Introit: K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj, kéž nejsem zahanben. Pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. (Ž 25,1.6)

Písně: 77,1–3; (děti 682); 306; 443; 524

Čtení: Ex 24, 12–18

Milí bratři a sestry,

tato událost proměnění na hoře je v něčem podobná tomu, co jsme před chvílí četli z knihy Exodus: „Sedmého dne zavolal Hospodin na Mojžíše zprostřed oblaku.“ A mluvil s Mojžíšem důvěrně, soukromě. Napsal pro něj slova zákona a přikázání, kterým měl Mojžíš lid vyučovat. – Patří do Ježíšova příběhu největší postavy Izraele, jakými byli Mojžíš a Eliáš? Přišel také nyní, po šesti dnech den sedmý, kdy Hospodin zjeví svou slávu lidem? Nechá je nahlédnout do nebe? Umožňuje předem vidění nebeské skutečnosti, která má jednou platit v plnosti všude? A co konkrétně? – „Boží království přicházející v moci“ – slíbil Ježíš „některým“ z těch, kteří kolem něho stáli. Řekl, že spatří Boží království dříve, než zemřou. A pak vyvedl na vysokou horu s sebou jen tři nejbližší: Petra, Jakuba a Jana. „Byli sami a on byl proměněn před jejich očima. Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit.“

O čem to tu čteme? Dopřál Ježíš třem ze svých učedníků prožít chvíli nebe na zemi? To je přece něco, po čem lidé toužili vždy. A jim se to splnilo? Má Pán Ježíš právě pro tohle pochopení a podporuje tohle vytržení z pozemské reality? Protože ze šedi a kolotoče všedních dnů by bylo krásné se vymanit a žít si lehounce, nezatíženi únavou z práce, vztahy, strachem o budoucnost. Někteří lidé si takový stav navozují umělými psychedelickými látkami. Nebo alespoň o dovolených a o víkendech. Kdo by si chtěl nechat vzít tu příležitost odstřihnout se od toho, co se musí a co nás svazuje a unavuje tady dole? Lidé se snaží vytvořit si co nejpěknější a nejatraktivnější alespoň ty volné dny; a noci, dodejme. Šetří si na ně peníze, organizují je, plánují … Někdy se zdá, že ostatní dny žijí jen pro ty dva na konci týdne. Jen vydržet těch pět a pak se někde svalit, nebo naopak nadmíru aktivně vyžít. Někdy dokonce se jakoby utrhnout z řetězu a dělat, co se jindy nesmí. Každý to své „vytržení“, své nebe na zemi, chce mít trošku jinak a zařizuje si je po svém. A pak běda, když se to nevydaří! Když nám to někdo překazí. Dojdou peníze. Onemocní děti nebo my sami. Zkazí se počasí. A tak dále, možností je řada.

Tak podrobně to tu líčím, protože tomuhle všichni rozumíme. Pochopíme proto lépe, co chtěli ti tři učedníci, Petr, Jakub a Jan, pro sebe zadržet tam na vysoké hoře, stranou všeho pozemského. Přemýšlejme o tom chvíli z jejich hlediska. – Zasloužili si to proto, že kvůli Ježíši všechno opustili a šli za ním? Vlastně to ani tak dlouho netrvalo, to jejich následování, a už mohou vidět „království Boží přicházející v moci!“ Ježíše mají najednou jen pro sebe, vidí jej proměněného v nebeskou bytost, zářícího nadpozemskou krásou. Zřejmě se co nevidět ujme vlády! A oni, vybraní, nejlepší, nejbližší, jsou u toho. Budou mít na jeho vládě podíl. Jaká sláva, když se tu před jejich očima zjevili i dva izraelští velikáni, Mojžíš a Eliáš! Učedníci mohou naslouchat, co si povídají s Ježíšem.

Asi se příliš nedivíme, co Petr řekl: „Mistře, je dobré, že jsme zde.“ A pak navrhnul, že udělají tři stany. Utábořte se tu! Postarám se o to, abyste všichni tři měli své soukromí. Nebo rovnou: svaté místo, stan setkávání, chrám na této hoře, vysoko nad hemžením dole. Zůstaňme tu! – Ať si tam dole dělají, co chtějí. – Myslel to tak? Evangelista milosrdně napsal, že Petr „nevěděl, co by řekl. Tak byli zděšeni.“ – Mluvilo mu to z rozpaků, v úžasu nad tím nebeským zjevením. Velmi lidská reakce! Kdo jednou zažije nadpozemské vytržení, už se mu nechce zpátky. Možná proto je přitažlivá mystika. A nemusí to být jen jednotlivec, může jít i o církev – její představitele. Církev přece také v dějinách zažívala období slávy, lesku a povýšenosti nad všechno ubohé a hříšné dole na zemi. Libovala si v tom. „Mistře, je dobré, že jsme zde.“ Udělejme krásné svatostánky, kde tu tvou slávu a zář budeme udržovat a pěstovat! – Díky Bohu, neměla tato lidmi posvěcovaná exkluzivní sláva trvání.

Vzápětí se na té vysoké hoře ukáže, že lidská horlivost tu na místě není. Měli se jen dívat a těšit se z toho, že Boží království ve své moci je tam, kde je jejich Pán! Fantazie to tedy nebyla. Učedníkům opravdu bylo dopřáno na chvíli vidět, kam jejich mistr patří. Do společnosti Mojžíše a Eliáše, o nichž se tradovalo, že si je Bůh povolal přímo k sobě. Na zemi nikomu jejich hrob známý nebyl. Dva vůdcové lidu Božího, kteří nesli tíhu služby a věrně až do svého konce osvobozovali lid ze zajetí modlářství a nevěry. Předchůdci Kristovi. I pro ně však nyní září Ježíš proměněný, běloskvoucí, v nebeské podobě. Pro pozorující učedníky to byl jen okamžik, ale jednoznačný ve své výpovědi: kým skutečně Ježíš je. K němu nyní Bůh zaměřuje pozornost lidí. Na něho jediného, který nám má co říct. Na Ježíše samotného. „Tu přišel oblak, zastínil je a z oblaku se ozval hlas: Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Bůh potvrdil svého Syna.

Podobenství oblaku, kterým na hoře nebo ve stánku úmluvy Bůh zastíral svou podobu, je výmluvné. Svatý Bůh je přítomen, ale hříšní, smrtelní lidé na něho přímo hledět nemohou. Chce však být s námi. Tak jako byl s Izraelskými na poušti po těch čtyřicet let zkoušek a putování. Chce být s lidmi tak, aby nemuseli zemřít, ale měli život. Aby žili a šli za ním. Proto se dává vidět tak, abychom jej snesli a mohl nás vést ke spasení, do svého království. To nemůže nahradit žádné nebe na zemi, které si lidé připraví, aby unikli z těžkostí zdejšího života. A aby se zbavili svých křížů a povznesli se nad to všechno tady. To není správná cesta. Nevede jinam než do falešného nebe, a nakonec do smrti. A nic na tom nezmění, že na cestu vyhrávají všelijaké romantické písně a šlágry. (Dnes často při pohřbech.) Nic z toho nám neulehčí a nesejme z nás naše břemena. Jen ten, na kterého Bůh sám ukázal a o němž řekl: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“

„Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného než Ježíše samotného.“ Tak, v Ježíši k nám přišel svatý Bůh. Jej máme, slovy evangelia, „u sebe.“ Na něho máme hledět a jej následovat. On nám má co říct. Proto jej poslouchejte! Co například řekl před šesti dny? „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť, kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.“

A co tu čteme dál: „Když sestupovali z hory,“ – ano vede je dolů. Protože tam sestupuje i on. Jde napřed, oni za ním. Milovaný Boží syn, ale v ponížené podobě člověka Ježíše. Nic si neulehčí, ponese svůj kříž až do konce. A lidé na něho budou hledět, ale již ne v hrůze a strachu, ale posíleni vírou, že na kříži to nekončí. Proto musí sestoupit z hory dolů i Petr, Jakub a Jan, aby věrohodně, jako tři svědkové, povzbuzovali ostatní, že Pán vstane z mrtvých a také pro nás připravil světlou, zářivou budoucnost.

Ale ne hned. „Když sestupovali z hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“ Zatím po těch čtyřicet dnů jsou na cestě dolů za ním a s ním. Tam se nyní nacházíme i my. Uprostřed těch symbolických čtyřiceti dnů zkoušek. Dole v té syrové a někdy i surové realitě, ve které moc Božího království není vidět. Někdy se nám zdá, že ta cesta dolů nemá konce! Vždyť utrpení a nespravedlností jen přibývá. Přestavme si, jak bychom to asi viděli, kdybychom sami žili na Ukrajině…

Přece však něco z Božího vítězného lesku a radosti nás již může povzbuzovat; něco zahlédnout a prožít lze. Každý sedmý den, každou neděli, která není dnem odříkání, ale dnem světla a radosti, k nám Bůh promlouvá. U nás i v Izraeli, i na Ukrajině i v každé zemi. I dnes je den sedmý, neděle. Proto se těšme z toho, že s námi je Bůh, na kterého smíme hledět a nezemřeme. Který je s každým, kdo je na na té cestě dolů. S ním se dá vlastní kříž nést daleko lépe. Je s námi Boží milovaný Syn. Toho poslouchejte!

Svěřme se mu v tichosti, ať jeho slovo koná, co už započalo.

Pane, prosíme vysvobozuj nás z pokušení vyhledávat lehkost bytí, unikat ze služby lásky, opouštět cestu víry za tebou. Kéž dojdeme až do konce a můžeme se těšit z moci tvého království. Amen.