15.2.2015 – Neděle Masopustní

Základ kázání:

Mt 7:21-27  Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘  A tehdy já prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘  A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.  Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.  Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.  A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“

1. čtení: Dt 32,1-9

Písně: Ž 62; 192; 508; 622

Introit: Kdo doufají v Hospodina, jsou jak hora Sijón: nepohne se, strmí věčně. Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky.

(Ž 125,1n)

Milí bratři a sestry,

podobenství o moudrém a bláznivém staviteli, nebo se mu říká o stavbě domu na skále a na písku, je známé. Je vděčné pro vyprávění dětem. Často se cituje. A i se svým výkladem je oblíbené v písničce, při níž s dětmi předvádíme, jak stavíme a pak jak padal déšť a voda stoupala a jeden dům pevně stál, zatímco druhý spadl. Smysl se zdá být přímočaře jednoduchý: Kdo staví a nebo zase nestaví svůj život na Pánu Ježíši, ten podle toho dopadne. Buď dobře, nebo špatně. A to je soud.

A je tu druhá část, méně známá, kterou jsme ovšem četli v pořadí první: Tam Ježíš říká, že mu „v onen den mnozí řeknou“ (všimněme si, neptají se, oni jen řeknou, konstatují, jsou si sebou jisti): „Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?“ Vlastně tím Ježíši namítají: Proč by nám nebeské království mělo být odepřeno, když jsme tohoto tolik dělali „ve tvém jménu“?

Co ta námitka znamená? – Že mnozí lidé jsou přesvědčeni, že oni dobře stavěli! Ten svůj dům života, a asi také svůj domov, stavěli na Pánu Ježíši!“ Vždyť to pořád opakují! „Ve tvém jménu“, „Ve tvém jménu“! A nestačí jim jednou „Pane“, oni to zbožně opakují, jejich úcta je snad dvojnásobná. Jejich činy byly mocné, efektní: prorokovali nebo vymítali zlé duchy. To přece mohli dělat jen v síle Ducha svatého! Avšak Ježíš upozorňoval: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“

Tak co dělali špatně?! Až nám zatrne. Kdyby mezi námi někteří bratři nebo sestry takhle mocně působili, asi bychom si jich vážili. Ale podle toho, co Ježíš nyní říká, bychom se možná spletli! Možná bychom naletěli falešným prorokům. „Strom se pozná po ovoci“, řekl před chvílí ve svém kázání Ježíš. Tím chtěl chránit a varovat důvěřivé učedníky. A to platí i dnes, a o nás.

Jaké ovoce nese naše každonedělní slyšení Božího slova? Když přijdeme domů z kostela, přineseme s sebou potěšení a povzbuzení mezi ty, kteří tam s námi nebyli? A nebo ne? Vždyť jsme byli právě obdarováni – bylo nám odpuštěno, byli jsme ujištění, že Bůh nás miluje a nikdy se nás nevzdá, a také že máme naději pro tento svět, protože Kristus přinesl svou oběť pro všechno stvoření. Rozšiřujeme tu naději? Ujišťujeme, že ke každému dobrému dílu se přidává a žehná mu Pán? Že má smysl se pokoušet i o nesnadné práce a nevděčné služby. Co jsme udělali a děláme „v Ježíšově jménu“?

„Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a …“. Byla to, co lidé dělali a dělají, vůle Ježíšova Otce v nebesích? Co je jeho vůle? Nepřipomínají nám ty otázky jiné podobenství o posledním soudu? „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, nemocného … a neposloužili jsme ti?“ Naprosté nepochopení všech, kteří se pokládali za Ježíšovy učedníky. A Pán odpovídá: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste učinili, pojďte, požehnaní mého Otce a ujměte se království; ale cokoli jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste neučinili.“ (Mt 25) Srozumitelné. „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ Takovou Ježíšovu odpověď jsme četli dnes. Je možné konat velké činy a přitom se vyhýbat těm potřebným.

I tomu podobenství o dvou stavitelích rozumíme. Nejde mu nerozumět. Chceme stavět tak, abychom obstáli, až „spadne příval, přiženou se vody, zvedne se vichřice a vrhnou se na náš dům“! Kdo by si nechtěl vybudovat pevný dům a stabilní domov? A jak to lidé dělají? Když už se rozhodnou založit si vlastní domácnost a nebo vlastní rodinu, tak většinou s nimi jejich bližní musejí přestat počítat ve všem ostatním. A ti bližní to uznávají. Jestli se dnes něco stalo modlou, které se všechno obětuje – často i rodiče, přátelé, i víra a život ve sboru – tak je to budování vlastní existence. On nebo ona přece teď staví, nebo se vzdělávají!, přijdou jim vestavět kuchyň, pak zase uzavírají pojistky a hypotéky. Starostí a starání mají tolik, že je přestaneme vídat, nemohou nikde a nikomu pomoci, protože oni teď investují do stavby, do budování. Co to však znamená, když to zbavíme posvátné nedotknutelnosti? Znamená to, že dělají na sebe a pro sebe, aby jednou byla stavba jejich života pevná a neporazitelná. „Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?“ – Copak to nebyla Boží vůle, abychom zbudovali domov, do kterého budeme moci přivést děti? A nezískali jsme dobré postavení proto, abychom dobře vydělávali a byli soběstační a nebyli nikomu na obtíž? A mohli pak třeba i církvi přispět, aby sbor měl z čeho žít, ve tvém jménu? Není tohle stavění rozumná investice do budoucnosti? Proto se o naše věci a také o věci tohoto světa zajímáme a staráme. Opravdu na tom nemusí být nic špatného, nemusí to být novodobé modlářství, když „stavíme dům“.Kdo nechce zůstat viset rodičům na krku, tak se musí starat. O tom není pochyb.

A při tom budování nemusí být na jedněch nebo na druhých dlouho vidět žádný rozdíl. Všichni se musejí snažit, pracovat, namáhat se. A jedněm se daří lépe, jiným hůř a my těžko můžeme posoudit, že by to bylo proto, že jeden je méně zbožný než druhý. Víme, že Pán Ježíš nikomu nesliboval bezstarostný úspěšný život. Ba, ani nikdy neřekl, že se jeho učedníkům vyhnou nehody, nebo dokonce katastrofy. Vždyť vyzýval k nesení vlastního kříže a k trpělivosti v utrpení.

„Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben muži rozvážnému, který postavil svůj dům na skále.“ Stavění na skalnatém podkladu je ovšem namáhavější a pomalejší. Ti na písku, už mají možná první patro postavené, a ten na skále se ještě hmoždí s přízemím. Ježíš však říká, že to co je snadnější a na první pohled lákavější, ukáže se později jako pošetilé. „Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. I spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice a obořily se na ten dům; a padl a jeho pád byl veliký.“

Každému musí být jasné, že nejde o obyčejnou prudkou bouři na zemi nebo na moři. Ale o něco nad-přirozeného, mimo naše zkušenosti. Kdy se všechny živly spojí – přívaly vod a vichřice a vzbouří se proti tomu, co jsme dosud vybudovali, v čem jsme si byli jisti, v čem se nám více nebo méně dobře žilo. Připomíná to potopu světa. Ano, až přijde Boží soud, smíme se ujišťovat: pak rozhodnutí o nás je v Božích rukou.

Tehdy bude záležet na základu, na jakém jsme tu stavěli dnes. Lidé obhlížejí dům, ale základy nevidí. Krásná stavba, ale co je pod ní, na čem stojí? Základ je něco mimo nás, co na nás a našem úsilí a penězích nezávisí, ale na čem závisíme my a pevnost i trvalost naší stavby. Na skále. Co je skála? Ve Starém zákoně je skalou Hospodin. V modlitbách, právě pod náporem všelijakých vichřic a odporem nepřátel se Boží lid ujišťuje: „Kdo je skála, ne-li Bůh náš!“ „Jen on je moje skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nic neotřese.“ (Ž 18; 62) Nyní však přichází Ježíš a spojuje vůli nebeského Otce se slovy svého kázání na hoře. „Kdo slyší má slova a plní je, ten bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.“

To chceme! Ano, aby on pod stavbami našich životů měl svůj základ a k nám se přiznal a řekl: „vás znám, pojďte ke mně“ a ne „nikdy jsem vás neznal, jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ Chceme to. Toužíme po tom. Proto jsme sem přišli, bratři a sestry. Tak to přece je. Musíme slyšet jeho slova na začátku: „Blaze chudým, tichým, plačícím, toužícím po spravedlnosti – neboť takových je království nebeské.“ (5,3–12) I ta na konci: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (25,40) V tom je vyjádřena vůle nebeského Otce; ve službě a milosrdenství. Amen.

Modlitba: Nebeský Otče, ve tvém Synu Ježíši se zjevila tvá vůle. Jeho vzkříšením jsi oslavil jeho slova i skutky lásky. Dej, abychom jej následovali. Amen.