Introit: Hospodin kraluje, oděl se důstojností, opásal se mocí! Pevně je založen svět, nic jím neotřese. (Ž 93,1)

Písně: 146,1–4; (330); 397; 548; 716

Čtení: Dt 18,15–20

Milí bratři a sestry,

za Ježíšem jdou první čtyři učedníci – rybáři, kteří se mají u něho učit, jak „lovit lidi“; jak dělat misii, aby co nejvíc lidí bylo zachráněno pro Boží království. Procházejí galilejskou krajinou podél moře a zastavují se v domovské obci, Kafarnaum. První věc, kterou se od Ježíše učí, je, že o nejbližší sobotě se jde do synagógy. Tedy i oni tam jdou spolu s dalšími věřícími. Jako my jdeme do kostela v neděli. Ale Ježíš tam jde učit. K tomu byl poslán! Aby šel mezi lidi a zvěstoval, že se přiblížilo Boží království. Zve je k pokání a k víře v evangelium. Přitom docela nově a originálně vykládá Mojžíšův zákon. Vybírá si v něm různá místa, ale necituje mistry, kteří byli před ním – jako to dělali zákoníci, jejichž originalita byla právě v tom, jaké mistry vybírali a jak jejich výklad kombinovali. Marek tu neuvádí, co přesně bylo obsahem kázání. Asi předpokládal, že první křesťané alespoň to nejznámější Ježíšovo kázání zvané „na hoře“ dobře znají a něco se jim z něho vybaví. Třeba hned začátek: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ Nebo prohlášení k těm shromážděným, „vy jste sůl země!“ Ježíš to říká se zvláštní autoritou. Když on káže, mocně na posluchače působí samotné Slovo Boží. Dotýká se jich to. Povzbuzuje. Však nad jeho kázáním kafarnaumské shromáždění žasne. To tu ještě nebylo! „Učí nás jako ten, kdo má moc!“ Cítíme, že když mluví tento Nazaretský Ježíš, je Bůh již mezi námi. A to, o čem mluví, se již již začíná naplňovat… „Žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc a ne jako zákoníci.“

Ale ne všichni jsou uneseni a nadšeni. Někoho tam Ježíš vyrušil a ten teď zase sám ruší celé shromáždění. Hlasitě. Křikem to dává najevo. „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží!“ – Kdo to může být? Prý je takových mnoho, zmíní evangelista o několik kapitol dál. Zde, „v jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem.“ – Nepředstavujme si hned nějakého blázna. Docela normálně i on se chodil modlit a poslouchat výklad Božího zákona. Až dosud jej tu nic nezneklidnilo. A nebo někdy ano, a to se pak ostatní divili, kde se v tom člověku bere tolik zášti a zloby. Ale nevěděli si s tím rady. Jako „když ho něco rafne“, říká se lidově. Jako by to ani nebyl on. Začne z něj mluvit někdo jiný. Takové posedlosti je opravdu na světě mnoho. Lidé pod tím trpí. Nemohou si pomoct. Copak i my to neříkáme? – Ten je přímo posedlý penězi, žárlivostí, ale i puntíčkářstvím, prací … Těžko se s takovým posedlým žije. I z hodného člověka se najednou třeba stane fanatik. Starostlivý otec rodiny se jednoho dne přidá k nacistickému spolku a brzy i svému okolí začne podsouvat nenávist k odlišným skupinám obyvatelstva. Neumí se toho sám zbavit, ani jej toho nezbaví ti druzí. A třeba si to ani neuvědomuje, že tím trpí i on sám. Posedlost … – Tento zlý duch v synagóze je však těžší kategorie. Rozpoznává hned, kdo je Ježíš. „Jsi Svatý Boží!“ Křičí. A ví, že s tím, kdo přichází od Boha, se jeho vlastní spády a záměry nesnesou. – Dej nám pokoj! Jdi pryč! Vykliď pole, ať je tu zase tak, jak jsme byli zvyklí. – Takto nějak můžeme snad rozumět tomu, co se tam dělo.

A jak vidí zlem posedlé lidi sám Ježíš? – On je tu i kvůli nim. On je přímo k tomu Bohem poslán, aby rušil skutky ďáblovy. On odhaluje, o co tu jde. A nedovolí, aby to člověka dál ničilo. Ani, aby se to dál šířilo. Rozlišuje mezi tím zlým a člověkem samotným. Pohrozil nečistému duchu: „Umlkni a vyjdi z něho!“ Člověka přišel zachránit a zlého zbavit. Je to první div, kterého jsou učedníci i ostatní lidé svědky. Příznačné je, že se stal uprostřed shromáždění, kde se věřící modlí a čtou Bibli. Ale právě tam se zlí duchové snaží dostat, aby lidem lhali. Třeba to, že Bůh je jiný. Že na zlo ve světě nestačí, a tak mu musíme pomáhat svými pravidly my. Nebo hlásají, že hlavní moc mají lidi nahoře ve funkcích a v byznysu a ne Bůh v nebesích. Náboženství i ty bohoslužby slouží jen jako taková ochranná skořápka, která nás uklidňuje.

A tak není divu, že když v Ježíši Kristu přišel Bůh dolů mezi lidi, že nečistí duchové pod jeho čistým učením propadají panice a křiku. – Co je ti do nás! Nech nás na pokoji. Nepotřebovali jsme tě tu. Toto je naše teritorium! Docela jsme si vystačili se svou představou Boha. Také zbožnou a lidem již známou.

Ale Ježíš nesnese, aby cokoli zakrývalo Boží pravdu a Boží lásku. Jeho zrak proniká skrze všechno pokrytectví a faleš, která třeba i pod kazatelnou šikovně klame lidi. – A tohle jim Ježíš kazí svým mocným učením, které je zřetelně jiné, než na jaké jsou tu lidé zvyklí. Ale nečistí duchové si nechtějí odvykat. Nemohou nic jiného, než šířit strach. Je to však jejich vlastní strach. Strach toho nečistého ducha o sebe. Brání se tváří v tvář Ježíši. Protože on – ještě ne ti ostatní v synagóze, ale tato protibožská síla – okamžitě poznává, s kým má tu čest. Propůjčuje si k tomu hlas ubohého člověka. Jsi „svatý Boží“ v tomto případě není vyznání víry. Je to něco jiného. Rouhání. Proto Ježíš zasahuje a ducha umlčuje. „Umlkni a vyjdi z něho!“ Oslovil „to něco“, co posedlo dotyčného člověka. Jeho samotného od té posedlosti osvobozuje.

Tak se slitovává nad hříšníkem. Nejenom, když člověk svých vin lituje, činí pokání a prosí o odpuštění. Ježíš má moc i nad těmi silami, které člověk dobrovolně od sebe pustit nechce. Proto jej to stojí bolest a křik. Nejde to snadno. „Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel.“ A co ten člověk? O něm už tu není řeč. Snad zůstal ve shromáždění, osvobozen, otevřen slyšet evangelium o přibližujícím se Božím království. S radostí, že Boží mocí byl očištěn a vyléčen.

Posluchači v synagóze, kteří byli toho exorcismu svědky, (neboť tak se vyhnání protibožské síly říká), znovu užasli a ptali se jeden druhého: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho. A pověst o něm se rychle roznesla po celé galilejské krajině.“– Rychle se šířila pověst o Ježíši, který učí o Bohu tak, že se dějí divy.

Kolik takových setkání s Boží mocí bude ještě třeba? I nám se zdá, že těch posedlostí, na které nikdo nestačí, je ve světě plno. Snad víc než bývalo dřív. Ale Ježíš Nazaretský se s nimi střetává. Můžeme to pozorovat nejednou tam, kde je kázáno jeho evangelium. Nečistí duchové se tomu brání, pomlouvají Boha, často kolem sebe bijí a křičí a Ježíše tu nechtějí.

Právě to však se zákonitě musí dít, když se Boží moc setká s protibožskou. Láska a pravda se zlem a hříchem. Ježíš nepřišel jednoduše převzít zemi a nastolit Boží království. On nebyl zdaleka všude vítán. Vzpomeňme, že už při narození nebylo pro něho místa pod střechou. Nikdo ho nechtěl přijmout. Přichází bez světské síly, bez lesku, a přece s mocí království, které spolu s ním jde nejprve tou galilejskou krajinou mezi tamními lidmi. A pak do Judska a nakonec do Jeruzaléma. Jak příznačné, že právě v zemi, která musela a musí snášet nejrůznější posedlosti snad po celé dějiny. Proto právě tam vidíme Boží záměr zachránit lidi od zla nejzřetelněji. A také nejbolestněji. Protože nejbolestnější je to právě pro tohoto Svatého Božího Syna, Ježíše. Jeho moc je odvozena od přicházejícího království. A čím blíž nám bude Boží království, tím víc budou nečistí duchové běsnit a spolčovat se. Pochopitelně, protože jim jde o holou existenci. O to, kdo bude mít nad zemí a nad lidstvem moc. Konkrétně v evangelijních spisech se ten jejich rostoucí odpor a panika dá pozorovat: Čím blíž byl Ježíš velikonočním svátkům a Jeruzalému, čím blíž kříži, tím víc jej odmítali a nakonec zabili. Až se na chvíli mohlo zdát, že vyhráli. Že toho Svatého Božího – porazili.

Ale není tomu tak! V nedělní ráno, když Boží Syn vstal z hrobu, byla moc jeho učení potvrzena. Bůh své království nevzdal, ale potvrdil jeho vládu podivuhodně na tomto ukřižovaném Ježíši, který přišel osvobodit každého člověka, i toho vzpírajícího se a křičícího proti němu. Proto každý, kdo si s posedlostí tohoto světa neví rady, smí k Bohu volat: „Zbav nás od zlého!“ A potvrzovat Boží vládu známými slovy: „Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.“

Modleme se.

Pane Bože, děkujeme, že můžeme spojit své hlasy a modlit se Ježíšovými slovy a nazývat tě svým Otcem: „Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníků. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.