Introit: Povstane Bůh a rozprchnou se jeho nepřátelé, na útěk se před ním dají, kdo ho nenávidí. Spravedliví se však zaradují a jásotem budou oslavovat Boha, budou se radostně veselit. (Ž 68, 2.4)

Písně: 178; 421/255, 1–5; 340, 1–4; 412; 416

Čtení: J 1, 1–5. 14

Milí bratři a sestry,

„Hospodin je vyvýšený … a sláva Hospodinova je velká!“ V tom jsou bibličtí svědkové jednomyslní. Člověk, lidstvo se také dostalo dost vysoko. A mnozí si myslí, že nikdo než lidé už výše není. Ve vědeckém poznání jsou někteří jedinci hodně vysoko. Jiní zase v umělecké tvorbě. Další podávají ty nejvyšší výkony ve sportu, jak nad tím nyní při sledování olympiády žasneme. A ještě na další oblasti bychom přišli, v nichž se lidstvo dostalo velmi vysoko. Je to však trošku nepoctivé oslavování, protože docela pomíjí, že zároveň s cestou vzhůru se lidé dostali také velmi hluboko. – Velmi nízká je úroveň života lidí, kteří v tomto světě například pod zemí v dolech dřou na bohatství těch nahoře. Poníženě žijí hladoví a žízniví, bez domova, stižení neléčitelnými, bolestivými nemocemi. Velmi hluboko klesli také ti, kteří sami ponížili své vznešené lidství nedůstojným životem v drogách, alkoholu, ale i v lhostejnosti a lenosti. Takže nemůžeme obecně mluvit o tom, že člověk jako takový je vyvýšený a jeho sláva je velká.

O Hospodinu se však na tom shodujeme s žalmistou. Hospodinovo vyvýšení je něco docela jiného, než to co nalézáme u výjimečných vyspělých lidských jedinců. Jistě je to nesouměřitelné v možnostech, s jakými Hospodin spravuje svět. Se schopnostmi Stvořitele. To nepochybně. Ale ještě v dalším ohledu je tu velký rozdíl. Vyvýšení a slavní lidé často svou vysokou pozici zneužívají k tomu, aby ponižovali ty ostatní. A aby šířili kolem sebe strach a aby si druhé lidi zotročovali podle své vůle. Kdyby mohli – ale to se může týkat na jakékoli úrovni – tak by Boží slávu omezili a strhli dolů. Pokoušejí se o to různými způsoby – ideologiemi ale i ignorancí. Kolikrát již různí filosofové či zase revolucionáři prohlásili, že Bůh je mrtev. Že Bůh neexistuje. Že nad člověka není. A podobně.

Sám žalmista však vidí uspořádání světa zcela jinak a jasně. Snad mnohé z nás to inspiruje. Snad někteří z nás již poznali to, co on a také a celým srdcem Hospodinu vzdávají chválu. Nikoho nevidí výše postaveného než Hospodina. A o Boží trůn a majestát se nestrachují, protože rozpoznali, že s ním nic a nikdo nepohne. Že Hospodin není na lidských schopnostech nijak závislý. K tomu žalmistu však nepřivedl jen obdiv vůči Boží stvořitelské moci. Ta je jistě hodna obdivu a oslavy. Ale ne takové, jakou si zaslouží Hospodin pro něco jiného. Žalmista se neklaní Božímu makro ani mikrokosmu. On říká, „klaním se a vzdávám chválu za tvé milosrdenství a za tvou věrnost!“

A toto milosrdenství a věrnost se projevilo v tom, „co Hospodin vyřkl“ – v jeho slovu. My také víme, že Boží slovo má zvláštní jedinečnou moc. Že bylo na počátku ještě před stvořením. Ale zde to je našemu rozumu přece jen přístupněji. A právě to oslavuje žalmista: „Odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal, dodal jsi mé duši sílu.“ – Který z vladařů toto udělá? Kdo z těch, kteří sedí na vysokých postech nám odpoví, když se jich ptáme, když je o něco žádáme… ! Už jen, který z nich si na nás udělá čas? A tu čteme nejprve raději v Kralickém překladu: „A ač vyvýšený jest Hospodin, však že na poníženého patří.“ Ač je vyvýšený, přece toho dole vidí. O každém opomíjeném a přehlíženém ví.

Lépe tuto jeho náklonnost nemůžeme vykreslit než na příkladu toho nejopovrženějšího s lidských synů, jímž byl Ježíš Kristus, lidmi pobožnými i bezbožnými poslaný na kříž. Vyřízen a vyřazen z lidské společnosti a z lidských dějin. Od něhož už nikdo nic neočekával. Tak právě k němu se vyvýšený Bůh, který hledí na poníženého, přiznal a vzkřísil jej z mrtvých! Pozvedl jej na pravici své vlády a dal mu jméno nad každé jméno a moc na nebi i na zemi. On má tuto moc, kterou žádný jiný nemá: držet s poníženými.

Ale v téže větě stojí o Hospodinu ještě něco: „Hospodin zdálky pozná domýšlivce.“ (v. 6) Jistě Bůh, v kterého věříme, je Bohem a Otcem všech chudých a tichých v zemi. Ale to neznamená, že nevidí také ty druhé – domýšlivé (Kral: vysokomyslné), kteří spoléhají sami na sebe; tedy na svou moc, bohatství a slávu. I ty Hospodin zná. Vždy brzo a dobře je rozpozná. Podle biblického svědectví jsou domýšlivými ti, kteří pohrdají Boží milostí zjevenou v Pánu Ježíši Kristu. A snaží se v církvi i ve světě prosadit svou vlastní silou. Ty už Hospodin zdaleka zná a na jejich stranu se nestaví. Jejich spojencem nebude. Rozhodl to tak jednou provždy, když se nepostavil na stranu císaře Augusta, ani krále Heroda, ani Piláta, nýbrž na stranu toho nejponíženějšího z lidí, ukřižovaného Ježíše.

A dále čteme, že žalmista je dokonce přesvědčen, že i všichni králové země Hospodina za to budou slavit. To si teď jen těžko dovedeme představit. Ale on to vidí jinak. Jednou i ti světští vladaři budou přesvědčeni tím, co se Hospodinovým slovem na světě, v dějinách stalo. Je za tím přesvědčením veliká víra a naděje v Boží slovo, které se – slovy Janovými – „stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (J 1, 14)

V tomto Božím rozhodnutí a činu je pak ukotvena pomoc pro každého poníženého, který se k Hospodinu obrací a který nese příkoří pro jeho jméno a pravdu. Proto se dál žalmista ujišťuje, že nebude vydán napospas domýšlivcům, kteří se Bohu smějí. Ale věří, že jeho Bůh se jej zastane. „I když jsem v soužení, ty mi zachováš život, vztáhneš ruku proti hněvu mých nepřátel a tvá pravice mě spasí.“ (v. 7)

I my se v tom potřebujeme utvrzovat, když přemýšlíme, zda vytrváme na té cestě následování, na kterou nás Pán Ježíš pozval. Zvláště ten, kdo z vás tou cestou jde a nemá oporu v rodině, ale jen třeba v pár přátelích, nebo ani to ne, ten má pochopitelně život víry velmi náročný a o to víc potřebuje ujišťovat, že ho Hospodin vidí a hledí na něho a vztahuje k němu ruku, aby jej zachránil. A vlastně, kdo z nás, jak tu jsme, si je jist, že až do konce svých dnů obstojí a dosvědčí evangelium o Kristu? A svůj život nepromarní?

A tak každý z nás smí vzít za své to slavné závěrečné vyznání i prosbu: „Hospodin za mě dokončí zápas. Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou!“ (v. 8)

Tento výrok býval součástí každých bohoslužeb ve sboru, kde jsem vyrostla. Myslím, že to každý potřebuje slyšet a opakovat: „Hospodin dokoná za mne.“ Vždyť od malička až do nejvyššího stáří na něčem pracujeme, něco budujeme, o něco usilujeme. Ale ne vždy to dokážeme přivést k cíli. Stýskáme si pak: „na to nestačím, to už nezvládnu“. Těmi stesky si připomínáme, že člověk má opravdu své limity, které nepřekročí. Je v tom veliká úleva, bratři a sestry, když to pochopíme, jak nás vidí Hospodin. On každého z nás vidí jako dílo svých rukou. Vidí a raduje se z dobrého ovoce, které jsme přinesli, ale lituje i každého pokřivení a pošpinění, kterého jsme se dopustili. Nikdy však nepřestáváme být dílem jeho rukou, nad kterým se klene jeho věčné milosrdenství. Pro každého z nás přišel v Pánu Ježíši Kristu. Pro tebe i pro mne pracoval, trpěl a zemřel! Jak by mohl opustit dílo svých rukou! Platí to pro každého z nás osobně. Ale platí to předně pro dílo, které Hospodin svěřil církvi, konkrétně tomuto našemu sboru. Spoléhejme na to!, i když víme, že toho po nás mnoho zůstává nedokončeno a leccos jsme také udělali špatně. Ale Hospodin slíbil, že dílo svých rukou nikdy neopustí. To dílo pokračuje – po prázdninách zase bude kázáno evangelium, shromáždíme děti, pozveme nové konfirmandy, staršovstvo, zase budeme vykládat Písmo, zpívat a navzájem sdílet své radosti i starosti. To dílo se děje i přes hranice, protože už za týden tu s námi budou bratři a sestry z Německa. Jindy jsou tu z jiných církví ve městě. Modlitbami a vzpomínkami provázíme ty, kteří se k nám na čas uchýlili z válečné Ukrajiny. A tak dále … A patří sem, že na dílo Páně často dáváme i peníze, protože i ty jsou potřeba. To dílo je Boží, provázané láskou a službou. Toto dílo má zaslíbení: Hospodin je dokoná a nikdy neopustí.

Nakonec; jsou lidé, kteří si právě tento verš z žalmu 138. vybírají na své pohřební oznámení. Umírajíce a dílo zde na zemi opouštějíce, vyznávají svou naději: „Hospodin dokoná za mne a dílo svých rukou neopustí.“ Přivlastněme si to již dnes. Na to máme právo založené v Kristově lásce, která nekončí ani s naší smrtí a s naším hrobem. Vyvýšený Hospodin hledí na poníženého; na člověka poníženého hříchy, slabostmi, nemocemi, stářím; i na toho v prach proměněného hledí a dílo svých rukou neopustí. Amen.

Modlitba

Hospodine, celým srdcem v tomto shromáždění ti vzdáváme chválu! A vyznáváme, že je toho mnoho, co se nám nedaří dobře dokončit – v našich vztazích, ve službě v tomto sboru. Ale věříme, že ty dokončíš naše zápasy a dílo svých rukou neopustíš. Amen.

Píseň 340, 1–4 Ve jméno Krista doufáme