „přepadal zlý duch od Hospodina.“ Je to tak jednoznačné, že dokonce i když o tom mluví Saulovi otroci, nemluví o nějakém „zlém duchu“ obecně, ale zase: „Hle, přepadá tě zlý duch od Boha…“! Je zbytečné se ptát, jak to mohli poznat, důležité je, co tím chce vypravěč povědět: jednoznačně a výrazně ukázat: tuhle potíž působí Saulovi Hospodin. Saul má deprese z Boha.

Jak tomu máme rozumět? Trochu nás to, pravda, zaráží: jsme zvyklí mluvit pouze o jediném duchu božím, Duchu svatém. Což Bůh sesílá také nějaké zlé duchy, nějakou zlou mocí působí? Kde se může vzít u Boha jaký zlý duch? Myslím, že tu jde o tohle: ten „zlý duch od Hospodina“, který Saule děsí, je prostě důsledek toho, že „Duch Hospodinův“ od Saula odstoupil. Však se tu o obojím mluví v těsné souvislosti. Chce se tu zřejmě povědět: To, že Duch Hospodinův od Saula odstoupil, mu přineslo citelné potíže. Nebylo to jen tak. To, že od něj odstoupil Duch Hospodinův, na něj působilo jako aktivní zlo. Ne, že by se jen zvedla nějaká ochranná stěna, a na Saula teď dotíralo kdejaké zlo. Ta samá Hospodinova vzdálenost byla tím zlem, které na něj dotírá. Zlý duch od Hospodina. Saul, který poznal, co to je, když je Hospodin s ním, teď musí zakoušet, co to je, kdy s ním není. Čas od času to na něj dolehne. Nic jiného zlého či děsivého se mu dít nemusí – stačí tahle skutečnost, kterou si uvědomí. Zlý duch od Hospodina. Původcem Saulových potíží je sám Hospodin. Jen to, že s ním není.

To jsou Saulovy deprese. Děsí ho, že s ním není Hospodin. Nevím, jak delece je to podobné našim depresím. Míváme deprese z lecčehos. Někdy ani nevíme z čeho. Dovedeme si představit depresi kvůli Bohu? Depresi z Boží vzdálenosti? Nevím, ale řekla bych, že tohle, co sužuje Saula, je deprese všech depresí a hrůza všech hrůz. Že tu Saul nahlíží až na dno propasti, do níž nahlíží každý sebevrah. K tomu, co je v základu té temnoty, která v nejrůznějších podobách přepadá lidské duše a které říkáme deprese. Být bez Boha – co může být horšího? Dnešnímu člověku se to možná nezdá tak strašlivé. Ano, mnozí to dokonce považují za veliký zisk! Ale Saul z toho trpí depresemi. Asi právě proto, že poznal dobře, co to je, když je Hospodin s ním, vidí lépe než jiní tu hrůzu z toho, když není.

Saulovi přinášela úlevu Davidova hra na citeru. Ale i tady jde o víc než jen o relaxační účinky hudby. Nepochybně tu má význam, že to byla hudba zrovna Davidova. Totiž to, že úlevu Saulovi, trpícímu tím, že od něj odstoupil Duch Hospodinův, přinášel právě David, o němž jsme slyšeli, že se ho „Duch Hospodinův zmocňoval“. Úlevu Saulovi přináší to, že se mu v Davidově blízkosti jakoby přece jen Hospodinův Duch přibližuje. Že v tom Davidově hraní přece jen pocítí něco z Ducha svatého.

Jak? To se musíme dohadovat. Možná, že ta zmínka o Davidově hře na citeru chce naznačit, že David nejen hrál, ale také zpíval. Citera je totiž běžně nikoli sólový nýbrž doprovodný nástroj. Bývá o ní zmínka právě v žalmech. A tak si můžeme docela dobře představovat, že David Saulovi nejen hrál, ale také zpíval – žalmy. Však jako skladatel žalmů později proslul. A žalmy, to jsou písně – modlitby. Vyprávějí o Hospodinových činech a k Hospodinu se obracejí s nářky a chválami. Saulovu potíž bychom také mohli popsat tak, že se už nemohl modlit. Už sám nebyl schopen pozdvihovat své srdce k Hospodinu. Ale přece mu ulevovalo, když mohl alespoň být při tom, když v jeho blízkosti modlitby, chvály i nářky k Hospodinu zněly. Je to zvláštní představa, viďte? My máme za to, že se člověk musí nějak modliteb a bohoslužeb účastnit, aby z nich něco měl. Tady však je Saul zřetelně jen pasivním posluchačem. Ale i to mu pomáhá. A nemáme nakonec podobnou zkušenost, že umírající lidé na nemocničním lůžku mají nejvíc z písně, kterou ji zazpíváme? A podobně všelijak postižení lidé, kteří žádné výklady nepochopí. A nebo malé děti: první, co z bohoslužeb vnímají, jsou písně.

Ta hudba, o kterou tu jde, má zřetelně ještě jakousi schopnost, kterou slovo nemá. Snad David Saulovi zpíval žalmy. Je to pravděpodobné, ale jisté to není. Není jisté, že zpíval, jisté je, že hrál. Možná, že to byla hudba sama, hudba beze slov, která Saulovi přinášela čerstvé závany Ducha svatého, takže se mu lépe dýchalo. Že to Davidova hudba sama sdělovala nesdělitelné. Rozhodně se myslím nedá říci, že hudba sama o sobě, hudba jako taková, je něco božského, či zrovna „Božího“. Hudba je určitě různá a také existuje „pekelná muzika“. Ale je jisté, že k Boží blízkosti hudba patří. Však se ne náhodou mluví o nové písni jako lidské odpovědi na Boží vysvobození a blízkost. A hudba z Boží blízkosti vytrysklá, hudba toho, s nímž je Hospodinův Duch, jako byl s Davidem, zřejmě má schopnost něco z toho sdělit i tomu, kdo na nic jiného neslyší. Alespoň natolik, že mu to přinese úlevu.

V každém případě: právě Davidova hra přinášela Saulovi úlevu. Byl mu při ní přece jen blíže Duch Hospodinův, a tak od něj ten zlý duch děsu z Boží vzdálenosti odstupoval. Vlastně by to pro nás mělo být překvapivé. Jen považme: tady jde přece také o střetnutí dvou králů! Poprvé se tu setkávají David a Saul, Hospodinem vyvolený a Hospodinem zavržený král Izraele. Takto se setkávají! Ten zavržený sice ještě s korunou na hlavě, sedí na trůnu a má plnou moc, zatímco ten vyvolený jako malý pastýř s citerou v ruce. Ale právě: David je přece Saulův sok: Nebylo by docela přirozené, kdyby mu jeho hraní brnkalo na nervy ještě víc a způsobovalo větší neklid? Vždyť Hospodinova přízeň a blízkost, Hospodinův Duch, který od něj odešel, přešel právě na Davida!

A přece to tak není. To je důležité. David, ten vyvolený král, se se Saulem nesetkává jako jeho sok, který ho svrhne z trůnu, nýbrž jako ten, který mu přináší pomoc a úlevu. To je Hospodinův záměr! Tak vypadá král Hospodinem vyvolený. Hospodin od Saula odstoupil a je s Davidem. Ale posílá tohoto Davida, aby tomu těžce potrestanému Saulovi ulevil. Podivuhodná věc. Ta píseň – nebo muzika – Hospodinova vyvoleného přináší úlevu i Hospodinovu zavrženému!

Milí bratři a sestry, také proto přišel Ježíš Kristus, ten král, který zavržení všech zavržených vzal na sebe: aby tato písnička, tato muzika, tato nová píseň z Ducha svatého zněla a nikdy neumlkla v našem světě plném rozmanitých depresí. Amen.

Modlitba

Pane, jak podivná je tvá vůle. Často ti nerozumíme, jakými cestami nás vodíš. Ale děkujeme ti, že ani v temnotě nás neponecháváš opuštěné. Děkujeme ti za dary, kterými nás těšíš: za hudbu a písně, které smíme spolu zpívat nebo jen poslouchat. Přicházej v těchto svých darech stále znovu a navštěvuj nás svým Duchem svatým, mocnýmproti zlu i prázdnotě srdce. Amen.