20. neděle po Trojici – 18. října 2015

Iz 45,5-7.9  Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“  Běda tomu, kdo se chce přít se svým tvůrcem, střep z hliněných střepů! Což smí hlína říci svému tvůrci: „Co to děláš?“ a tvůj výrobek: „On nemá ruce“?

Introit: Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou. Nebuď už tak rozlícen, Hospodine, naši nepravost už nikdy nepřipomínej. Prosíme, hleď, všichni jsme tvůj lid. (Iz 64,7n)

Písně: 164; Ž 2; 697,1.3-5; 632

1. čtení: Mt 22,41-46

Milí bratři a sestry,

mohl by se střep bouřit proti hrnčíři? A hlína odmlouvat svému tvůrci? – co je to za nesmysl? Tak nesmyslně se vůči Hospodinu, svému Stvořiteli, zachoval Izrael, když se pohoršoval nad Izajášovým proroctvím o neuvěřitelné záchraně. Připadalo jim rouhavé, když prorok vyhlašoval, že Hospodin si vybral za krále perského Kýra a ustanovil jej svým Pomazaným– králem. Na Davidovském trůnu přece nesmí usednout pohan! Divíme se, že se židé bouřili, když jim prorok tvrdil, že skrze takového člověka přijde jejich záchrana, obnovení Izraele a že právě tak to Hospodin chce?

Ale námitky tohoto typu a každé pobouření vůči Hospodinu je jako když, hlína řekne svému tvůrci: „Co to děláš?“

Důraz na Boží svrchovanost a všemohoucnost zní v Izajášově kázání nejsilněji. „Já jsem Hospodin a jiného už není.“ Opakuje se stále znovu. My to víme a vyznáváme ve vyznání víry, že On je Stvořitelem všeho – viditelného i neviditelného, nebe i země, všech tvorů na ní. Ale v konkrétních dějinách, v událostech svých dní to každá generace musí vždy znovu objevovat. Je to skutečně neuvěřitelné, jak suverénně a překvapivě Hospodin může jednat a také jedná. Bybylonská a perská božstva měla v očích svých vyznavačů jasně rozdělené role – kdo co stvořil. Jeden bůh pro dobro, druhý pro zlo. Jejich vzájemné rozpory a zápasy pak doléhají na zem a lidé je pouze respektují a učí se je ctít. Takto omezen Bůh Izraele není. Protože on je tvůrcem všeho. „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ (v.7) Není divu, že s tím si Boží lid často neví rady. Vždyť daleko častěji čteme, že Hospodin je dobrý a všechno od něho je dobré! Jak to tedy je? Jak může zapojovat do svých plánů perského-pohanského krále, válečníka, který Hospodina ani nezná! Nazývat jej pastýřem a svým pomazaným, kterého Hospodin dokonce miluje!

Ale copak hlína rozumí hrnčířovi, který si vybírá materiál sám a tvaruje si jej podle svého rozhodnutí?

Hospodin učinil Kýra svým nástrojem v tehdejším světovém dění. „Přepásal jsem tě, ač jsi mne neznal.“ „Já půjdu před tebou, vyrovnám nerovnosti, rozrazím bronzová vrata, železné závory zlomím. Tobě dám poklady v temnotě skryté i sklady nejtajnější, a poznáš, že já jsem Hospodin …“ Mladý Kýros se jevil jako tolerantní vladař. Obsazovaným národům dovoloval uctívat vlastní bohy. Prý pro něho již předem otvírali brány. Babylon jej přivítal jako osvoboditele. To nám poví historie 6. století před Kristem. Ale prorok Boží lid ujišťuje: To Hospodin si Kýra vychoval, dal mu jméno a zavolal jej k činu. Hospodin z něj udělal nástroj světových posunů v politice. Ale jen jako nástroj. Skutečným pánem světových dějin je sám Hospodin; Bůh vyhnanců, Bůh utlačených nesvéprávných trosek kdesi v babylonském zajetí. To je ještě neuvěřitelnější než to vybrání Kýra. Nebo stejně neuvěřitelné. O tom pochybujeme!

Ale, „Běda tomu, kdo se chce přít se svým tvůrem, střep z hliněných střepů!“

Kýrus trestá i osvobozuje. Izrael díky němu opravdu bude smět zpátky ze zajetí do své země. A Jeruzalém bude opravdu znovu vybudován, jak Hospodin skrze proroka předpověděl. Ale podle Izajáše je tím Pomazaným jen v této historické epoše svého perského panování. Ne navždy. Jeho předobraz však stačil na to, aby se znovu symbolicky objevoval i v budoucím rozpoznání znamení časů. Například v kázáních toleranční doby byl císař Josef II. leckdy označován za „nového Kýra našich časů.“ Osvobodil utiskovanou evangelickou menšinu – a nejen tu, také židy – v celé monarchii. Ale již v Novém Zákoně evangelista rozpoznal v císaři Augustovi Boží nástroj, když tento vladař nařídil sčítání obyvatelstva. Proto Josef s Marií museli putovat těsně před narozením syna do judského Betléma. (L 2,1-4)

O událostech v biblické době Izraele jsme ujišťováni, že se nestaly náhodou. Hospodin nemusí čekat na nějaké náhody. On je svrchovaným tvůrcem všeho. I cizí vládce jako byl egypský faraon nebo tento perský Kýros, či Achašveroš používal si jaké své nástroje. Sloužili mu k výchově a pak i záchraně jeho vyvoleného lidu. A jeho úděl se měl vždy stát divadlem ostatním národům, divadlem, které by jasně ukazovalo k jedinečnosti a moci Hospodinově. Jako to říká Izajáš zde: „Aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není.“ Ale je to vůbec možné, aby se kvůli jednomu malému nárůdku děly světové dějiny? A že by na židech měla být patrná Hospodinova moc, když oni tolik vytrpěli? K čemu poslouží to zlé? Zřejmě nikdy neutichne teologická diskuse o smyslu utrpění židovstva. Nerozumíme, proč právě proti nim bylo tolik pogromů a pak nacistické či komunistické vyhlazování v lágrech. Někteří tvrdí, že tam Bůh nebyl a to je jeho prohra, že svůj lid opustil. Jiní zase naopak, že právě tam s nimi trpí Bůh, tam dokonce umírá a „od Osvětimi již je mrtev.“ Kde byl jaký „Kýros“, aby se před ním otvírala vrata koncentračních táborů a vězňové vyšli na svobodu? Ale přece, přece vrata byla otevřena a osvobození přišlo! Jenomže ne pro všechny, hned zase namítáme my. Zdaleka ne pro všechny zajaté. Z Babylona Kýros také asi nestačil osvobodit všechny babylonským Na-búkadnézarem odvlečené.

Ale, což smí hlína říci svému tvůrci? „Co to děláš?“ a tvůj výrobek: „On nemá ruce“? – V této souvislosti se nám to zvlášť těžko čte.

Naše křesťanská víra nespojuje Mesiáše s vlastní politickou mocí církve. Podle Nového zákona rozhodně ne. Pro Izraele to však bylo něco nového, že by jejich osvobození měl Bůh svěřit cizinci a pohanovi a ne vlastnímu králi. Když od dob Mojžíše a Jozua a pak soudců a krále Saula a Davida, ale i dalších, Hospodin způsoboval vítězství a slávu Jeruzaléma skrze jejich vůdce. Nyní má přijít perský Kýros? Proč se Hospodin nedrží svých zaslíbení, že tím Mesiášem bude potomek rodu Davidova?

Toto zcela suverénní rozhodnutí přirovnává prorok Izajáš právě k Boží stvořitelské moci. Všechno, docela všechno, nebe i země, je Boží dílo. Nic se jeho moci nevymyká. Proto nejen „světlo a pokoj“, ale i „tmu a zlo tvořím“, je Boží slovo.

Řekli jsme, že perský Kýros byl Božím Pomazaným/Mesiášem jen pro tuto babylonskou epochu. Teprve později mu někteří začali rozumět jako předobrazu Soudce a Mesiáše. Původ Božího Pomazaného není beze zbytku zdokumentován. I když máme v Novém zákoně Ježíšovy „rodné listy“. Ale již to, že jsou to dva rodokmeny – jeden sahající k Abrahamovi (Mt 11–16), druhý až k Adamovi (L 3,23–38) – naznačuje, že jeho počátek, jak říká apoštol, je bez konce. „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, v něm bylo stvořeno všechno, svět viditelný i neviditelný …“ (Ko 1) A i když každý rok slavíme krále z rodu Davidova, narozeného v Davidovském Betlémě, přece víme, že tím se Boží program (řečeno dnešním slovníkem) nevyčerpává. Mesiáš, řecky zvaný Kristus, svým způsobem na Kýra opravdu navazuje. A to tím, že Hospodin jej povolal jménem, zamiloval si ho, ale pak jej nechal nést odpovědnost. Odpovědnost za vyvolený lid izraelský, ale také za všechno lidstvo, ba celé stvoření. A je to Bůh sám, kdo ve svém Pomazaném přebírá tíhu vší temnoty a zla tohoto světa. Což kříž jeho Syna nebyl vrcholem všeho násilí spáchaného na člověku? Což ukřižování Ježíše Krista, není zlá a pohoršlivá událost?

„Běda tomu, kdo se chce přít se svým tvůrcem, střep z hliněných střepů.“ Umíme si snad už odpovědět na otázku: Kdo tím vším zlem trpí nejvíc?

„Co si myslíte o Mesiáši? Čí je syn?“, ptal se Ježíš farizeů. „Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy“, je další proroctví o Pomazaném, o Kristu. V něm je odpověď na bezradné i pohoršené otázky nás všech. „A nikdo se ho již neodvážil zeptat.“ Žádný hliněný střep. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, v tobě se spojila všechna Boží vůle záchrany a pomoci všemu stvoření. Chválíme tě a oslavujeme tě, i když všemu nerozumíme. Amen.