Introit: Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích. Hospodin je blízko všem, kdo se ho bojí, slyší, když volají o pomoc a zachrání je. (Ž 145, 17n)

Písně: 77, 1–3; 250; 261; 426

Čtení: Iz 63, 15 – 64, 8

Základ kázání: „Vy se modlete takto: Otče náš, který jsi v nebesích“

Milí bratři a sestry,

vy se patrně modlíte k Hospodinu tak, jak nás Pán Ježíš naučil: „Otče náš, …“ A v této zemi žije řádka lidí, kteří ani do kostela nechodí a možná ani nemají jasno v tom, jestli jsou opravdu věřící, ale tuto modlitbu znají také, nebo alespoň kousek a když je nutno, tak se ji modlí. Mohou však přijít takové časy, že jen poslední věrní budou naříkat tak jako kdysi prorok Izajáš: „Není již nikoho, kdo by vzýval tvé jméno …“ (Iz 64, 6) V Bibli takové období bylo v šestém století před naším letopočtem, kdy Boží lid již byl v Babyloně tak zdecimován, že toto o něm jejich kazatel, či prorok řekl a naříkal nad tím před Hospodinem. „Nebylo již nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by procitl a pevně se tě chopil …“ (Iz 64, 6a) Ale on sám se právě pro tu duchovní bídu tehdejší starozákonní církve Hospodina dovolával: „Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno.“ (63, 16) Je v tom jakási urputnost, náruživost víry, chytat se Božích slibů a věrné smlouvy s ním, připomínat samotnému Bohu, že nemůže jednat proti sobě. – A skutečně, tato urputnost držet se Hospodina i v zoufalé situaci, slouží jako záchranný kruh, který pomůže k přežití. A to nejenom tomu, kdo se modlí, ale i dalším. Protože on se modlí i za ně. Proto je důležité, aby tu vždy byl někdo, kdo bude k Bohu volat o pomoc. – „Kdo se za vás bude modlit, až já tu nebudu?“, ptají se nejednou staří rodiče dětí, které již zapomněly, nebo si nechtějí vzpomenou na dávnou víru a své sliby. Pak to ovšem bude těžké, těžší než nyní.

Kdysi se ti zajatci v Babyloně – ve světě cizího náboženství – dovolávali Božího věrného otcovství a slibů věrnosti. A byli vyslyšeni. Tuto možnost pro sebe i jako službu pro druhé máme využít také my dnes. „Vy se modlete takto“, říká Pán Ježíš i nám. Ne jen „toto“, ale „takto“ – nejen přesně těmito slovy, jako by to byla nějaká zázračná formule, ale i v tomto smyslu, jaký modlitba Páně má. Nemáš se přitom předvádět. Klidně vejdi do pokoje, zavři za sebou a buď jen se svým Otcem, který vidí do srdce, a proto nepotřebuje honosné prostory svatých chrámů ani nároží k tomu, aby naklonil k tobě své ucho. On ti odplatí a také to nebude třeba ani vidět, jak. Jen ty to budeš vědět. Takže ani lidem na očích, ani mnohomluvně. A pak Ježíš představil svým učedníkům modlitbu skromnou, nedávanou na odiv veřejnosti a mnohem stručnější, než byly tehdejší povinné modlitby židovské a prostší, než byly doporučené mnohomluvné modlitby pohanské.

„Vy se modlete takto“ a následují nám známá slova s pouhými sedmi prosbami. Nejprve nám však oslovením „Otče náš, který jsi v nebesích,“ Ježíš připomíná, ke komu mluvíme, když se takto modlíme. Ale ještě než si to povíme, tak se zastavím u toho holého faktu, že se jako obyvatelé planety Země ještě i v 21. století vůbec máme ke komu modlit a víme o něm, kdo je a jaký je. To je ku podivu. Vždyť mnohokrát v novověku bylo popřeno, že Bůh existuje! Byla také zpochybněna Boží dobrota, když mu lidé připsali odpovědnost za hrůzy válek a genocid a katastrof. Není snad obtížné vůbec se dnes modlit k Bohu a není pošetilé nazývat jej „naším Otcem v nebesích“?, namítají mnozí.

Ale spíš bychom se měli divit, že nám Ježíš dovoluje, ba doporučuje, oslovovat Pána Boha stejně, jako to dělal vždy on: jeho jednorozený syn! Kdo jsme vedle něho my? A přece máme volat „Otče“ – „Abba“, což je oslovení plné důvěry, rodinně intimní. Tak jako oslovují děti svého rodiče, „tatínku“. To běžné nebylo. Například rabíni dovolovali oslovit Boha jako Otce jen výjimečným osobnostem. Vedle nich si rabi Ježíš vůči svým učedníkům počíná velmi přejně a vstřícně. Což znamená, že stejnou důvěru a oddanost, jakou vůči Bohu projevoval on, očekává samozřejmě i od nás! Cítíme se na to? Pokaždé, když se modlitbu Páně začneme modlit, uvědomujeme si, že my jsme dnešními Kristovými učedníky, jakými byli tehdy ti, kteří s ním chodili po Galileji a Judsku? Nepochybujme, když on sám o tom nepochybuje!

Ale nepředstavujme si přitom, že jsme postaveni na Ježíšovu úroveň. On svůj jedinečný synovský vztah k Otci důrazně odlišuje a víckrát řekne učedníkům: „Otec váš“ a modlete se „Otče náš“, proste o „náš chléb“ o „odpuštění našich hříchů“. Stojíme před ním spolu. A to i když nejsme právě ve společenství, tak přece zůstáváme součástí jeho lidu, uprostřed svých bratří a sester, za které se v tu chvíli také modlíme. Ale oslovení „Otče můj“ přísluší jen jemu. Jemu jedinému, který byl k tomu zrozen, aby pro nebeského Otce vykonal a dokonal službu jedinečnou. Po nikom z nás Bůh nechce, abychom nesli hřích světa a obětovali se za všechny. Jen po něm jediném.

My někdy míváme přemrštěné představy, že po nás Bůh chce příliš. A tak se raději od něho držíme dál, abychom ani nezaslechli, co po nás chce. Aby nežádal nadměrné výkony a oběti, které by nás mohly stát vše, co máme, co jsme si od života naslibovali a že někdy by nás to mohlo na životě ohrozit. A to bychom neradi.

Dnes obecně lidé málokomu opravdu důvěřují, že je nechce podvést a zneužít. Proto si pro téměř každý svůj krok pořizují smlouvy, zabezpečují se pojistkami. Stále mít pootevřená zadní vrátka, kdybych náhodou naletěla, kdybych měla zůstat na vše sama, tak raději nedám všechno, nevsadím do toho vztahu sebe celou. Nedám absolutní důvěru svému manželovi, svému příteli či spolupracovníkovi. Dokonce jsem slyšela, že ani svým dětem, protože by mě nakonec mohly oškubat a odložit do nějakého podřadného zařízení. Důvěra je vzácné zboží.

Důvěra stojí na záruce, na zkušenosti, že ten, jemuž důvěřuji, je věrný, nezklame a již se osvědčil. To u lidí často předem nevíme. Ale u Boha to přece víme podle jeho Slova, které se tolikrát osvědčilo. A snad i vy osobně to znáte, kdy vás Boží Slovo posílilo a podrželo, jestliže jste sami nemohli dál. A největší důvod, proč Bohu Otci důvěřovat a znovu se o pomoc obracet právě k němu, je právě jeho Syn, to vtělené Slovo. Ježíš – přišel právě proto, aby Boží lásku ověřil a osvědčil na zemi. A máme o tom svědectví mnohých, kteří byli s ním, když jej vedli na kříž a svědectví dalších, kteří jeho hrob nalezli prázdný a dalších, s kterými se pak setkal vzkříšený. A tentýž Ježíš nás učí modlit se, dodává nám důvěru, že to má smysl.

A to je to třetí, co dnes ještě máme slyšet: Má to smysl modlit se a věřit, že Bůh nám odplatí, protože jeho vůle a jeho moc není závislá na podmínkách zde na zemi. Takové ty řeči, „dnes na to není doba“ nebo zase „Bůh má na starosti vážnější případy, já mu za pozornost nestojím“, mluví o Bohu, jako by On byl stejný jako my. Závislý na tom, že v Evropě 21. století se s ním nepočítá. Nebo na tom, že svět už je tak komplikovaný, že ani Bůh s ním nic nezmůže. Či moje rodinná situace už je po letech tak zamotaná a vztahy tolik přetrhané, že ani Bůh si s tím neporadí. – Chyba. Bůh není jako my. Bůh má moc křísit mrtvé, tak proč by se musel podřizovat našim podmínkám, když on dokonce nesmlouvavou smrt přemohl! Abychom na to nezapomínali a nedali se od modliteb odradit, připomíná nám to Boží Syn slovy, že Bůh je „v nebesích“. To není informace o místě, kde bydlí. Nebesa totiž znamenají, že je nad námi, je nezávislý na tom, jaké poměry vládnou tady. Našeho Boha Otce nemůže zastavit ani odradit nic z toho, co zastaví a odradí nás od dobrých úmyslů a dobrého díla. Proto, milí bratři a sestry, nevzdávejme modlitbu. A zvláště, když nemůžeme uprostřed tísně a zmatků soustředit myšlenky a vyslovit srozumitelně, uspořádaně to, čím překypuje naše srdce, modleme se jednoduše Ježíšovými slovy: „Otče náš, který jsi v nebesích, …“ „Vždyť tvůj Otec, který zůstává skryt, vidí, co je skryto a odplatí ti.“ (Mt 6,6)

Modleme se takto nyní spolu: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království, i moc, i sláva na věky. Amen.