Introit: Hospodin je dobrotivý a přímý, proto ukazuje hříšným cestu. (Ž 25, 8)

Písně: 124, 1–4; s dětmi 422; 322; 708, 1–3; VP-759; 708, 4; 676

Čtení: Dt 5, 12–15

Milí bratři a sestry,

slyšeli jsme o jednom z Ježíšových uzdravení postiženého člověka v den odpočinku – v sobotu, o šabatu. Své učení, či kázání tam doplnil činem. V synagóze mezi posluchači spatřil ženu, která byla 18 let sehnutá a nemohla se vůbec napřímit. Řekl jí: „‘Ženo, jsi zproštěna nemoci‘ a vložil na ni ruce. A ona se hned vzpřímila a velebila Boha.“

A opět, i tentokrát se kvůli pomoci v den odpočinku Ježíš dostává do sporu s těmi, kteří jsou přesvědčeni, že vykládat Zákon umí nejlépe. Podle představeného synagógy Ježíš porušil přikázání o svěcení šabatu. I vy jistě znáte to přikázání z Desatera o přerušení práce sedmého dne. „Je šest dní, kdy se má pracovat, v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní.“ Šest dní pro práci člověku stačí. Taková je vůle Stvořitele, chtěl ten představený připomenout. Tak ovšem zároveň odhaluje, že pro znalce a učitele Zákona zjevně víc znamená doslovné dodržení přikázání než skutek uzdravení v den odpočinutí. Šabat opravdu znamená přerušení. Člověk má přestat dělat to, čím se živí, přestat pracovat. Ale je tu otázka: Proč? K čemu má být proud lidské práce sedmý den přerušován. O to se tu právě vede spor.

A v tom sporu se zákoníky stojí Ježíš, jak už víme. Vlastně on a den odpočinku jsou tu propojeni. Samotné dodržování Zákona bez ohledu na to, co se tu právě stalo, označuje Ježíš za pokrytecké. Ostře se ohradí: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nebo osla …!“ Tomu dobře rozumíme také. I oni tuto výjimku samozřejmě ctili. Svůj dobytek nechtěli nechat trápit žízní a napájeli jej i v sobotu. Ale Pán Ježíš tu nechce vyjádřit to, co by nás napadlo hned: ‚A člověka byste trápit žízní nechali?‘ On mluví trochu jinak. On neříká člověk, nýbrž „dcera Abrahamova“ a neříká „trápit nemocí“, nýbrž mluví o „poutech satanových.“ To není totéž. Ježíš se opravdu na člověka dívá jinak, než je běžné. Ten představený synagógy vidí nemocnou ženu, která byla uzdravena po dlouhé nemoci, ale podle něho klidně mohla počkat do dalšího dne. Vidí, že k jejímu uzdravení Ježíš použil své ruce, které na ni vložil a to už je práce!, která patří do všedního dne. – Zato Ježíš vidí „dceru Abrahamovu“, která byla spoutaná zlou mocí, z níž má být vyvázána právě v sobotu! To je rozdíl. Ježíšovi nejde o uzdravení, které je s klidem možno odsunout na všední den, nýbrž o vysvobození z pout. A to je něco, co patří k sobotě, k Bohem oddělenému dni odpočinutí. Všimněme si toho: Ježíš sám tu důsledně nemluví o uzdravení, nýbrž o propuštění, o „zproštění nemoci.“

Vysvobození z pout satana. To nám připadá trochu silné slovo. Ta žena se prostě nemohla narovnat v zádech. Osmnáct let s tím vydržela žít. Tohle Ježíš nazývá „pouto satanovo“? Spoutanost zlou mocí si spíše představujeme jako nějakou posedlost, záchvaty zuřivosti či něco podobného. Ne, zde Ježíš nazývá poutem satanovým něco, co té ženě nedovolovalo úplně se napřímit. Co ji stále tlačilo dolů a hrbilo. Ale to její postižení je až výmluvně názorné. Jako by jí na zádech, někde za krkem, seděla jakási tíha, která ji pořád ohýbá, takže se nemůže narovnat. A Ježíš nám připomíná: I takhle může vypadat ďáblovo dílo v našich životech. Mnohem obyčejněji, než si představujeme. Jako jakási tíha, která nám nedovoluje pořádně se narovnat. Tak také ničí „ten zlý“ naše životy: ne hned třeba křik a velké rány, ale také prostě tíha. Tíha, s níž se dá žít, třeba i dlouho – ale člověk se nemůže úplně narovnat a ulehčit si. Ta žena tohle prožívala. Tady nezáleží tak úplně na diagnóze. Ona cítila tohle – něco jí bránilo narovnat se. Copak o tom také něco nevíme? Že jsou různé síly, které člověka ohýbají a tlačí mu na hřbet? Je toho mnoho, o čem mluvíme, že nás tíží. – Někdy starosti, strach a vina působí docela fyzickou bolest, až je to na nás vidět. Takže se nás ptají: Nejsi nemocný? Co tě postihlo?

Snad proto, že to bylo viditelné postižení, si Ježíš tu ženu vybral. Ano, vybral si ji. Ona jej o nic nežádala. Záměrně – nejen pro ni, ale také pro ty ostatní, také pro nás chce ukázat: Toto je šabat, toto je den odpočinutí! To je Ježíšova sobotní zvěst: „Ženo, jsi zproštěna své nemoci.“ Zase se můžeš úplně narovnat!

Osmnáct let žila ta žena pod tíhou, která jí nedovolovala úplně se narovnat, napřímit. Osmnáct let, den co den, noc co noc, sobotu co sobotu. Až tuto sobotu, kdy se setkala s Ježíšem, kdy si ji Ježíš vyhlédl, teprve tady nastal v jejím životě šabat, přerušení. Tady, když se v sobotu setkala s Ježíšem. Tady, když se setkala s Ježíšem, se jejího života ujal Bůh.

To Ježíš zdůrazňuje, když o ní mluví jako o „dceři Abrahamově“, že tu jde o něco jiného, než že lidé, kteří mají útrpnost s žíznivým dobytčetem, by o to více měli dopřát uzdravení člověku. Jde o to, že tím spíše Bůh chce tuto ženu osvobodit, protože si připomíná smlouvu s Abrahamem. A dcera Abrahamova stojí pod Božím zaslíbením. Svobodu, zproštění nemoci jí může a chce dát jedině Bůh, který právě v den odpočinku dává svému lidu to, co si nemůže sám svou prací vydělat ani získat.

O to přece jde v den odpočinku, připomíná Ježíš: Ne, že člověk na chvíli přestane pracovat a nebude se dít nic. Ta přestávka ve vlastním díle člověka má dát prostor k tomu, aby se vystavil tomu, co dělá Bůh. Proto šabat a Ježíš patří nerozlučně k sobě. Už jsme si všimli: Ten představený synagogy chtěl to dvojí rozdělit. Ježíše s tím, co dělá, vykázat do pracovního týdne. Ale tomu právě Ježíš brání: Co on dělá, patří k sobotě. Ano v něm teprve nabývá šabat, to Bohem přikázané přerušení a odpočinutí, svůj pravý smysl. Neboť v něm je přítomno to Boží jednání, ta Boží aktivita, k níž nás šabat odkazuje. V něm jedná Bůh, který z nás teprve sám snímá břemena a pouta, která nás tíží a svírají a ohýbají. V něm se Bůh ujímá dcer a synů Abrahamových, aby jim potvrdil svou věrnost tomu, co již Abrahamovi slíbil; aby je vymanil a vysvobodil a propustil ze sevření satanova.

Proto máme místo soboty neděli: Proto církev spojila ten Boží příkaz ke svěcení dne odpočinku se dnem, kdy Ježíš vstal z mrtvých – ‚dnem Páně‘, dnem, který je tímto zvláštním způsobem jeho.

Dobrá, máme tedy neděli: K čemu nám jsou příběhy o Ježíšových sporech o sobotu? Třeba proto, že ono to s naší nedělí může dopadat stejně. Víme, pro jak málo lidí je dnes neděle dnem svátečním. Stojí za úvahu, zda to není tím, že se nám dnes s nedělí podařilo to, co se tehdy nepodařilo představenému synagógy se sobotou: vytlačit odtud Ježíše s tím, co dělá. Že se nám neděle stala v pravém slova smyslu „nedělí“, tj dnem, kdy se nedělá, dnem, kdy se nic neděje. Dnem, od něhož se přímo očekává a požaduje, aby se nic nedělo. Neděle, „den pracovního klidu“, kdy se všechno zastaví, jaksi zamrzne, aby to zas v pondělí pokračovalo dál ze stejného bodu. A hledáš-li pomoc, pak musíš hledat v těch dnech určených k práci.

Není divu, že s takovou nedělí si lidé nevědí rady. Z lenošení se může stát nuda. A to už je pak lepší něco dělat. Ale tentokrát na sebe a pro sebe. Naše víkendy bývají naplněny horečnatou činností. Už je jedno, jestli je to sobota nebo neděle. Tak to dopadá, když je ze dne odpočinku vytlačen Ježíš.

Ale my jsme dnes slyšeli o tom, jak to vypadá v den odpočinku, kde je Ježíš přítomen a z něhož se nedal vytlačit. „Všichni jeho protivníci byli zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad slavnými činy, které Ježíš konal.“ Takový je den odpočinutí s Ježíšem. Smíme přerušit své dílo, aby konal on. Smíme počítat s tím, že se s námi něco stane – takže nebudeme muset v pondělí začít přesně tam, kde jsme v pátek skončili. Už třeba jen proto, že se budeme moci o něco lépe narovnat – a vzpřímeně a s radostí vyhlížet tu poslední neděli, kdy z nás Ježíš úplně a navždy sejme všecko, co nás křiví a ohýbá a tlačí dolů.

Modlitba

Pane náš, Ježíši Kriste, vyznáváme, že jsme se mnohokrát domnívali, že cestu k pravému životu si otevřeme svou prací. Našemu odpočinku jsme říkali zasloužený, ale víc jsme neuměli očekávat. Chválíme tě za tvou „práci“; tvé dílo, které jsi vykonal pro nás na golgotském kříži. Nedělní vzkříšení a otevření nového života je jen a jen tvůj dar pro nás; to pravé odpočinutí ve tvém pokoji a radosti.

Prosíme, odpusť nám, že jsme tvá přikázání brali bez porozumění a svou spravedlnost jsme stavěli nad tvé milosrdenství. Nechtěli jsme na sobě nic měnit a tak se nám ze dne odpočinku stávala povinnost, nuda, formalita. Prosíme, znovu a znovu otevírej to bohatství milosti, abychom se jako ta žena tehdy, i my napřímili a z celého srdce Boha velebili.

Bratře, sestro, kdo spolu se mnou takto vyznáváš a prosíš, pověz to slovy: Pane, smiluj se! Kriste, smiluj se! Pane smiluj se! Amen.

Svou víru nyní vyznejme společně slovy Apoštolského vyznání:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha

svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, byl ukři–

žován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal

z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha,

Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou,

společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.