Introit: Jste Hospodinovi požehnaní; on učinil nebesa i zemi. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem. (Ž 115,15n)

Písně: 589; děti 253; 99,1–2; 2; VP-358.759; 106

1. čtení: Zj 12, 9–12

„Kvůli tobě, nechť je země prokleta!“ – Slyšeli jsme, milí bratři a sestry, o údělu, který si přivodil člověk. Země tedy, kvůli člověku je prokleta. Znamená to, že nic dobrého na ní nezbylo? Že se tu bude lidem a všem tvorům žít už jen zle? To přece všichni víme, že tak není. Že na zemi jsou i krásná, úrodná místa. Dnes za to vše děkujeme. Půjčím si teď jednu scénu ze známého filmu Vesničko má, středisková! Znáte to, jak se pan doktor (v podání Rudolfa Hrušínského) rozhlíží po malebných zelených kopcích a říká svému psovi, „Karle, to není země, to je zahrádka!“ I my to u nás podobně můžeme zažít. Například když jsme po dnech dešťů vyšli ven do zářivých zářijových dnů a všechna vykoupaná příroda se jen blyštěla, také by se chtělo volat, „Všechno učinil dobré!“ – Ale pak se podíváme jinam, kde také žijí lidé, a vidíme vyschlá koryta řek a neplodná pole. A ještě jinde, pole plná nevybuchlých min a úrodu střelbou spálenou ještě na stromech. A zdají se nám případnější ta dnes přečtená slova z Genezis: „po celý život z té země budeš jíst v trápení.“ A to je také pravda. Jedno i druhé. Dobré stvoření. I stvoření hříchem pokažené. Obojí je pravda. Země-zahrada i země prokletá. Ty dvě stvořitelské básně (Gn 1 a Gn 2-3) jsou vyváženou předehrou, než se rozehrají příběhy Božího lidu na cestě do země zaslíbené. O tu cestu, zdá se, jde od začátku. Všimli jste si?

Východně od zahrady Eden usadil Bůh cheruby, své strážníky a „míhající se plamen meče, aby střežili cestu, co vede ke stromu života.“ (přesný překlad prof. M. Prudkého) Na tuto cestu člověk nesmí vstoupit, dokud je mezi ním a Bohem roztržka. Dokud je tu překážka jménem hřích, o které jsme tu také četli. Ne, Bůh už se mezi námi v přírodě neprochází za denního vánku, jak si to autoři tohoto sepsání představovali, že se dělo, dokud člověk nezklamal a nepokazil tu rajskou atmosféru pokoje a důvěry mezi Stvořitelem a stvořením. Nyní je Bůh vzdálen a cesta střežena. Ne zavřena nadobro. Ale, kdyby tam člověk beze všeho vstoupil, znamenalo by to potvrzení tohoto stavu věcí, totiž že hřích už je tu natrvalo. A to Bůh nechce. Zasahuje právě proto, aby život chránil a nenechal jej napospas lidské svévoli. Nebylo by dobře, aby člověk mohl svévolně sahat po plodech stromu života, který je uprostřed. „Nyní tedy způsobím, aby nevztáhl svou ruku a nevzal také ze stromu života a nepojedl a nebyl živ navěky!“ – Rozumějme: nebyl živ navěky v hříchu a s hříchem odloučen od svého Stvořitele. Celým Písmem, celou Biblí pak prochází Boží snaha, nebo spíš Boží zápas o člověka a o jeho návrat do blízkosti Boží, v níž nebude překážek, ani lsti, ani zklamání a bolesti – a pak také ani smrti. V celém Písmu má člověk hledat tu cestu do království Božího, které nám však otevře někdo jiný.

Sledujeme tu cestu? Pozorně? Soustředěně? A nebo se necháme rozptylovat a zavádět do slepých cestiček a oklik? Zní nám lákavěji než Boží přikázání hlas hada manipulátora? „Jakže, Bůh vám jen zakazuje? Jakže, chce omezit vaše možnosti, schopnosti, rozmach? Zase vám chce vzít moc a možnosti dělat si, co chcete?“ Každý bychom měli vědět, jak to s námi je a dát si správnou odpověď. – „O co mi jde?“ Bez pravdivosti vůči sobě se nepohneme z místa. Ten příběh z rajské zahrady je dobrým podobenstvím o nás samých. Záleží jen, jak v něm budeme číst. Jestli otázky z Boží strany uslyšíme přímo pro sebe. Nejdřív tu první a zásadní: „Člověče, kde jsi?“ Tak volá Bůh Stvořitel každého z nás, jakmile před ním utíkáme a jakmile se začneme skrývat, když jeho hlas zaslechneme.

Proč to děláme? – Zde je důvod: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Všimněme si; už v té krásné zahradě, kde je všeho hojnost, vše na dosah, kde je bezpečí a krása, už tam se objevuje strach. Ne až po vyhnání z ráje. Už v ráji našli důvod skrývat se před Bohem. Zařizují se, jako by Boha nebylo. Jako by se bez Boha mohli obejít. Muž a žena uprostřed stromoví, zahaleni spíchnutými fíkovými listy – to zde nemá být obraz rajské romantiky. Chtěli se zahalit a skrýt, protože náhle nesnesli pohled na sebe. Ve skutečnosti jsou však právě odhaleni. Toto je jejich nahota. Naše nahota před Bohem. Naše odcizení. Hřích.

Teď bychom měli čekat už jen jediné: Smrt. „Propadneš smrti“, byl trest za překročení zákazu. Zrušili tabu a teď, zklamaní, co jim to přineslo, se utíkají schovat. Jistě přijde osudová rána … Ale Bůh nejedná jako slepý osud. Neskoncuje s neposlušnými lidmi. Naopak, on se vydal člověka hledat. „Adame, kde jsi?“ – To máme slyšet. Nutí nás odpovídat a jít až k jádru věci, proč se to stalo. Proč jsem na tom, tak jak jsem. A k čemu dojdu? Co je tu odhaleno? Z čeho mám právem špatné svědomí? – Z toho, že jsem se nechal oklamat. Že jsem chtěl Boha obejít a být jako on. Stanout na jeho místě, aby mi bylo všechno možné. Sám rozhodovat, co je dobré a co zlé… Co z toho vzejde, se ukáže ještě dnes: na nejbližšího, nejmilejšího člověka, kterého jsem ještě včera jásavě a s obdivem k sobě připojoval, na něho teď hodím vinu. A ještě z toho obviním Boha: „žena, kterou jsi mi dal …! Kdybys mi býval raději dal jinou. Tvoje chyba! Ne já! A ona zase: „To had mě oklamal!“

Oklamán! Oklamán je člověk! Oklamáni jsou muž i žena! A výsledek? – Žádná vševědoucnost. Žádná nesmrtelnost. Ale stud a vzájemný odstup a nedůvěra. „Poznal jsem, že jsem nahý, tak jsem se ukryl.“ Tohle jsme si připravili, nadrobili sami. Vezeme se předvídatelně jako po másle až do konce, dokud nedopadneme na dno: na prokletou zemi, kterou jsme si sami pokazili a v níž jíme svůj chléb po celý život v námaze a v trápení.

To, co mělo přijít z Boží strany, tedy nepřišlo. Bůh to nepřipustil. Místo smrti vyvádí jednoho po druhém do života – ne rajského, ale pozemského. Nebude snadné dobývat chléb mezi trním a hložím, ale hlady přece neumřeš. Bude to bolet, ale budeš rodit děti a bude tu touha, k níž budete strženi oba. Pro život na zemi i pro každého z nás je nakonec bezpečnější, že se zase vracíme k prachu. Že nejsme nesmrtelní. Každý. I ten nejmocnější.

Zahrada je střežena, aby si člověk nebral to, na co má právo jen Bůh–Stvořitel. Tak chrání život. Tak chrání nás svými soudy: zde určenými hadovi, ženě i Adamovi. Bolestně, ale i milosrdně. Je však třeba říci, že nejbolestněji ten náš úděl, tu naši nahou existenci, nese Bůh sám. Když za námi vyšel ve svém Synu Ježíši, aby se sám utkal s hadem, tím starým nepřítelem a přemohl ho jeho vlastní zbraní: zbraní smrti. Hledáme-li jeho království, jsme na té správné cestě do života, který Bůh pro každého z nás nepřestává držet v bezpečí, střežit před zvráceností a zuřivostí zla.

Modleme se. Vzkříšený Pane, v tobě je milost nad našimi vinami – nad pýchou a sebestředností. Jsi uprostřed nás, my k tobě smíme přicházet – stromu života a již se nebát, že navždy zahyneme. Oslavujeme tě za tvou věrnost, za tvou lásku. Amen

V jednotě, spojeni křtem, vyznejme také společně svou víru slovy Apoštolského vyznání:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného,

Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny,

trpěl pod Ponciem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben,

sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa,

sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých,

odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.