24. neděle po Trojici  – 15. 11. 2015

Písně: 667; 500; 191; 198; 684

1. čtení: Mk 10,17-22

Gn 13:1-18  I vystoupil Abram z Egypta se svou ženou a se vším, co měl, do Negebu; byl s ním i Lot.  Abram byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato. Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno. Také Lot, který putoval s Abramem, měl brav a skot i stany.  Země jim však nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu, a jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě. Proto došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. Tehdy v zemi sídlili Kenaanci a Perizejci.  Tu řekl Abram Lotovi: „Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo.“  Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská. To bylo předtím, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru.  Proto si Lot vybral celý okrsek Jordánu a odtáhl na východ. Tak se od sebe oddělili.   Abram se usadil v zemi kenaanské a Lot se usadil v městech toho okrsku a stanoval až u Sodomy.  Sodomští muži však byli před Hospodinem velice zlí a hříšní.  Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Hospodin Abramovi: „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ,  neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Bude-li kdo moci sečíst prach země, pak bude i tvé potomstvo sečteno.  Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám.“  Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebrónu. I tam vybudoval Hospodinu oltář.

Gn 14:14-16   Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu.  V noci se pak proti nim se svými služebníky rozestavil a pobíjel je a pronásledoval až po Chóbu, jež je na sever od Damašku.  Všechno jmění přinesl zpět a nazpět přivedl též svého bratra Lota s jeho jměním, i ženy a lid.

Introit: Blaze muži, jenž se bojí Hospodina, jenž velikou zálibu má v jeho přikázáních! Jeho potomci se stanou bohatýry v zemi, pokolení přímých bude požehnáno. Jmění, bohatství má ve svém domě, jeho spravedlnost trvá navždy. (Ž 112,1–3)

Milí bratři a sestry,

Abram, praotec vyvoleného lidu izraelského, žil uprostřed „Babylonu“ národů, ačkoli to bylo na území země zaslíbené jeho potomstvu. V Kenaanu uprostřed kenaanských usedlíků byl cizincem, který putoval zemí křížem krážem se svými stany a stády. Abram, praotec vyvoleného lidu izraelského se učil mluvit jinou řečí než většina – řečí Hospodinovou. Učil se chodit podle Hospodina. Učil se žít ve víře. Snadné takové učení není. Ale co je snadné?

Ani život mezi bratry snadný být nemusí. Záhy se ukázalo, že i plody požehnání mohou vyvolat spory a je potřeba je řešit. „Abram byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato … Také Lot, který putoval s Abramem, měl brav a skot i stany.“ Překvapuje nás to? Mysleli jsme, že ke zbožnosti Božího vyvoleného a zakladatele Izraele nutně patří čestná chudoba? Církev má být chudá! Provolávají unisono mnozí věřící i nevěřící. Proč vlastně? Za Ježíšem přišel muž, který měl mnoho majetku a chtěl jej následovat. A Ježíš jej neodehnal, že s takovými se nebaví. Hospodin požehnal Abramovi i na majetku. A nebo zatím jen na majetku? Abram má všeho dost, a přece nemá všechno. Ještě stále mu tu nepatří ani kousek půdy a ještě nemá žádného potomka. Není bohatství spíš na překážku, když teď kvůli němu začínají problémy v rodině? Došlo k rozepři mezi jejich pastýři. Nemohli sídlit pohromadě, protože pro tolik dobytka na jednom místě nebylo dost pastvy.

Každý rozchod je bolestný. Tady vztahy nezpřetrhá Abram, i když je to on, kdo navrhuje rozdělení. Lot si půjde cílevědomě za svým. Při odchodu se neohlíží. Abram však na svého „bratra“ nepřestává myslet. Tak to bývá, když nás opouští někdo, koho milujeme – životní partner, rodič, dítě, přítel – nesejde z mysli, i když sejde z očí. Víme, že láska bolí, když se loučí. A tak to asi cítí i Abram. Ale vidí, že pro oba je rozdělení potřeba. Proto sebe a své touhy potlačí a dává Lotovi přednost ve výběru: „ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou, mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži, bratři. Což není celá země před tebou? Odluč se, prosím, ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-i se ty napravo, já se dám nalevo.“

A teď přijde Lotovo rozhodnutí. Starší Abram, stařešina dal přednost mladému. Ale jeho, Lota, to neudiví. Nijak se nezarazí. – „Co bych si tak vybral? Ale podívejme se, okrsek kolem Jordánu. Vždyť je to tam jako v ráji! Jako v zemi egyptské!“ – Už jen to srovnání! Boží zahrada a Egypt, země otroctví. Jak to může jít dohromady člověku, který byl na cestě s Hospodinem? Což se z víry Abramovy ničemu nepřiučil? Neodešli právě z Egypta s tím, že tam nemají co pohledávat a očekávat? Protože jejich očekávání je u Hospodina, který učinil nebe i zemi a který slíbil, že požehnání poplyne od něho? Nic z těchto zkušeností víry Lota nenadchlo? Mají snad s Hospodinem nouzi? Stáda, stany, mají všeho tolik, že se už nikam spolu nemohou vejít. – Někdy i my se tak ptáme. Jak mohl syn nebo dcera z rodiny věrných evangelíků tak bez ohlédnutí odejít? Copak měl oči i uši ucpané? Jak se mohl tak snadno vzdát neviditelné naděje v životě i ve smrti a vyměnit ji za hrnce egyptské? Lotovi učaroval zelený pás kolem Jordánu. Zelená jistota znamená vláhu pro pastvu, pastvu pro jeho stáda, stáda pro jeho blahobyt. To bude něco jiného než ustavičné čekání na déšť od Hospodina! Požehnání už nebude záviset na Bohu, ale na bohatých a vlivných pramenech, které vyvěrají pod zemí. To povede určitě k bezstarostnosti. Komu by se to nelíbilo. Obyvatelstvo tam na východě má své jisté. To se Lotovi líbí. Chce ještě blíž k těm, kteří v těch požitcích umějí chodit, užívat si to. Přisunul si tedy stan ještě blíž Sodomě.

Nic ho neomlouvá. Věděl to i on, že „sodomští muži byli velice zlí a hříšní před Hospodinem.“ To mu nebránilo, aby se k nim přisunul. Od Abrama, svého bratra se však odtáhl. Nejde to udržet si oboje. Víru v Hospodina i bezbožný život. Lásku k bratrovi i povrchní a poživačný život sodomských. „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“, řekne Ježíš. Jenomže lidé to stále znovu zkoušejí a namlouvají si, že to možné je. Nějakou dobu to opravdu jde. Vypadá to schůdně i pro Lota. Postupně se zřejmě zapojil do obchodních zájmů východních králů. Jeho majetek – je to ještě požehnání od Hospodina? – mu umožnil, že se stal významným hráčem ve východní ekonomice.

Ani Abram netrpí nouzi. To nám tu nikdo nechce namluvit. Má všeho dost. Je však poutníkem. A nemůže mít tu viditelnou jistotu, jistotu usazeného obyvatele země zavlažované, podobné zahradě Hospodinově, nebo zemi egyptské. Jak kdo to chce vidět. Jisté však je, že Lot se zabydlel a tím si svázal ruce. Už nemůže vyjít a putovat, když jej Hospodin vyzve. Se změnou životního stylu se mění i víra. K Abramovi však mluví Hospodin. Abram slyší a ve své nezajištěnosti je připraven kdykoli se hnout a vydat se na další cestu. Lot zatím naslouchá jen svému srdci a svému rozumu. Zavírá oči i uši před tím, co se v Sodomě děje. S majetkem se mu dobře bydlí. Nutně však jen na jednom místě. Ostatní kraje země už budou pro něj zavřené. Lot se dobrovolně vzdal obyvatelství celé země.

S Hospodinem se zase dobře putuje. To vidíme na Abramovi. A všimněme si, že ani majetek mu v tom nebrání. Otevírají se mu však jiné perspektivy, které jsou plně závislé na Božím požehnání. „Rozhlédni se … na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi dám tobě a tvému potomstvu navěky. A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země … Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám.“

Boží požehnání tedy půjde jinou cestou než usedlým přebýváním u Sodomy a Gomory. Rozdělení těch dvou teď je vidět zřetelně. Lot mohl být prvním, kdo skrze Abrama začne roznášet Boží požehnání po zemi. I on mohl být poutníkem, který se rozmnoží a jehož potomstvo obydlí zemi. Nezajištěn ve stálém lidském sídle a přece mnohem lépe zajištěn Božím slibem navěky.

Po nějakém čase se ukáže, jestli Lotova chytrost byla k dobrému. Tam, kde jde o velké zdroje, je vždycky nával a zájemců plno. Vypukla válka pěti odbojných králů proti čtyřem, kterým už třináct let těch pět bylo poddáno. Ale nezvládli svůj odboj. Svá blahobytná sídla neuhájili. Mezi poraženými byli i králové sodomský a gomorský. Ti, mezi které byl zapleten i Lot. I on se vším, co měl, tedy upadl do zajetí. Tady mohla skončit Lotova historie. Neslavně. Ale ještě ne.

Jeho úděl není lhostejný Abramovi. Řekli jsme na začátku, že Abram Lota nepřestal pokládat za svého bratra. Není to překvapivé? Abram už má přece jinou perspektivu. Proč by se měl zdržovat se svéhlavým Lotem? Proč by se měl vydávat do nebezpečí, že i on bude zajat a obrán? Zdá se to skoro jasné, že Abramův krok – vydat se Lotovi na pomoc, pustit se kvůli němu do nerovného boje, je čiré bláznovství. Kdo by to udělal? Kdo by si myslel, že tohle může vyjít?

Jen ten, kdo důvěřuje Hospodinu, že ten jej neopustí. Jen ten, kdo nemá svázané ruce a nohy majetkem. Abram majetek má, to už jsme několikrát řekli, aby nebylo mýlky. Ale nezatěžuje jej. Může se kdykoli zvednout a vydat se na cestu za Hospodinem. Může si dovolit ten luxus a zastat se bratra. Zdržet se na své cestě – i když měl získat zemi a dostat nespočetné potomstvo.

Ano, je to odvážné starat se teď o něco a někoho jiného. Nevidí to přesně tak lidé, když by se měli začít dělit s takovými Loty, kteří svou vinou přišli o všechno? Že je to přímo hazard vydat se do nebezpečí hrozícím, že budou smeteni spolu s takovými nezodpovědnými Loty, kteří se svévolně přidali na stranu zla? Vždyť to věděl, že sodomští muži byli velice zlí a hříšní před Hospodinem.

Abram, který dosud nemá ani zemi, ani potomstvo, je najednou tím, kdo se bez váhání pustí do boje za svého bratra/synovce. Do boje, z kterého se nemusí vrátit. Ale celá ta událost je popsána, jako by s tím neměl nejmenší problém. Najednou má dost bojovníků i odvahy. Nebojí se pustit do boje v noci, nebojí se proniknout až na území, které již Izraeli v budoucnu patřit nebude – až za syrský Damašek! Tomu, kdo doufá v Hospodina, není zatěžko dělat věci, které druzí pokládají za hazard nebo za bláznovství. Vydal sám sebe do nebezpečí kvůli svému bratrovi. Taková cesta má požehnání. „Všechno jmění přinesl zpět a nazpět přivedl též svého bratra Lota s jeho jměním, i ženy i lid.“

Milí bratři a sestry, o Lotovi se v knize Genezis ještě dočteme. Ale nebude to nic pěkného. Ten bohatý muž, který přišel za Ježíšem kvůli království Božímu, odešel od něj smuten, protože se nedokázal vzdát majetku, na kterém tolik lpěl. Jak rádi bychom si byli jisti, že tak jako příběh praotce Abrama, i ten náš dopadne dobře. A příběhy všech, kteří se odvažují věřit bez zajištěnosti v současných městech a sídlech… Víra přece hledí k tomu, co není vidět. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, u tebe je pozvání i bezpečné přebývání. Toužíme po něm. Nedovol, abychom od tebe odcházeli smutni. Amen.