Bohoslužby s. farářky Jany Hofmanové

28. 7. 2024, Nymburk – křest Timoteje Roskovce

Vstupní slovo Ž 145

9Hospodin je ke všem dobrotivý, nade vším, co učinil, se slitovává. 10Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí, 11ať hovoří o tvém slavném kralování, ať promluví o tvé bohatýrské síle, 12aby lidem uváděli ve známost tvé bohatýrské činy a slávu a důstojnost království tvého.

První čtení Písma J 7, 37-44

V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! 38Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“ 39To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven. 40Když někteří ze zástupu slyšeli ta slova, říkali: „To je skutečně ten Prorok!“ 41Druzí prohlašovali: „Je to Mesiáš!“ Jiní namítali: „Což přijde Mesiáš z Galileje? 42Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z Betléma, odkud byl David?“ 43A tak došlo v zástupu kvůli němu k roztržce. 44Někteří z nich ho chtěli zadržet; ale nikdo na něj nevztáhl ruku.

Druhé čtení Písma a kázání Genesis 8,1

Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. 2  Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe. 3  Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, 4  takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu. 5  A vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce se objevily vrcholky hor. 6  Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal, 7  a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily. 8  Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily. 9  Holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy. 10  Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. 11  A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily. 12  Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu zpátky nevrátila. 13  Léta šestistého prvého, první den prvního měsíce, začaly vody na zemi vysychat. Tu Noe odsunul příklop archy a spatřil, že povrch země osychá. 14  Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá. 15  I promluvil Bůh k Noemu: 16  „Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. 17  Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.“ 18  Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů. 19  Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy. 20  Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. 21  I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. 22  Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“

O čem to dnes slyšíme? Může mýtické vyprávění starého světa přinést něco do života tomuhle malému děťátku a jeho rodičům? Čím si nás Pán Bůh může zavolat skrze tahle slova Písma?

Začíná se uprostřed záplavy.

To tedy, jak si všímám, rodičům není cizí obraz. Ani nerodičům. Záplava – ať už skutečná, nebo třeba záplava starostí, emocí, vyčerpání – to není osvěžující deštík, ale nezkrotná vlna. Vytoužená voda se stává stejným problémem jako vlna veder a sucha: ohrožení života a celé oblasti, kterou takové vlny zasáhnou…

„Být totálně na dně“ – a „být totálně na suchu“ k sobě má velmi blízko.

Katastrofa, o které čteme z Písma je navíc obrovská; žádná osobní krize – ale celosvětová, globální – něco, před čím se nedají jen tak zavřít oči. To si také, bohužel dovedeme představit, v čem všem se svět topí, jak na mnohé lidi doléhají krize ekonomické, ekologické, sociální nespravedlnost… hřích na kterém máme svůj podíl.

Tak nějak je to i v příběhu o potopě světa.

A Noe se v tom plaví. Sice poslechl Hospodina, jenže to rozhodně neznamená, že je za vodou (o tom bychom si jistě měli co vyprávět, podle svých životních zkušeností).

A tak se Noe plaví a neví kam a neví jak dlouho ještě. Půl roku prý pršelo a vody se kupily, druhý půl rok voda pomalu ustupovala. Jak ještě dlouho, proč takové vlny…? Jestlipak o něm Hospodin ví? Možná přišla i nejistota, ponorková nemoc, obava jestli vůbec někdy dobré zprávy přijdou.

Ale to hlavní, o čem dnes slyšíme je: zpráva o začátku nového času.

A co zakládá ten nový čas? Čím to všechno nové začíná?

„Bůh však pamatoval na Noeho“

Boží pamatování – to je naděje, na které nás to dnešní čtení učí stavět.

Když na nás pamatuje někdo, komu na nás záleží, je to milá věc, viďte? (Třeba když nám někdo pošle pozdrav z dovolené, když vám popřeje k narozeninám…) Ale je i jiné pamatování; takové na kterém záleží život. To známe ze vztahů k dětem a k těm nejslabším ve společnosti – je pamatování, které je zásadní; život těch nejmenších závisí na tom, že je nepouštíme ze zřetele, že na ně pamatujeme a máme o ně starost vlastně stále.

Boží pamatování je v bibli úplně klíčové pro to, aby se věci sunuly správným směrem. Když se v bibli řekne, že Bůh pamatuje, nebo, že se rozpomene, tak to jde ruku v ruce s radikální změnou, s novým časem, který to pro člověka znamená.

Když Bůh pamatuje na Abrahama, znamená to, že se ujme jeho synovce Lota, aby neskončil v troskách rozbořených měst.

Když Bůh pamatuje na Ráchel, znamená to, že ji nenechá bez budoucnosti a bez naplnění její tužby, i když to dlouho trvalo a bylo to jinak, než jak se zkoušela zařídit.

I na začátku toho nejznámějšího starozákonního příběhu o vysvobození z neřešitelné situace – na začátku příběhu o vyvedení z Egypta slyšíme, že Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem.

Boží pamatování – to je totiž paměť je operační, operující… to není jenom úložna nebo pamětní deska. Bůh na nás pamatuje, to je obraz pro to, že je při nás; že i pro nás a při nás se nějak „po jeho“ dějí veliké věci.

„Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní…“ tak nás, právě tím mateřským příměrem, o Boží paměti ujišťuje prorok Izajáš.

„Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř…“ Přestalo pršet, hladina přestala stoupat, vody se uklidnily.

Prý se uklidnily tím, že nad zemí zavanul vítr. To je docela zvláštní, obvykle přece vítr vlny způsobuje. Tak jinak: zavanul Duch, to je totiž v Písmu stejné slovo – a vody se uklidnily. Tam, kde zavane Duch Boží, tam se mají uklidnit a uklidňují bouře. Jsme na jedné lodi se vším všelijak pomýleným tvorstvem, ale Boží Duch věje. A kam se dostane, tam už to s námi aspoň tolik nehoupe.

Přestalo pršet. Vítr se ztišil. A stejně Noeho a všechny naloděné čeká ještě několik měsíců klouzání po hladině. Bude to chtít trpělivost. A otevřít světlík. Aby se dovnitř dostal ten čerstvý vzDuch a Světlo, a aby měli kudy přicházet a přilétat poslové nesoucí dobrou zprávu – evangelium. Tak nějak to bude platit i pro vás a pro Timoteje. Bude to chtít trpělivost a vyhlédnout vzhůru. Nevzdávat naději, že Bůh tu pevnou půdu pod nohama pro nás chystá; že umožňuje nový počátek i tam, kde se zdálo, že není na čem stavět.

V novozákonním listu Židům je Noe dáván za vzor víry. Spolehl se, i když to vypadalo bláhově, na Hospodina. Jako křesťané se připojujeme ke Kristu, vydáváme se do vody křtu, abychom vyjádřili, že se také tak spoléháme a odevzdáváme Pánu Bohu. A věříme, že Kristus Ježíš, který přišel za námi, aby svůj život položily abychom měli naději na Boží blízkost po všechny časy, nás provede i potopami a nenechá nás na suchu.

Na závěr Bůh ujišťuje o své věrnosti i když ví o lidské špatnosti od narození. Rabínský komentář (a snad i naše zkušenost) k tomu poznamenává: člověk v sobě má náklonost k dobru i zlu a máme odpovědnost za to, co v sobě (a v těch, kteří jsou nám svěřeni) rozvíjíme. Dnes při slavení křtu se k té odpovědnosti hlásíme, a zveme Pána Boha, aby nám při tom hledán dobrého, a následování Ježíš, svým Duchem svatým pomáhal.

Že to nebude bez hříchu, že to bude dobrodružná a možná i těžká výprava, to je jistota – ale ještě závažnější je Boží ujištění, že definitivní trest už se nechystá; že on nás nepotopí; v Kristu i nám otevírá nový čas.

Vyznání vin

Milující, zachraňující, Bože,

děkujeme za všechna tvá zaslíbení spojená se křtem.

Vyznáváme, že se nám nedaří žít a čerpat z tvé dobroty tak, jak máme. Jednáme jako děti nespokojené a nedospělé, ale i sobecké a sebestředné. Vyznáváme, že Tě potřebujeme; toužíme, abys nás o své blízkosti ujišťoval, aby ses nad námi a našimi vinami smiloval; abys byl znovu naším středem Ty a vedl nás i naše milované v lásce a pravdě.

Všichni, kdo se připojujete k tomuto vyznání, proste: Pane, smiluj se nad námi.

Sbor: Pane, smiluj se nad námi.

Slovo milosti

Přijměte ujištění Boží milostí:

Vy všichni jste přece skrze víru syny a dcerami Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3, 26–29)