Základ kázání: Mk 7:31-37  Ježíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha“, což znamená ‚otevři se!‘ I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.  Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali.  Nadmíru se divili a říkali: „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“

1. čtení: Jer 5,20-31

Písně: Ž 33; 433; 258; 678

Introit: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré pominulo, hle, je tu nové! A každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn. (2Kor 5,17 Sk 2,21)

Milí bratři a sestry,

když Ježíš šel pohanským (nebo polopohanským) územím Dekapole, „tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něho vložil ruku.“ Tím můžeme dnes začít. Tím, že Ježíš úmyslně chodil na území, kde Hospodina nectili a Bibli neznali. A když se stalo, že i tam se na něho někdo obrátil o pomoc, on svou pomoc neodmítl. Nebylo to tedy poprvé. Ale dnes slyšíme o hluchoněmém člověku. My to slyšíme – vy dole v lavicích, slovo z kazatelny slyšíte. Jsou však i dnes lidé, kteří neslyší. Někomu pomůže zdejší zesilovací zařízení. Někdo má v uchu sluchadlo, aby slyšení umožnilo. Známe to však nejen ze sboru, ale především snad z každé rodiny, že někdy nepomáhá nic. Sluch je složitý fyziologický mechanismus a pro jeho obnovu nestačí jednoduše pustit víc decibelů. Jak velké je to trápení, také tušíme. Členové našich rodin si stěžují, jak je sluchadlo často nepříjemné – zesiluje třeba příliš některé výšky, jak často píská, a když je ho nejvíc potřeba, vybije se baterie. Víme i o tom, že je nahluchlým lidem velmi nepříjemné ptát se poněkolikáté, co říkáte. Obvykle to takový člověk vzdá a raději se už neptá; uzavře se do mlčení, nebo naopak mluví stále, aby ti ostatní něco neřekli a on nerozuměl. Hluchota v našem hlučném světě se přitom velmi šíří. Asi právě proto, že hluku je všude přespříliš a klidu málo. Nedoslýchavost je něco, o čem si můžeme být téměř jisti, že nás potká, dožijeme-li se již vyššího – ne přímo vysokého – věku.

A jak je to s mluvením? Ten člověk, kterého přivedli k Ježíši „mluvil špatně“, byl poloněmý, někdy se překládá němý. To však nemusí být zákonitá souvislost. Hluchý není bez hlasu. Neumí jej však správně používat. Protože jej neslyší. Dnes mu pomáhá posuňková řeč, kterou se mohou naučit i slyšící a tak se navzájem dobře dorozumívat. Ale i přes všechny dnešní technické vymoženosti pro hluchoněmé, je hluchota vážné postižení. Takový člověk si s vámi například nemůže zazpívat písničku, zajít do divadla. Nemůže veřejně druhé oslovit a tak jako oni bez překážek něco sdělit, nebo je k něčemu pozvat, vyložit svůj záměr.

Je tu velká překážka zapojit se do života lidské pospolitosti. A Ježíš je žádán, aby tuto překážku odstranil: přátelé, nebo rodina hluchoněmého jej „prosí, aby na něj vložil ruku.“ To je správné očekávání: Ježíš může, on má tu moc odstranit překážku, která brání slyšet a mluvit. Ježíš si přímo přeje, aby člověk slyšel a mluvil.

V Bibli jsou nejednou tyto – pro mnohé tak samozřejmé – smysly zmiňovány symbolicky. Proroci tak například vyjadřovali, že Boží lid je „hluchý“, když nedbá na Boží slovo, které k němu vytrvale a důrazně zaznívá. „Uši mají a neslyší!“ A snažili se, aby k sluchu bloudících Izraelských dolehlo Boží napomenutí, potěšení a přikázání.

Tehdy jako dnes se stává, že ti, kteří mohou snadno slyšet, si ucpávají své zdravé uši, nebo překřikují hlas tichý, jen aby jim Bůh do života nemluvil. Neslyší jej a proto nebe pokládají za zavřené. Nic od něho nečekají. Naopak ti, kteří by rádi slyšeli, slyšet nemohou, protože na ně nikdo nepromluví tak, aby slova byla srozumitelná. Mezi jedny nebo druhé se může dostat kdokoli z nás nebo kdokoli z našich bližních. Pro Ježíše nejsou odepsaní jedni ani druzí.

Má svou metodu pro každý případ. Nic nedělá na odiv. Samotný zásah, to jak to Ježíš dělá, nemá strhovat pozornost svědků. Ani naši pozornost. O to víc nás má zajímat, co nám tím skutkem záchrany vyjevuje. Co se tu zjevuje.

Ježíš se plně a s laskavou pozorností věnuje tomu, kdo je sám bezmocný. Když ten postižený člověk, ten handikepovaný, jak se dnes říká, nemůže slyšet, použije Ježíš jakousi „posunkovou řeč“. Tomu hluchý porozumí: Ježíš mu vložil do uší své prsty a dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Efatha“, což znamená „otevři se.“

Někomu to možná připadalo jako magie; pro křesťany s Ježíšem neslučitelná. Snad pro toto podezření evangelisté Matouš a Lukáš tohle vynechávají. Ano, je to zvláštní jednání. Častěji se v evangeliích setkáváme s Ježíšovým uzdravováním slovem, maximálně pozvednutím z lůžka a vedle toho dokonce i s uzdravováním na dálku. Ježíš ani nemusí být nemocnému na dosah, aby pomohl.

Marek měl odvahu zapsat tuto událost zřejmě s nadějí, že jeho čtenáři si právě na podivném jednání povšimnou něčeho podstatného, co jinde není. Už jsme řekli, že Ježíš tu je v pohanském prostředí. Pro Boží zákon tu lidé nemají uši ani jazyk. A on jimi proto nepohrdá. Bere vážně důvěru, kterou k němu projevili, když přivedli hluchoněmého. Bere vážně nouzi toho člověka – ačkoli zároveň zřejmě máme vidět nouzi mnoha dalších, kteří sice mají uši, ale neslyší, mají jazyk, ale nemluví správně. Ježíš má s nimi lítost.

Nyní zvedne hlavu k nebi – ne proto, aby vyslovil kouzelné „abra kadabra“ a tak dal veřejnosti najevo, že teď půjde o spolupráci s nadpřirozenými silami. Vždyť to slovo „Efatha“ je hned vyloženo: „Otevři se“, což může znamenat nejprve nebe – otevři se nad tímto postiženým člověkem a podruhé, sluch, nechť se otevře, aby člověk slyšel. „I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.“

Tak tedy Ježíš splnil očekávání těch místních lidí, kteří jej vyhledali? Jistě ano. I když jim nařizoval, aby o tom zázraku uzdravení nikde nemluvili, oni nedokázali mlčet. Rozhlašovali to tím více. A „nadmíru se divili a říkali: Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“ Lukáš psal o tom, že o Ježíši říkali, „že Božím prstem vyhání démony, a tak otevírá Boží království“. Ten hluchoněmý člověk byl přece také spoután zlými silami – pak teprve „se pouto jeho jazyka uvolnilo“. Máme si tedy všímat: k záchraně člověka je třeba Ježíšova těla, jeho soucitu i slova. Vkládá své prsty do lidských uší. Své sliny, tělesnou šťávu, předává do jeho úst. A sténá k Bohu, modlí se, přináší před Boha trápení toho člověka. Efatha!, Otevři se!

Znovu si připomeňme, co jsme promýšleli na začátku. Jak se bez zdravého sluchu špatně mluví s druhými lidmi. Ale nejen s nimi. Jak má s Bohem mluvit člověk, který nemůže slyšet jeho Slovo? Ve slyšení mezi Bohem a člověkem nemá být žádná překážka. To si Bůh přeje. A Ježíš přišel a věnoval se celou svou bytostí tomu, aby tyto překážky mezi námi a Bohem odstranil z cesty. Na lidskou ohluchlost a otupenost vůči Bohu však postupně nestačily jeho ruce a prsty, ani jen jeho sliny. Musel dát i celé tělo a krev, i své poslední vydechnutí, které obrátil k nebeskému Otci a do jeho rukou se vydal. Ano, k jeho rukám sám na sobě přinesl všechno trápení, sténání a nářek tohoto stvoření, které začalo mít potíže s ušima a přestalo Boha poslouchat. Přestalo slyšet jeho pozvání k pokání a novému smířenému životu.

„Dobře všechno učinil!“, jásá chór shromážděné církve. Doslova je tam: „Krásně všechno učinil!“ To je obdivný chvalozpěv nad Boží stvořitelskou mocí. Bůh však nejenom tvoří svým Slovem nový život, tam kde se rozpínaly zlé síly ochablosti a smrti. On se nespokojuje jen s existencí jako takovou. Dělá život a živé bytosti dobře, krásně. Dobré, krásné. Správné. Nic pokřiveného nesmí odvádět pozornost od Boží lásky k jeho stvoření. A proto Ježíš říká: Efatha! Otevři se! Každému, kdo je pokřtěn v jeho jméno a tak i povolán, aby slyšel i mluvil správně o Božích věcech. Aby Boží království zůstalo mezi lidmi otevřené. Ježíš shodil pouta, která tísní a svírají naše uši i ústa a otevřel dveře, aby Bůh mohl k srdci člověka a tak jej osvobodil ode všeho zlého.

Ve staré církevní křestní liturgii se takto křesťané modlili nad každým pokřtěným: Efatha! Otevři se! I do našich bohoslužeb toto volání patří; aby znělo nad každým z nás. Amen.

Introit: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré pominulo, hle, je tu nové! A každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn. (2Kor 5,17 Sk 2,21)

Milí bratři a sestry,

když Ježíš šel pohanským (nebo polopohanským) územím Dekapole, „tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něho vložil ruku.“ Tím můžeme dnes začít. Tím, že Ježíš úmyslně chodil na území, kde Hospodina nectili a Bibli neznali. A když se stalo, že i tam se na něho někdo obrátil o pomoc, on svou pomoc neodmítl. Nebylo to tedy poprvé. Ale dnes slyšíme o hluchoněmém člověku. My to slyšíme – vy dole v lavicích, slovo z kazatelny slyšíte. Jsou však i dnes lidé, kteří neslyší. Někomu pomůže zdejší zesilovací zařízení. Někdo má v uchu sluchadlo, aby slyšení umožnilo. Známe to však nejen ze sboru, ale především snad z každé rodiny, že někdy nepomáhá nic. Sluch je složitý fyziologický mechanismus a pro jeho obnovu nestačí jednoduše pustit víc decibelů. Jak velké je to trápení, také tušíme. Členové našich rodin si stěžují, jak je sluchadlo často nepříjemné – zesiluje třeba příliš některé výšky, jak často píská, a když je ho nejvíc potřeba, vybije se baterie. Víme i o tom, že je nahluchlým lidem velmi nepříjemné ptát se poněkolikáté, co říkáte. Obvykle to takový člověk vzdá a raději se už neptá; uzavře se do mlčení, nebo naopak mluví stále, aby ti ostatní něco neřekli a on nerozuměl. Hluchota v našem hlučném světě se přitom velmi šíří. Asi právě proto, že hluku je všude přespříliš a klidu málo. Nedoslýchavost je něco, o čem si můžeme být téměř jisti, že nás potká, dožijeme-li se již vyššího – ne přímo vysokého – věku.

A jak je to s mluvením? Ten člověk, kterého přivedli k Ježíši „mluvil špatně“, byl poloněmý, někdy se překládá němý. To však nemusí být zákonitá souvislost. Hluchý není bez hlasu. Neumí jej však správně používat. Protože jej neslyší. Dnes mu pomáhá posuňková řeč, kterou se mohou naučit i slyšící a tak se navzájem dobře dorozumívat. Ale i přes všechny dnešní technické vymoženosti pro hluchoněmé, je hluchota vážné postižení. Takový člověk si s vámi například nemůže zazpívat písničku, zajít do divadla. Nemůže veřejně druhé oslovit a tak jako oni bez překážek něco sdělit, nebo je k něčemu pozvat, vyložit svůj záměr.

Je tu velká překážka zapojit se do života lidské pospolitosti. A Ježíš je žádán, aby tuto překážku odstranil: přátelé, nebo rodina hluchoněmého jej „prosí, aby na něj vložil ruku.“ To je správné očekávání: Ježíš může, on má tu moc odstranit překážku, která brání slyšet a mluvit. Ježíš si přímo přeje, aby člověk slyšel a mluvil.

V Bibli jsou nejednou tyto – pro mnohé tak samozřejmé – smysly zmiňovány symbolicky. Proroci tak například vyjadřovali, že Boží lid je „hluchý“, když nedbá na Boží slovo, které k němu vytrvale a důrazně zaznívá. „Uši mají a neslyší!“ A snažili se, aby k sluchu bloudících Izraelských dolehlo Boží napomenutí, potěšení a přikázání.

Tehdy jako dnes se stává, že ti, kteří mohou snadno slyšet, si ucpávají své zdravé uši, nebo překřikují hlas tichý, jen aby jim Bůh do života nemluvil. Neslyší jej a proto nebe pokládají za zavřené. Nic od něho nečekají. Naopak ti, kteří by rádi slyšeli, slyšet nemohou, protože na ně nikdo nepromluví tak, aby slova byla srozumitelná. Mezi jedny nebo druhé se může dostat kdokoli z nás nebo kdokoli z našich bližních. Pro Ježíše nejsou odepsaní jedni ani druzí.

Má svou metodu pro každý případ. Nic nedělá na odiv. Samotný zásah, to jak to Ježíš dělá, nemá strhovat pozornost svědků. Ani naši pozornost. O to víc nás má zajímat, co nám tím skutkem záchrany vyjevuje. Co se tu zjevuje.

Ježíš se plně a s laskavou pozorností věnuje tomu, kdo je sám bezmocný. Když ten postižený člověk, ten handikepovaný, jak se dnes říká, nemůže slyšet, použije Ježíš jakousi „posunkovou řeč“. Tomu hluchý porozumí: Ježíš mu vložil do uší své prsty a dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Efatha“, což znamená „otevři se.“

Někomu to možná připadalo jako magie; pro křesťany s Ježíšem neslučitelná. Snad pro toto podezření evangelisté Matouš a Lukáš tohle vynechávají. Ano, je to zvláštní jednání. Častěji se v evangeliích setkáváme s Ježíšovým uzdravováním slovem, maximálně pozvednutím z lůžka a vedle toho dokonce i s uzdravováním na dálku. Ježíš ani nemusí být nemocnému na dosah, aby pomohl.

Marek měl odvahu zapsat tuto událost zřejmě s nadějí, že jeho čtenáři si právě na podivném jednání povšimnou něčeho podstatného, co jinde není. Už jsme řekli, že Ježíš tu je v pohanském prostředí. Pro Boží zákon tu lidé nemají uši ani jazyk. A on jimi proto nepohrdá. Bere vážně důvěru, kterou k němu projevili, když přivedli hluchoněmého. Bere vážně nouzi toho člověka – ačkoli zároveň zřejmě máme vidět nouzi mnoha dalších, kteří sice mají uši, ale neslyší, mají jazyk, ale nemluví správně. Ježíš má s nimi lítost.

Nyní zvedne hlavu k nebi – ne proto, aby vyslovil kouzelné „abra kadabra“ a tak dal veřejnosti najevo, že teď půjde o spolupráci s nadpřirozenými silami. Vždyť to slovo „Efatha“ je hned vyloženo: „Otevři se“, což může znamenat nejprve nebe – otevři se nad tímto postiženým člověkem a podruhé, sluch, nechť se otevře, aby člověk slyšel. „I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.“

Tak tedy Ježíš splnil očekávání těch místních lidí, kteří jej vyhledali? Jistě ano. I když jim nařizoval, aby o tom zázraku uzdravení nikde nemluvili, oni nedokázali mlčet. Rozhlašovali to tím více. A „nadmíru se divili a říkali: Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“ Lukáš psal o tom, že o Ježíši říkali, „že Božím prstem vyhání démony, a tak otevírá Boží království“. Ten hluchoněmý člověk byl přece také spoután zlými silami – pak teprve „se pouto jeho jazyka uvolnilo“. Máme si tedy všímat: k záchraně člověka je třeba Ježíšova těla, jeho soucitu i slova. Vkládá své prsty do lidských uší. Své sliny, tělesnou šťávu, předává do jeho úst. A sténá k Bohu, modlí se, přináší před Boha trápení toho člověka. Efatha!, Otevři se!

Znovu si připomeňme, co jsme promýšleli na začátku. Jak se bez zdravého sluchu špatně mluví s druhými lidmi. Ale nejen s nimi. Jak má s Bohem mluvit člověk, který nemůže slyšet jeho Slovo? Ve slyšení mezi Bohem a člověkem nemá být žádná překážka. To si Bůh přeje. A Ježíš přišel a věnoval se celou svou bytostí tomu, aby tyto překážky mezi námi a Bohem odstranil z cesty. Na lidskou ohluchlost a otupenost vůči Bohu však postupně nestačily jeho ruce a prsty, ani jen jeho sliny. Musel dát i celé tělo a krev, i své poslední vydechnutí, které obrátil k nebeskému Otci a do jeho rukou se vydal. Ano, k jeho rukám sám na sobě přinesl všechno trápení, sténání a nářek tohoto stvoření, které začalo mít potíže s ušima a přestalo Boha poslouchat. Přestalo slyšet jeho pozvání k pokání a novému smířenému životu.

„Dobře všechno učinil!“, jásá chór shromážděné církve. Doslova je tam: „Krásně všechno učinil!“ To je obdivný chvalozpěv nad Boží stvořitelskou mocí. Bůh však nejenom tvoří svým Slovem nový život, tam kde se rozpínaly zlé síly ochablosti a smrti. On se nespokojuje jen s existencí jako takovou. Dělá život a živé bytosti dobře, krásně. Dobré, krásné. Správné. Nic pokřiveného nesmí odvádět pozornost od Boží lásky k jeho stvoření. A proto Ježíš říká: Efatha! Otevři se! Každému, kdo je pokřtěn v jeho jméno a tak i povolán, aby slyšel i mluvil správně o Božích věcech. Aby Boží království zůstalo mezi lidmi otevřené. Ježíš shodil pouta, která tísní a svírají naše uši i ústa a otevřel dveře, aby Bůh mohl k srdci člověka a tak jej osvobodil ode všeho zlého.

Ve staré církevní křestní liturgii se takto křesťané modlili nad každým pokřtěným: Efatha! Otevři se! I do našich bohoslužeb toto volání patří; aby znělo nad každým z nás. Amen.

Modlitba: Pane, otevři naše uši pro Boží slovo a uvolni náš jazyk, abychom o tobě správně mluvili a tebe chválili. Amen.