Základ kázání: Mk 4:35 – 41   Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“  I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.  On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“  Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.  A řekl jim: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“  Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“

Písně: 107,1.4-6; 631; 198; 195; 6851.

1. čtení: 2Kor 1,8-11

Introit: Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh který odplácí, vás přijde spasit!“ Iz 35,3.4

Milé děti, bratři a sestry,

zažili jste někdy pořádnou bouři? Viděl snad někdo z vás bouři na moři? Když fičí vichr a vlny jsou vysoké. To už je opravdu nebezpečné. Dovedeme si představit, že s lodí na vodě to pořádně hází, že je neovladatelná. Když se pak dokonce voda lije dovnitř a hrozí, že se loď potopí, tak námořníci vylévají, běhají sem a tam, stahují plachty, nadávají, ale také se modlí a volají o pomoc.

My jsme nečetli o žádných námořnících na zaoceánské velké lodi. Ale o rybářích na loďce – muselo se tam vejít třináct lidí – kteří se jen chtěli přeplavit na druhou stranu jezera Genezaretského. Jezeru se říkalo moře, protože bylo 25 km dlouhé, nedohlédli jste na druhý břeh. Také na tomto moři přicházely nenadále zlé bouřky. Najednou se zvedl vítr a bouře řádila a jak přišla, tak náhle najednou ustala.

Jak víme, že těch na lodi bylo třináct? Známe jejich jména? – Měli bychom je znát. V Novém Zákoně ve všech evangeliích jsou zapsána. Jména dvanácti učedníků (Mk 3,13nn): např. Petr, Ondřej, Jakub a Jan atd. Ale kdo byl ten třináctý? Ježíš Nazaretský, který k sobě dvanáct učedníků povolal. Učedníci mu říkali „Mistře“, to znamená učiteli. Tedy oni se u něho učili, spoléhali na něho, poslouchali ho, provázeli a také se o něho starali. Už nějakou dobu poslouchali jeho kázání o Božím království a byli svědky toho, jak Ježíš lidem pomáhal, jak dovedl pomoci tam, kde si nikdo nevěděl rady. Teď Ježíš rozhodl, že se všichni přeplaví na druhou stranu jezera, kde nežili jen židé. Bydleli tam většinou pohané. Tam třeba bude mít chvíli klid na modlitbu a odpočinek. Kdopak z pohanů by chtěl slyšet Boží slovo? Co myslíte, kdyby dnes třeba pod hradbami u Labe Ježíš začal volat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království! Věřte evangeliu!“ – přiběhli by lidé a dychtivě poslouchali, co jim o tom království poví? Možná bychom byli překvapení.

Cesta přes vodu je vždycky cesta nebezpečná. A je to Ježíš, který opakovaně učedníky na takovou cestu zve. Evangelista Marek o tom napsal třikrát. Proč to Ježíš chtěl? Rybáři prý tehdy většinou ani neuměli plavat. A mořských hlubin se báli. Dnešní lidé už se tolik nebojí. Někteří myslí, že světu rozumějí a mají jej ve svých rukách. „Jen se podívejte, jak jsme si to tu všechno pěkně zařídili, říkají. Kolem moře jsme si postavili hotely a na pláže lehátka a beze strachu se projíždíme na jachtách po klidné hladině.“ I dneska však se ta bestie-moře někdy vzteká a s lidmi hází na všechny strany a chce je zničit. A někdy se jí to i podaří.

Zdá se, že Ježíš se také nebál, když učedníky vyzval: „Přeplavme se na druhou stranu!“ My již víme, jak ta plavba na druhou stranu probíhala. Co se stalo. „Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.“ To se moře, jako dravá šelma brání svému zkrocení. Čas od času zuří, zkouší to, jestli se Bohu vymkne a podaří se jí obrátit zase svět do chaosu – do takového zmatku, že všechno, co Stvořitel pěkně uspořádal, bude zničeno a na světě znovu zavládne tma a smrt. O tom se můžeme dočíst na začátku Bible. O jiné bouři, která byla nad lidské síly se dočteme třeba v proroctví o Jonášovi. Znáte to? Jak se strhla vichřice a lodi do Taršíše hrozilo, že se potopí, rozláme a nad všemi se moře zavře. Tam také se moře uklidnilo, až když to chtěl Hospodin.

Ale vraťme se zpátky na loď, která míří do pohanské krajiny Dekapole-Desetiměstí. Hází to s ní nahoru, dolů. Učedníci už jsou zoufalí. Dělají, co mohou a teprve teď si všimli, že Ježíš uprostřed té vřavy klidně spí. Dokonce je tam napsáno, že „na podušce“. Jakoby si tam udělal pohodlí a ničím se nedá rušit. Učedníci už Pána Ježíše spát nenechají. Probudili ho a přes rámus vichřice na něho musejí své výčitky křičet: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?!“

My si možná řekneme, jestli to nebylo drzé, takhle mluvit s Ježíšem? My věříme, že on je Boží Syn. Copak Pánu Bohu můžeme něco vyčítat? – Dělají to lidé někdy? Ptají se jej tak jako ti učedníci: „Pane, tobě je jedno, že zahynu?“ necháš mě docela bez pomoci? Necháš ty zlé lidi, aby mě zničili? Dovolíš, aby mě stíhalo neštěstí za neštěstím? Nemoci? Bída? Rozbitá rodina? Jak se na to, Bože, můžeš dívat? Někdy s námi život takhle hází, až se nám všechno, co dosud bylo pevné, převrátí vzhůru nohama. Máme strach, že Pánu Bohu na nás přestalo záležet. A také třeba: když ty temné živly dělají jako by byly puštěné ze řetězu, jestli Bůh na ně opravdu stačí?

To co čteme v evangeliu, je odpověď na takové otázky a nešťastné pochybnosti. Pán Ježíš se nechal probudit a hned se dal do díla. Obrátil se proti bouři a jako by to opravdu byla šelma, zkrotil ji. Ale jak? Jak se krotí šelmy v cirkuse, to víte. Ale tohle je něco jiného. Copak voda, která protéká mezi prsty, nebo vítr, který se nedá nahmatat, jde přetáhnout bičem, může být spoután? Jak to Ježíš dokázal? Prostě promluvil. Jeho slovo bouři přemohlo, spoutalo, utišilo: „Vstal, pohrozil větru a řekl moři: Zmlkni, utiš se! I ustal vítr a nastalo veliké ticho.“ Ticho po bouři. Všechno jako by se zastavilo. Zastavil se čas. Sice jen na chvíli, ale lidé ustrnuli v údivu nad Boží mocí. Tuto moc má Pán Ježíš.

Podařilo se mu vstát a pevně stát proti vlnám, které nás by dávno pohřbily na dně moře. Jestli jste se někdy pokoušeli při větších vlnách udržet na nohou třeba na palubě jinak bezpečného člunu, tak víte, jak je to těžké. A ve vlnách, které se do člověka nejednou v životě opírají, ve vichřici, která smete všechno, co jsme dosud vystavěli, na čem jsme si zakládali, je to těžké úplně stejně. Nám se to často zdá nemožné.

Ale to ještě není všechno. Pán Ježíš nepromluvil jen k bouři, on něco pověděl i svým učedníkům. „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ – My jsme se ani nedivili, že oni byli ustrašení. To my býváme také. Proč Pán Ježíš připomíná víru? Slyšeli jsme – jako ti učedníci – dost kázání, viděli jsme i uzdravené a znovu šťastné lidi. Ale nestačilo nám to. „Ještě nemáte víru?“, ptá se ten, který je s námi na jedné lodi a který i ve vichřici času ukazuje, že není třeba se bát, když on je s námi. „Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet“ (Ž 4,9) To si můžeme klidně po žalmistovi opakovat.

Někdy je potřeba, aby i nás Ježíš napomenul: „Ještě nemáte víru?“ Když my říkáme: „To je konec, to je můj konec. Jistě zahynu“. „Proč jste tak ustrašení?“, ptá se nás, jako bychom byli znovu malé děti, které se ustrašeně rozhlížejí po pomocné ruce. Vždyť on nás bere vážně. On ví, že to, co nás ohrožuje, vnímáme jako osobního protivníka. Neříká, že nám žádné nebezpečí nehrozí. Však i jemu hrozilo a stalo se mu osobním nepřítelem, který jej přivedl na kříž a tak na smrt. Ale Bůh jej probudil, Ježíš povstal a má moc svým slovem zkrotit všechny nepřátele. Když k němu voláme „Pomoc, už už hyneme!“, tak on se postaví i nad naším největším protivníkem: nad smrtí a zkrotí ho, takže nás musí pustit ze svých chapadel. Pak se všechno utiší a nastane veliké ticho, pokoj Boží, který převyšuje každé naše pomyšlení. To znamená, nedovedeme si ho představit. Můžeme se na něj jen těšit.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, i když to s námi někdy v životě kymácí jako na rozbouřeném moři, ty jsi s námi. Ty nás opatruješ a bezpečně dovezeš na druhý břeh. Chválíme tě za to! Amen.