Introit: Hospodine, tys můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli. (Ž 31,4)

Písně: 51; (děti Dál); 328; 712; 673; 425

Čtení: Mt 7,12–21

Milí bratři a sestry,

tato apoštolova slova jsou zneklidňující. Vyrušují nás z navyklého klidu. Už když jsem to kázání připravovala, cítila jsem se být zneklidňována i obžalovávána. Snad tyto verše – církví čtené těsně před začátkem doby postní – mají člověka vyvést ze sebespokojenosti. A vyburcovat nás k aktivitě. Mnozí jsme totiž po tom krásném vánočním a povánočním období zůstali ukolébáni kázáními o Boží lásce, která v Kristu je stále připravena nás uzdravovat a zbavovat zlého. Tak to znělo z posledních kázání. Ráda jsem vás ujišťovala o tom velikém Božím „ano“ vůči lidem. Bůh je v Kristu na naší straně a neklade si žádné podmínky a nežádá velké výkony. To je pravda a důvod k vděčnosti.

Zde však apoštol mluví přísně, dost tvrdou řečí, která se nám moc nelíbí. A k tomu také mluví o spěchu, přímo o běhu, závodech a zápasu – jako bychom toho dosud neměli nad hlavu. Mluví o zdrženlivosti, ukázňování a výcviku těla. Zdá se nám to nějak tvrdé, asketické, nepřátelské. Bráníme se tomu. Nechce se nám do toho. Odrazuje nás to. A ptáme se: jak se to srovnává s evangeliem? Bratři a sestry, apoštol Pavel jistě velice dobře věděl o tom, že evangelium je darem, milostí, ne zákonem a těžkým břemenem. Vždyť právě od Pavla se učily celé generace, co je to křesťanova svoboda a co je to radost z evangelia. Že přes všechny naše hříchy nejsme Bohem zavrženi, nýbrž pro Ježíše Krista přijati. To veliké Boží „ano“ k nám je opravdu základním tónem právě Pavlova poselství.

A tento tón zaznívá i v našem oddílu. „Já tedy neběžím bez jasného cíle, ne jako v nejistotu.“ Co může být lepšího v lidském životě, než znát jeho cíl? A co je naopak větším neštěstím, než mít pocit, že se v životě jen sem tam potácíme, že tu k ničemu nejsme. Jen tak se protloukáme a jsme z toho unavení. Tato existenční únava je často proto, že člověk nevidí smysl toho všeho. Že nemá cíl, za kterým by šel. Apoštol sám byl z této prázdnoty života vysvobozen. Vysvobozen evangeliem. Vždyť takový smysl a cíl si člověk nemůže dát a zajistit sám.

Nechceme tu mluvit s pohrdáním o těch cílech, které si lidé vytyčují sami. Není to malá věc chtít v životě něco pěkného vytvořit a vykonat, zapojit se do díla lidské společnosti a být prospěšný. A není to malá věc, když se nám podaří najít lidi, se kterými si rozumíme, máme se navzájem rádi a dovedeme se potěšit i poradit. Ale mnozí již ze své zkušenosti víme, jak jsou i ty nejkrásnější vazby nezabezpečené a snadno narušitelné lidskou nestálostí, sobectvím či ziskuchtivostí, nebo jen nechápavostí. Ano i v tom nejkrásnějším lidském společenství nikdy jeden druhému doopravdy až do hloubky neporozumíme. A z toho nepochopení sobě i druhému znovu a znovu ubližujeme a trýzníme se. O tom smyslu a cíli života, který si sami dáváme, sotva bychom mohli mluvit s takovou jistotou a až hymnickou jásavostí, jako to činí apoštol zde i na jiných místech.

On ví o cíli, který je mu dán. Dán Pánem, který je s námi i v našich temných chvílích, v našich zármutcích a v našich vinách a který nám ukazuje na cíl: „věnec“ vítěze, který nebude porušen ani naším hříchem, ani naší smrtí. Je to Pán, u něhož je odpuštění – a u něhož je vítězství i nad tím nejposlednějším nepřítelem, smrtí. Toto je jádro evangelia, to je podstata toho potěšení, které platí v životě i ve smrti. Protože byl tímto evangeliem uchopen a podmaněn, zapomíná apoštol sám na sebe, ztrácí se ve službě tomuto evangeliu. A zve své posluchače, tedy i nás, abychom nahlédli, že toto slavné potěšení se sice nedá koupit, ale něco stojí.

Kdo byl ve svém svědomí skutečně přemožen evangeliem, zajat jím, ten už si nemůže dělat, co chce. Cesta následování Ježíše Krista je úzká, brána těsná, jak on řekl. Nesnese se například s úsilím o vlastní prospěch za každou cenu, i za cenu svědomí. Nesnese se s bezohledností a ostrými lokty, křivými cestičkami za úspěchem. Nesnese se s pýchou, samospravedlností, odsuzováním druhých a s přimhuřováním očí nad hříchy vlastními nebo hříchy těch, kdo jsou nám blízko a nějak k nám patří. A nesnese se s povolováním lidským pudům a vášní, s neukázněností. Proto k tomu běhu k cíli, o kterém tu apoštol mluví a který nám evangelium staví před oči, patří podmaňovat tělo, dávat je do služby našeho povolání. I naše tělo má být dobrým, ukázněným nástrojem služby, která chce dát smysl našemu životu. „Ranami nutím své tělo ke kázni.“ Apoštol nakonec říká slova, kterých si musíme zvlášť dobře všimnout: „Abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.“ Dalo by se to podle toho sportovního podobenství přeložit i tak, „abych nebyl diskvalifikován!“

Za tím je docela srozumitelná a prostá věc: Zvěst, kterou neseme, nemá být naším životem kompromitována, popírána. Nýbrž podpírána a dosvědčována.

To nám zní až nesplnitelně. Maximální poslušnost a odevzdanost. Proto bychom snadno řekli: dost! Tohle není pro nás. To normální člověk nemůže splnit. A je pravda, že apoštol Pavel byl výjimečným zjevem v celých dějinách křesťanství. Jinak než opravdovou oddaností svému povolání nést evangelium by si svou autoritu v tolika sborech nezískal.

Apoštolovou mimořádností se však nenechme odradit. Na ni se tolik nesoustřeďme. On ten svůj závod a zápas popisuje tak sugestivně proto, aby vyniklo něco jiného, než jeho nadlidská kázeň. (V předchozích verších byste se dočetli, že dobrovolně si odpírá i zaslouženou mzdu, vlastní ženu, maso…, jen aby neurazil víru slabých bratří a sester.) Má totiž vyniknout, proč mu to všechno stojí za to. Proč to dělá. Proč se vydává do tolika nesnází, odříkání, nebezpečí, do lidských soudů. On má stejný důvod, pro který to má stát za to také každému z nás, ať už jsme kazatelka nebo člověk v továrně, laboratoři, na poli, či doma s dětmi. Pro evangelium!

Evangelium je totiž tak pravdivé, tak mocně ukazuje do hlubin lidského života, tak jasně učí rozumět lidské bídě, tak mocně ukazuje cestu naděje, je takovou posilou a povzbuzením, že stojí za to, abychom se mu dali do služby. Abychom tuto posilující orientaci, tuto životní moudrost při vší své lidské slabosti, dávali dále. Ale to nemůžeme dělat jen slovy. Ano, ani ne na prvním místě slovy. Nýbrž tak, jak to čteme na jiném místě: druhého člověka získat pro Krista svým dobrým, pobožným životem. K tomu tu jsme, všichni křesťané. Snad si někdy stěžujeme, že svět nás sleduje pozorněji než jiné skupiny obyvatel a nepromíjí nám jen tak něco, co druhým se snadno promine. Nestěžujme si příliš, raději se zamysleme, zda za tímto přísným pohledem světa není skryt ještě náročnější pohled našeho Pána. A zda v tom nároku není skryto potěšení, ujištění, že máme jasný a pevný cíl. Že jsme vyvoleni, protože nás tu na světě je potřeba. A že se proto nemusíme ve světě potácet bez cíle a bez naděje. Slova našeho textu jsou naléhavá a přísná. Vystavme se jim bez vytáček a bez zastírání; pak z nich můžeme zaslechnout i povzbuzení a posilu.

Modleme se.

Kriste, pro nás umučený, tys ukázal, jaká cesta vede k vítězství, k životu, k radosti. Prosíme, dej, ať za tebou běžíme plnou silou i nadějí. Amen.

Píseň: V tvé síle, Pane Bože můj, 712