Introit: Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina! Kdo je jako Hospodin, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu. Haleluja. (Ž 113)

Písně: 246; (s dětmi 648); 518; 342; 689

Čtení: L 18, 9–14

Milí bratři a sestry,

1. Vzkříšení je život navzdory smrti, život, který je založen na přemožení smrti, život, který je víc než smrt. Vzkříšení znamená převrácení pořadí, na které jsme zvyklí, protože je máme před očima, protože taková je zkušenost všeho lidstva.

To obvyklé pořadí, které dobře známe, je život – a pak smrt. To je pořadí, v němž smrt má poslední, a tedy rozhodující slovo, vítězí nad životem. Avšak evangelium – ta velikonoční dobrá zpráva o tom, že Kristus, popravený a pohřbený, byl „třetího dne vzkříšen“ – toto pořadí převrací. Smíme teď nejen hledět na svůj život na konci sevřený smrtí a prostoupený všelijakými bolestmi a trápeními, které nám toto sevření připomínají a přibližují nás k němu, ale smíme hledět na smrt – také na svou smrt! – přemoženou životem, překonanou velikou Boží láskou, jíž si nás Pán Bůh zamiloval, jak jsme to dnes četli. Ano, to smíme: pro Kristovo vzkříšení smíme nově hledět i na sebe, na svůj život a na svou smrt. Ten převrat pořadí vstoupil i do našich životů, když jsme tomuto poselství evangelia uvěřili.

To chce apoštol svým čtenářům v Efezu – a spolu s nimi i nám – dosvědčit. Uplatňuje i na jejich – na naše – životy toto převrácené pořadí. Píše jim: i vy jste byli mrtvi – ale Bůh, bohatý v milosrdenství, probudil nás spolu s Kristem k životu.

To je skutečně neobvyklý, podivný pohled. Není snadné mu porozumět. Totiž: není snadné pochopit, na jakou skutečnost tu apoštol myslí. Kde to máme, kde to můžeme ve svých životech vidět? Není to jen taková duchaplná hříčka? Vypovídá to velikonoční evangelium opravdu o našich životech? Změ­nilo je tak zásadně, že se dá i o nás říci, že jsme byli mrtvi – a teď už nejsme?

Pokusíme se tomu porozumět ve světle toho, jak apoštol v tom novém, převráceném pořadí píše o životě svých věřících čtenářů v Efezu i o životě svém.

2. Nejprve tedy o tom, co bylo: i vy jste byli mrtvi. Je jasné, že tu mluví o životě – ale o takovém životě, kterému něco natolik chybí, že to „snad ani není život…“ Jsme také zvyklí občas takto mluvit, viďte? Život, který je jen „přežíváním“, život, který se pořádně nežije, který není k ničemu, život, který se tak podobá smrti, že se v něm ta biologická smrt jeví jako „vysvobození“.

Tak jsme zvyklí mluvit většinou o životě nějak silně omezeném, třeba nemocí, nesvobodou, trápením. Někteří by třeba trochu lehkovážněji prohlásili za takový „mrtvolný“ život, který ani nemá cenu žít, už život nudný, osamělý…

Apoštol – podobně jako další bibličtí svědkové – poměřuje cenu lidského života jinak. Za to, co životu bere jeho cenu, jeho kvalitu, jeho samotnou podstatu, co působí, že život vlastně přestává být životem, prohlašuje – hřích. Byli jste mrtvi pro své viny a hříchy… Hřích – to je tak skutečnost, která působí, že smrt se v našich životech rozmáhá, že v nich nabývá až absolutní moc.

Co to však vlastně je hřích? Jak takový hřích – nebo život v hříchu – vypadá? To tu apoštol popisuje zvláštními obrazy. Nejprve jako život podle běhu tohoto světa, potom jako podle vládce nadzemských mocí, doslova „vládce, který má moc vzduchu“, a konečně tu sílu, jíž se podřizovat znamená žít v hříchu, popisuje jako ducha v současnosti působícího v „synech neposlušnosti“.

To si musíme trochu vysvětlit. Apoštol tu zřejmě píše lidem, kteří jsou si dobře vědomi toho, že lidský život je ve vleku nejrůznějších vlivů a sil. Píše v prostředí, které bylo zřejmě až fascinováno vědomím toho, co všechno člověka ovládá, jak je svět určován nejrůznějšími „strukturami moci“. Tím, kdo všechno nám vládne. A tady nemyslíme jen vlády, krále, prezidenty a premiéry. Ale spíš ty „nadnárodní“ společnosti, nebo rovnou „kapitál“, pe­níze. Ale také třeba společenské nálady – co je vlastně určuje? Prostě všechny ty vlivy, kvůli nimž si člověk připadá jako bezvýznamné zrníčko písku… Co takovému zrníčku zbývá jiného, než se přizpůsobit? Jít s proudem, dobře si všímat toho, co „je ve vzduchu“, být hlavně zadobře s těmi nahoře. Dělat to, co „se“ dělá – a nedělat, co „se“ nedělá. A hlavně si přitom také něco užít.

Ale dříve, než se stačíme ohradit, že tak to přece je, že člověk je vydán napospas všem možným mocnostem a „vládcům toho, co je ve vzduchu“, s tím se přece nedá nic dělat – apoštol obrací pozornost k jednomu každému z nás. A mluví o životě podle sklonů vlastního těla a sobeckých zájmů. Ono je zajímavé, jak mnohdy to, co se zdá, že nám diktuje nějaká „vyšší moc“, co prostě musíme, protože „se“ to tak dělá, protože to tak dělají všichni – jak to je v krás­ném harmonickém souzvuku s tím, co „se“ chce nám. Jak se otroky všelijakých mocností stáváme proto, že už dříve jsme otroky svého sobectví, své chamtivosti.

To všechno podle apoštola souvisí s hříchem. A dostává to náš život do vleku smrti. Jakkoli takový život může vypadat živě a být nabitý „zážitky“…

3. Ale Bůh… Poselství evangelia můžeme vyjádřit také jako Boží ale. To, že je Bůh, který se k nám přiblížil a který s námi jednal v Ježíši Kristu, to, že smíme slyšet velikonoční evangelium o vzkříšení, znamená ale k našemu životu – a hlavně k našemu hříchu a k naší smrti.

To, jak Kristovo vzkříšení vstupuje do našich životů, když evangeliu uvěříme, když se na toto svědectví spolehneme, tu apoštol vystihuje tak, že nás tento Bůh, bohatý v milosrdenství a z veliké lásky – probudil k životu spolu s Kristem. Spolu s ním nás vzkřísil, spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši.

Spolu s ním. Všechno, co se nám dosvědčuje o Kristu, dosvědčuje se nám jako Boží jednání pro nás. Všechno, co se stalo s Kristem, stalo se pro nás – a proto je to i naše. Protože on se rozhodl patřit k nám, my patříme k němu. Jeho život je i náš život, jeho vláda je i naše vláda.

A protože v Kristu už se to stalo, Kristus už byl vzkříšen, a protože o tom Božím rozhodnutí, že to je pro nás, nemusíme pochybovat – je to Boží rozhodnutí, tak ho můžeme mít za jisté, nezvratné, neměnné – proto už s tím můžeme počítat pro sebe jako s platnou skutečností, i když časově je to naše vzkříšení teprve věcí budoucnosti. Proto apoštol říká spolu s ním nás vzkřísil.

Do Korintu tuhle jistotu Pavel vyjádřil jiným, názorným obrazem: „Kristus byl vzkříšen jako prvotina z těch, kdo zesnuli“ (1K 15,20). „Prvotina“ byla oběť, která se přinášela na oslavu začátku žně nebo sklizně: to první, co se sklidilo, co už bylo z pole nebo ze sadu pod střechou, se přineslo do chrámu jako vyjádření vděčnosti. Člověk ještě neměl pohromadě celou sklizeň, většina byla ještě na poli nebo v sadu, ale přece už měl hmatatelný doklad toho, že to začalo. A příslib toho dalšího. Kristus byl vzkříšen jako taková záruka pro nás.

Ale apoštol tady říká ještě, že Bůh nás spolu s ním uvedl na nebeský trůn. To je zvláštní představa. Sezení na nebeském, Božím trůně, to je především obraz svrchované Kristovy vlády. Ta přece patří jenom jemu. Tímto obrazem se původně vyjadřovala jedinečnost Kristova vzkříšení. Ale apoštol si – ve velké odvaze, snad až drzosti víry a důvěry v ono „bohatství Božího milosrdenství“ a velikost Boží lásky – dovoluje ten obraz domyslet jiným směrem: i tohle je pro nás, i o tohle se s námi chce Kristus rozdělit. V Janově evangeliu Ježíš ujišťuje své učedníky, že smyslem jeho „odchodu k nebeskému Otci“ je, aby jim „připravil místo“. Ježíš nám na tom nejvyšším místě, na místě, které není podří­zeno žádné jiné, vyšší autoritě a moci, drží místo. Je tam, abychom tam mohli být i my.

4. To znamená, že už tam tak trochu vlastně jsme: v Kristu tam máme „svého člověka“. Kristovo vzkříšení už platí i pro nás. Už teď.

Můžeme si to vyzkoušet. K tomu apoštol své efezské čtenáře – a s nimi i nás – zve. Smíme – nejen ve svém srdci, ve své mysli, nýbrž i ve svém jednání – počítat s tím, že všechny ty síly, vlivy, mocnosti, jež se tak silně projevují v našich životech, nejsou víc než Kristus. Jsou mu podřízeny. A proto to nejsou, nemusí být, ani svrchované síly v našich životech. Nemusíme podléhat světu – ani sobě.

Apoštol tento jiný, nový, neobvyklý způsob života, k němuž nás zve, popisuje opět trochu zvláštním obratem. Píše, že jsme v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. Konat skutky, které nám Bůh připravil – to zní trochu jako taková stopovaná. Člověk jde po trase, kterou vyznačil někdo jiný, kdo už tam šel před ním, a plní úkoly, které mu připravil. Chce se nám žít takto „naprogramovaný“ život?

Ale ono v tom apoštolově obraz nejde o to, že by nás Pán Bůh chtěl životem vést jako loutky. Můžeme to číst jako rozvedení nebo domyšlení známějšího obrazu – následování. Smíme žít svůj život v následování – právě toho, jehož Bůh vzkřísil, Ježíše Krista. To neznamená, že máme všechny kro­ky svého života předem naprogramované. Znamená to, že svůj život už nemu­síme probo­jo­vávat, prošlapávat, tápavě provádět pokusy, co je spo­leh­livé – a nebo prostě, tak jako většina, prostě plavat s proudem. Rozuzlení svého života ještě neznáme, to je teprve před námi. A neznáme ani rozuzlení životů druhých lidí – i když je všelijak pozorujeme a posuzujeme, ten koneč­ný a spravedlivý soud nám zůstává skrytý. Ale jednu cestu i s konečným rozuzlením tu máme: příběh Ježíše Krista, toho, který byl vzkříšen. Toho se můžeme už nyní přidržet. Nebo lépe: za ním, v jeho stopách v životě jít. Není to cesta snadná, ale smíme vědět: je to cesta s dobrým koncem.

Modlitba: Vzkříšený Pane, ty jsi cesta, pravda i život. Dávej nám nacházet život na cestě za tebou. A vysvobozuj nás ze sevření strachu, jímž nás naplňuje sobectví. Dávej nám svého Ducha a tvoř v nás jím nové srdce. Amen