Introit: Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši. Ať mne neodvleče dravý vodní proud, ať hlubina mě nepohltí, ať nade mnou studnice nezavře ústa! Odpověz mi, Hospodine, vždyť tvé milosrdenství je dobrotivé, pro své velké slitování shlédni na mne. (Ž 69, 2. 17–17)

Písně: 255; 90; 558; 406

Čtení: Iz 43, 16–21

1. Milí bratři a sestry, ten noční zážitek učedníků na moři vypadá trochu jako sen. Ježíš se jim tam v jednu chvíli jevil jako přízrak. Ale nebyl to přízrak – a nebyl to sen. Celý ten příběh končí bohoslužbou: klaněli se mu a říkali: „Jistě, jsi Boží Syn.“ Bohoslužba, jejímž středem je poznání a vyznání, že Ježíš je Boží Syn. Co však bylo to, co jí předcházelo? Zvláštní zážitek, zvláštní příběh. Někteří vykladači mají za to, že ho můžeme číst jako podobenství. Toho se přidržíme i my. Neboť podobenství je osvědčené Ježíšovo vyprávění, většinou příběh, bystřící náš zrak, abychom ve světě byli schopni zahlédnout znamení Božího království.

2. Tedy podobenství. Odehrává se to v noci, za tmy, učedníci jsou spolu na lodi a ta loď pluje po moři, po rozbouřeném moři v silném protivětru. Učedníci na lodi – to je obraz církve. Církev však, tak jsme zvyklí věřit, je společenství Kristovo. On ho utvořil. Jemu patří. Ano, tak to je, ti učedníci na lodi jsou Ježíšovi učedníci, které on na moře poslal; sám však s nimi tentokrát není.

To je zvláštní situace, v evangeliu neobvyklá. Obvykle tam vídáme učedníky spolu s Ježíšem. Jsou okolo něho, jdou za ním… Podle evangelisty Marka je součást jejich poslání, „aby byli s ním“ (Mk 3,13). Tady však jsou učedníci sami, Ježíš tu chybí. On je do té situace dostal, četli jsme, že „je přiměl, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh“ (v. 22). Přiměl, dalo by se to přeložit i „přinutil“ – byla to jeho vůle, ne jejich, že teď plují v noci po rozbouřeném moři. A vůbec jim to nejde snadno: plují proti větru. Musejí se tedy opírat do vesel, probíjet se proti živlu, který je strhává opačným směrem, než jim určil jejich Mistr. On je do toho dostal – a není v tom s nimi!

Není ani před nimi, takže by si mohli říkat: On už tím prošel. Víme, kam plujeme… Vždyť, co je to za určení cíle: na druhou stranu, ve tmě, proti větru… Vskutku velmi neobvyklý obraz učedníků, překvapivý obraz církve Ale není nám cizí. Někdy se snad cítíme, že jdeme po cestě, kterou nám Pán Ježíš prošlapal, že ho následujeme. Je to možná spíš úzká stezička a moc souputníků na ní nepotkáte. Ale snažíme se prostě klást nohy do Ježíšových šlépějí, žít jako žil on, řídit se jeho příkladem. Ale někdy to nejde. Někdy se nám svět a naše životy jeví spíš jako rozbouřené moře, na němž se nedá najít nějaká stopa, protože po moři nevedou žádné cesty, navíc je tma a ještě fouká (doslova) protivný vítr. Sami jsme si to nevybrali. Jsme na té kymácejí se loďce kvůli Ježíši, on nás do toho nečasu poslal. Dřeme se a cíle nevidět.

A kde je vlastně Ježíš? Nikdo neví. Někde vzadu. Poslal nás dopředu, už je to dlouho. Ano, dlouho a daleko. Evangelista píše, že loď byla daleko od země. Nějakou nemalou vzdálenost tedy sami proti tomu větru urazili, nevzdali se, činili se. Tento zvláštní obraz církve není obraz církve bezmocné ani líné. Vlny sice jejich loď zmáhaly, ale v tomto případě evangelista neříká nic o tom, že by se loď potápěla, že by ty živly – jistě nebezpečné a mocné živly – učedníky přemáhaly. A vydrželi to dlouho, skoro celou noc: čtvrtá hlídka je ta poslední, už to bylo k ránu.

3. A Ježíš zůstal někde vzadu. Proč vlastně? To je také zvláštní: než propustí zástupy. Co to má znamenat? Proč nechtěl, aby u toho učedníci byli? Jak to „propuštění“ vypadalo, co jim řekl? To právě nevíme. Učedníci u toho nebyli, do jejich příběhu to nepatří. Nevíme. Jasné je z toho jen jedno: učedníci nejsou, nebyli a nebudou u všeho, co Ježíš dělá. Má také na tomto světě záležitosti, k nimž své učedníky nebere.

A nejen záležitosti, které se týkají jiných lidí. Když propustil zástup, vystoupil na horu, kde zůstal sám. O samotě se modlil. O nějakou chvíli později bude kráčet po vodě, čehož je v Bibli schopen jen Bůh sám. Ale teď o samotě se modlí – tak jako se bude modlit v Getsemane a na kříži. Jiný přístup k Bohu nemá. V tom nemá před svými učedníky žádný náskok, není nijak před nimi, naopak, zůstal vzadu. A už je to dlouho, noc už skoro uplynula, jeho učedníci na lodi jsou už daleko od břehu.

4. Pak se však ukáže, že dlouho neznamená napořád. A že velká vzdálenost, kterou navíc tvoří rozbouřené vody, není pro Ježíše nepřekonatelná. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Nemusíme si lámat hlavu s tím, jak to dokázal. Už jsme řekli: v Bibli může kráčet po vodách jen Bůh sám. To tedy mají učedníci před očima, když ho uvidí kráčet po moři. Vidí Ježíše, jakoby viděli Boha samotného.

Copak je to však možné? Copak je možné vidět Boha? Copak je možné vidět Boha ve světě, který se podobá rozbouřenému moři bičovanému protivětrem? Copak je možné, aby jim byl Ježíš blízko, když jim celou dobu byl tak vzdálen, když je od něj dělí nejen dálka, ale voda, po které se prostě chodit nedá?

A tak učedníci mají pro to, co najednou vidí, jediné vysvětlení: Je to přelud, přízrak. Vyděsili se a křičeli strachem. Ježíšova blízkost je nepotěšila, nýbrž vyděsila. Jeho přítomnost tam, kde jsou oni, nečekali – vlastně ho ani nepoznali. Jak by také mohli, takto ho neznali. To přece dobře vědí: po vodě se chodit nedá. A Boha vidět nelze. To, co vidí, musí být tedy přelud, fantasma. Něco se jim zdá – s tím, co vidí, si nevědí rady, jde z toho strach.

Toho si také všimněme. My lidé obvykle hodně dáme na to, co vidíme. Říkáváme, že se musíme „přesvědčit na vlastní oči“. Ale tady to nestačí. Učedníci byli dlouho sami. Dlouhou cestu, na kterou je Ježíš vyslal, urazili sami, svými silami. Nevezli se s proudem, ale probíjeli se proti větru. A teď je Ježíš opět s nimi. Přichází k nim – a už je jim tak blízko, že ho v té tmě vidí. Ale to, co vidí, je vyděsí, takže křičí strachy.

5. To, že Ježíše vidí, vidí jeho suverénní moc, pro kterou ani voda, ani rozbouřené moře není překážkou, nestačí. Potřebují, aby promluvil, potřebují ho slyšet. A Ježíš s tím také neotálí: hned na ně promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ To, že se mohou vzchopit. To, že v jeho přítomnosti k nim přichází povzbuzení. To, že se nemusejí bát – to jim neřeknou jejich oči. To jim musí říci sám Ježíš, a on jim to také říká. Teprve tam ho poznají, kde se jim sám připomene a řekne: „Já jsem.“ I v tom jedná jako Bůh: jen tak ho poznáme, když on sám se nám představí, ukáže na sebe svým slovem. Ale jak se to pozná, že je to jeho slovo? Jak se pozná, že je tím, kým říká, že je? Dá se tomu slovu znějícímu ve tmě věřit? Ano, teď přichází na řadu otázka víry. To, co učedníci vidí, jim nahání strach. Slyší, že se nemusejí bát, že se mohou vzchopit. Ale to je jen slovo, jen hlas ze tmy. Dá se tomu věřit?

Přichází další z překvapení, o něž, jak vidíme, v tomto příběhu není nouze. Ozývá se Petr a na to Ježíšovo „já jsem“ odpovídá: Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách! Co to je za přání? Projevuje víru – nebo Ježíše pokouší? Je to odvaha – nebo drzost? Věří Petr sobě (že dokáže totéž), nebo moci Ježíšova slova?

Je to zajímavá směs. Ukazuje se nám na tom velmi názorně, jak to s vírou je, co to vlastně víra je. O víru tu totiž skutečně jde. To výslovně potvrzuje Ježíš, když pak mluví o malověrnosti – o malé víře. Petr si zřetelně chce Ježíšovo slovo ověřit. Ale nedělá to jako ti, kdo po Ježíšovi žádali, aby svůj nárok doložil nějakým znamením. Petr nasazuje vlastní kůži, riskuje sám sebe, sám svým životem se na Ježíšovo slovo spoléhá. A můžeme to povědět také z druhé strany. To, co Petr žádá, je nepochybně projevem odvahy – ale zároveň také pokory: nepokouší se Ježíše napodobit. Na hladinu rozbouřených vod se chce odvážit jen na Ježíšovo slovo, jen v poslušnosti. Nestačí, že on, Petr, chce; že je odhodlán. Musí chtít také Ježíš.

A tak to je i dále, i když Petr na vodu vykročí. Vykročí na Ježíšovo slovo, které se ukáže jako mocné, ale člověk mu musí věřit. Ježíšovo slovo nepůsobí jako kouzlo, které by Petra uchopilo a unášelo. Ne, Petr jde sám, ale záleží na spolehnutí na Ježíšovo slovo. Ve chvíli, kdy v jeho pozornosti, to co právě slyšel, nahradí to, co vidí, totiž ten silný vítr, nemůže jít a začne se topit.

Na jeho víře, na jeho spolehnutí záleží. Záleží na velikosti jeho víry. Záleží – ale nezáleží na ní všechno! Když se začne topit, z celé jeho víry mu už zbude jen maličko, jen to zoufalé volání: „Pane, zachraň mne!“ A Ježíš ani teď neotálí. Hned, vztáhl ruku a uchopil ho… Tak nakonec projevil, ukázal svoji moc: jako zachránce.

Tak ho poznal Petr v ohrožení života – i ostatní učedníci na lodi. Tak poznali, kdo je. Klaněli se mu a říkali: Jistě jsi Boží Syn.

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že nás nic nemůže odloučit od tvé zachraňující lásky. Odpusť, že tak snadno zapomínáme a dáme na to, co máme před očima. Amen.