1S 10,1-16: Samuel vzal nádobku s olejem, vylil mu jej na hlavu, políbil ho a řekl: „Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím. Až půjdeš dnes ode mne, zastihneš u Ráchelina hrobu na benjamínském území v Selsachu dva muže; oni ti řeknou: ‚Oslice, které jsi šel hledat, se našly. Tvůj otec již nedbá o to, co je s oslicemi, ale má obavy o vás. Říká: Co mám pro svého syna udělat?‘ Odtud budeš postupovat dál, až přijdeš k božišti Táboru; tam tě zastihnou tři muži putující k Bohu do Bét-elu. Jeden ponese tři kůzlata, druhý ponese tři bochníky chleba a třetí ponese měch s vínem. Popřejí ti pokoj a dají ti dva chleby a ty je od nich přijmeš. Potom vstoupíš na Boží pahorek, na kterém jsou pelištejská výsostná znamení. Až tam vejdeš do města, narazíš na hlouček proroků sestupujících z posvátného návrší; před nimi harfa, buben, píšťala a citera, a oni budou v prorockém vytržení. Vtom se tě zmocní duch Hospodinův a upadneš do prorockého vytržení s nimi a změníš se v jiného muže. Až se u tebe tato znamení dostaví, učiň, co se tvé ruce naskytne, neboť Bůh bude s tebou. Potom sestoupíš přede mnou do Gilgálu a já sestoupím k tobě, abych obětoval zápalné oběti a připravil hody oběti pokojné. Sedm dní budeš čekat, než k tobě přijdu. Pak ti dám vědět, co máš udělat.“ Sotva se Saul obrátil, aby od Samuela odešel, proměnil mu Bůh srdce v jiné. Onoho dne se dostavila všechna tato znamení. Když přišli na onen pahorek, přicházel mu vstříc hlouček proroků. Tu se ho zmocnil duch Boží a on upadl uprostřed nich do prorockého vytržení. Všichni z lidu, kdo ho znali z dřívějška, když viděli, že prorokuje spolu s proroky, říkali jeden druhému: „Co se to s Kíšovým synem děje? Což také Saul je mezi proroky?“ A někdo odtamtud řekl: „Kdo je jejich otec?“ Proto se stalo příslovím: „Což také Saul je mezi proroky?“ Když prorocké vytržení pominulo, vstoupil na posvátné návrší. I zeptal se Saulův strýc jeho a mládence: „Kde jste chodili?“ On odpověděl: „Hledali jsme oslice. Když jsme viděli, že nikde nejsou, šli jsme k Samuelovi.“ Saulův strýc řekl: „Oznam mi prosím, co vám Samuel pověděl.“ Saul svému strýci odpověděl: „Oznámil nám s jistotou, že se oslice našly.“ Ale co Samuel říkal ohledně království, mu neoznámil.

1.čtení: 1S 9

Tak o čem ten dnešní příběh vlastně je? O tom, jak se hledaly ztracené oslice, až se nakonec našly? Anebo o prvním izraelském pomazaném králi? Anebo ještě o něčem jiném? Ano, Saul je prvním pomazaným, mašíachem. Naše přečtené dvě kapitoly jsou součástí velkého příběhu o tom, jak v Izraeli vznikla monarchie, jak po dobách, kdy Izraelce po poušti vodil Hospodin v ohnivém oblaku, v čele lidu stanul král. Saule, vystřídá David a jeho dynastie. Kristus, mesiáš, kterého pak Židé vyhlížejí a kterého křesťané rozpoznali v Ježíši z Nazareta, tato myšlenka začíná v tom dnešním příběhu o tom, jak tedy byl Saul pomazán králem.

Ale celý ten příběh je obklopen tajemstvím. Působí trochu jako sen, ve kterém putujeme neznámou krajinou, tápeme a hledáme směr, ale v nečekaných chvílích na nás vykukují známé tváře příbuzných a velikáni naší civilizace (takovým Samuel pro Židy dozajista byl).

Naše první i druhé čtení z Písma tvoří, trochu jako v divadle, čtyři scény.

Scéna první: Saul a jeho mládenec hledají ztracenou oslici. Prochodí kraj křížem krážem, až dorazí do kraje Súf. Staré židovské výklady to vykládají jako Vidnava, místo, kde se vidí do budoucnosti, neboli Prorokov (v textu máme ve v. 9,10 i ohromně zajímavé svědectví o tom, jak se postupně měnila hebrejština a dalším generacím bylo třeba vysvětlit, že „dnešní prorok se dříve nazýval vidoucím“). Tam už to chce Saul zabalit, ale mládenec ho přesvědčí, že jsou v kraji, kde žije známý prorok. A už tedy začínáme tušit, že nepůjde jenom o oslice: podle mládence mají za ním jít proto, že „nám snad poví o cestě, po které bychom šli.“ (9,7) Přijdou k městu a tam přebírají roli navigátorů dívky onoho města. Hledači prý mají štěstí, protože Boží muž skutečně dnes ve městě je. Podrobně jim popíší, jak ho najdou.

Scéna druhá (9,15-27): Při ní sledujeme události z pohledu proroka Samuele. Z příchodu dvou hledačů není nijak překvapen, protože ho Bůh již den předtím na setkání připravil. Samuel zde připomíná apoštola Petra ze Sk 10, také jej Pán Bůh připravil na návštěvu zvídavého návštěvníka. Saul si musí připadat jako ve snu: s mávnutím ruky slyší, že oslice jsou na světě, ale mnohem důležitější je, že si jej, Benjamínovce Saula, žádá celý Izrael. Ocitá se na hostině třiceti povolaných stolovníků a dostává nejlepší kousky jídla. Noční rozhovor na střeše s váženým prorokem a jeho ranní vyprovázení.

Scéna třetí (10,1-9): Když jsou o samotě, Samuel Saula pomaže. To je ovšem vyřízeno v jediném verši. Nato pak pomazanému Saulovi dlouze popisuje, jaká budou jeho nejbližší setkání: najde 2 muže, kteří mu povědí, že oslice jsou nalezeny (v2). Pak jej najdou 3 muži jdoucí do Bét El (v3): jeden nese 3 kůzlata, druhý 3 bochníky chleba, třetí má měch vína. Popřejí mu pokoj a dají dva bochníky. Nakonec u výsostných znamení Pelištejských potká houf jásajících proroků (v5). Jaká zvláštní setkání! Původní cíl cesty bude vyřízen první dvojicí: podruhé se dozví, že oslice jsou v pořádku. Ale co ta trojice: kůzlátka, chléb a víno?

Scéna čtvrtá (10,10-16) líčí, jak Saulovo setkání s houfem jásajících proroků. „I začal prorokovat uprostřed nich“ (10) To ovšem budí překvapení a podezření. Vždyť je to přece syn starého Kíše, jehož moc dobře známe. Co ten dělá mezi proroky? Objeví se příbuzný, Saulův strýc, který také přispěchá, už potřetí, synovcovi oznámit, že oslice se našly a že má jít hned domů. A také Saul sestupuje zpět na úroveň hledače oslic, vyslechne strýce a o pomazání ani muk. Těsná blízkost prorockého vytržení a pochybností těch nejbližších připomíná poznámky na adresu Pána Ježíše. „Což to není syn Josefův?“, slyší skeptické hlasy v Nazaretě.

Saul je v další kapitole veřejně vylosován a ujímá se, poněkud váhavě, královského úřadu. Od počátku až do jeho tragické smrti jej provází zvláštní dvojznačnost. Je Hospodinovým pomazaným, ale Písmem již před jeho volbou zní vůči království vážné výhrady. K závěru života se dostává na šikmou plochu. Je asi nejtragičtější postavou Starého zákona. Přesto o něm David po jeho smrti zazpíval překrásný žalozpěv (2S 1,19nn) – a Saulův příběh si vyprávíme až podnes.

Myslím, že Saulův příběh je v mnohém neuvěřitelně podobný našim životním cestám. Slyším to i z dnešních dvou kapitol. Naoko jde o hledání ztracených oslic. Za hledání oslic si můžeme dosadit své starosti pracovní, zdravotní, školní, starosti s bydlením, starosti se vztahem s lidmi okolo nás. Hledáme, nacházíme a ztrácíme. Ztracené oslice, které hledáme a o něž usilujeme, nám někdy zaplní obzor. Díky druhým lidem, jakými byl Saulův mládenec, býváme ale přivedeni k otázce „jaká je cesta, po které bychom šli?“ (9,6b) A ta otázka se netýká jenom oslic, míří hlouběji: „Jaká je cesta, po které bychom šli?“ Jaká je cesta, po které jdeme?

My zde v kostele jsme ti, kteří zaslechli slovo o Božím plánu pro naše životy. Při našich hledání oslic dostáváme něco, co jsme vůbec nehledali. Najednou sedíme ve společenství Božího lidu a každý na svou vlastní adresu, na své jméno, slyšíme, že jsme milovanými syny a dcerami Božími, což je něco ještě vzácnějšího, než vypečená kýta, kterou při hostině Saulovi podstrojuje kuchař.

Ovšem klíčovým slovem obou dnešních kapitol je slovo prorok, proroctví, prorokovat – spíše než král a kralovat. Samotnému jevu proroctví se, jsme poučeni, říká různě (vidoucí, prorok), a vypadá i velmi různě: jednou jako hudbou navozený trans, jindy jako přímá Boží nápověda. Proroctví vypadá různě a nazývá se různě, ale jedno mají všechny výskyty slova v dnešním příběhu společné. Kdykoli se příběhem mihne – třeba jen v odkazu – prorok, proměňuje se hledání oslic v něco podstatnějšího. Už jsme řekli: prorok vyjadřuje a sám ztělesňuje odkaz k jinému plánu, k Božímu plánu, který prochází lidskými osudy a dává jim význam a místo v příběhu Božího království. Platí to i naopak: tam, kde si v souřadnicích svého života necháme říct, že jsme – my osobně každý z nás i jako sbor – součástí přicházejícího království Božího, tam, kde si to necháme říct a uvěříme tomu, tam slyšíme prorocký hlas. Tam se dokonce i sami stáváme proroky. A platí to o nás navzdory skeptickým hlasům třeba i od našich nejbližších a těch, kteří nás dobře znají, navzdory hlasům, že prý: „což také nymburští evangelíci jsou mezi proroky?“ Jsou, nakolik setrvávají ve víře ve vzkříšeného Pána Ježíše, který si i mezi námi koná své dílo. Amen.

Poslání:

Ř 8,5-6 5. Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. 6 Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.

Modlitba a vyznání vin:

Hospodine, svatý Bože a pro Pána Ježíše Krista náš otče, stojíme před Tvou tváří s prázdnýma rukama a pokorným srdcem. Přicházíme ze svých domovů do tvého domu. Ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi Pán. Obnov nás, napoj svým slovem a veď po cestě tvého syna Ježíše. Děkujeme ti, že jsme na svých cestách mohli o tobě zaslechnout a přijít.

Právě až ve světle tvé lásky vidíme, jak jsme od Tebe často vzdáleni, plni strachu, zášti. Přiznáváme se, že máme málo víry a málo lásky. Je-li tomu tak i při vás, odpovězte: Přiznávám se.

A přece před tebe pro oběť tvého Syna a našeho Pána předstupujeme s nadějí na odpuštění. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení. Je-li tomu tak i při vás, vyznejte: Věřím Boží milosti.

Když nám Pán Bůh odpouští naše hříchy, je to pro nás výzva, abychom odpustili těm, kdo se proti nám provinili. Odpouštění nám jde často velmi těžko. Přesto: pokud je na vás, vyznejte svou touhu sami druhým odpustit slovy: Chci odpustit.

Bůh ale, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni (Ef 2,4nn). Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého vám tedy vyřizuji Boží odpuštění všech vašich hříchů.

Pane Bože, dej ať tvé prorocké slovo proměňuje naše životy – každého jednotlivě i zde ve sboru tvé církve. Prosíme tě o světlo tvého slova do našich křižovatek, na naše cesty, které jsou často klikaté a na kterých nenacházíme to, co jsme původně hledali. Dej ať my i ti, na kterých nám záleží, nacházejí na svých cestách Boží království.

Za naši zemi tě prosíme v tyto dny důležitých rozhodnutí: prosíme posilni v těch, kteří rozhodují, jejich spravedlivost a odpovědnost.

Za místa válek a napětí: za lidi v Izraeli a Palestině, v Syrii a v Iráku aby se jim vrátil mír.