Introit: Hospodin za mě dokončí zápas. Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou. (Ž 138,8)

Písně: 625; 580, 1–3; 777; 415

Čtení: Sof 1, 1–7

Milí bratři a sestry,

začneme tam, kde sluhové přicházejí k hospodáři a ptají se: Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel? Je jim to divné. Když my se nyní v létě rozhlédneme po poli, také uvidíme mezi pšenicí i plevel. Jak se tam dostal?, ptáme se. Cožpak rozsévač nezasel jen dobré zrno? Jak to, že vyrostl i plevel?– Máme jít a plevel vytrhat?, ptají se sluhové hospodáře v podobenství a chystají se jít na pole, vrhnout se do práce a pročistit to. Vědí, že to bude těžké dílo. Vždyť zem je tvrdá a pokud chtějí plevel vytrhat, budou muset vyrvat i jeho kořeny, jinak to nemá smysl, vyrostl by znovu. Bude u toho vedro a budou mít popíchané ruce. Ale oni jsou připraveni něco vydržet a jít do toho. Vždyť kvalitní úroda stojí za to!

Je to ve světě podobné jako na poli? – Myslím, že to podobenství je skutečnosti přiměřené. Vždyť na světě je to také tak. Synové království žijí společně se syny toho zlého. Ježíš tu nemluví o nějakém oddělení, jaké my třeba vnímáme v církvi. Že tady ve sboru a mezi křesťany navzájem jsme jen mezi svými, dobrými, spravedlivými. Třeba to tak v některém sboru opravdu je; to nemohu vědět. A je to vlastně dobře, když se v církvi cítíme v bezpečí, rozumíme si, věříme si, protože máme společného Pána a jeho nechceme zarmucovat. Ale zde se o tomto oddělení nepíše. Ježíš učedníkům vyložil, že pole je tento svět. A je pravda, že my všichni žijeme především v tomto světě. A ptáme se někdy s údivem, jak se sem – do naší práce, školy, do sousedství, do městské rady, do parlamentu a vlády a do Evropské unie a tak dále, jak se tam dostali ti zlí, když Bůh přece stvořil všechny lidi stejně. Proč tedy tu světovou harmonii kazí falešnými tóny lidé, kteří myslí jen na sebe, působí zlo, dokonce jsou krutí a bezcitní? A ještě víc se divíme, když se nějaká nespravedlnost projevuje i v církvi. Ale církev na zemi opravdu není od světa neprodyšně oddělená. Musí se podílet na systému společnosti, jinak by nemohla existovat. Nejsme v nebi, ale na zemi. Synové království i synové zla tu žijí spolu.

Nikdo nepamatuje, kdy to začalo. Kde se to zlé, plevelné vzalo. Ježíš říká, že lidé spali. Spali, když nepřítel zaséval špatné zrno, ten plevel. Zaspali to. A když se probrali, zrna nerozeznali. Nepřipadalo jim to ještě nebezpečné. Klíčící zrna vypadají všechna stejně nebo velmi podobně.

Teprve, když rostliny začnou růst. Teprve, když se lidé začnou projevovat, dospívají. Najednou se mnozí diví: Co se nám tu rozšířilo za atmosféru – v níž je nedůvěra, pomluvy, lhostejnost… Ale ani to hned nerozeznáme. Někdy ti zlí dlouho vypadají jako docela dobří, zajímaví, dokonce přitažliví. Je to těžké odhadnout, co nosí uvnitř. Podobně jako na tom poli. Plevel může vypadat pěkně; třeba koukol mezi pšenicí dává poli pěknou barvu. Leccos zlého/ ten zlý se umí tvářit lákavě – dělá nám nabídky, abychom se s ním spojili a je těžké mu odolat. Ale to je podvod ze strany nepřítele, aby nás spletl. Plevel v pšenici opravdu nemá co dělat. A zlo v Božím království opravdu být nesmí.

Nebylo by tedy lepší zařídit to tak, že se dobří spojí a ty zlé zničí? Že bychom Pánu Bohu trochu pomohli, aby se do Božího království zlo nedostávalo? Sami slyšíte, jak to z lidské strany zní nemožně a strašně. A přece na to leckdy pomyslíme. Kdyby tu tak někdo udělal pořádek! To by bylo! A vlastně bychom tak možná urychlili příchod Božího království. Jen poslat do té čistící jednotky správné lidi. Podpořit je třeba ve volbách…

Je to však těžké, často dlouho nemožné poznat, kdo z lidí je opravdu zlý a opravdu dobrý. Je to tak těžké, jako poznat, kde končí rostlinka pšenice a kde začíná plevel. Kořeny mají často těsně propletené. Co by se stalo, kdybychom plevel na poli začali vytrhávat? Omylem s plevelem vytrháme i pšenici! A to jsme přece nechtěli. Tím způsobíme hospodáři velkou škodu. No ano, jemu!, je to jeho pole a jeho pšenice. A to všechno se může stát, když to lidé myslí dobře a chtějí Pána Boha zastoupit a dělat jeho práci. Vždyť již od samého začátku to neodhadli.

Pán Ježíš nic takového nepřipouští.

Podle jeho podobenství o poli hospodář nemá strach z toho, že nějakou dobu bude růst všechno pohromadě: pšenice i plevel. Rozsévač ručí za svou setbu a zadržuje horlivé ruce, které by třeba kvůli zkaženému kousku pole omylem vytrhli byť jediný jeho klas. Nebojte se: Nebude to napořád. Jen do času. Tak uklidňuje své služebníky. Stejně tak ve skutečnosti Bůh se neobává, že by dobří utrpěli tím, že žijí pohromadě se zlými. Je v tom zvláštní klid. Nám dost nepochopitelný. Vždyť zlo je nakažlivé. Může Pán i za mne, za nás, ručit? Ano.

On jasně odlišuje dobré semeno, syny království a plevel, syny toho zlého, nepřítele, ďábla. Netvrdí naivně, že všichni jsou dobří. Nebo že se všichni nakonec napraví. A přece si nezoufá ani nepanikaří: „Počkejte, horlivci, je čas. Nyní nechte růst a žít všechny pohromadě.“ O tom životě pohromadě jsou zase jiná kázání. V tom dnešním jde o to, že tento čas neuspěcháme a zároveň, že jeho konec přijde. Ta rozhodující a zlomová chvíle, ta výměna časů je tu označena jako žeň. Sklizeň přijde, o tom nemusí nikdo pochybovat, říká Ježíš. V přírodě to může někdy překazit počasí. Ale ve světě přijde skonání věků dozajista. Tehdy to bude dobře k rozeznání; co je co, kdo je kdo. On, Syn člověka, žeň zahájí a pomocí svých poslů/andělů teprve vše zralé rozdělí. Každého tam, kam patří. Vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti. Spravedliví tehdy zazáří jako slunce v království svého Otce. (v. 41n). Pozná se to neomylně; to z toho také plyne. Bude to jako s tím obilím: Při žních vyšle hospodář své služebníky, žence, a přikáže jim, aby sebrali nejdřív plevel, svázali jej do otýpek a na ohni spálili. Titíž pak shromáždí pšenici a uloží ji do stodoly. O tu pšenici totiž hospodáři šlo. Aby ani jedna nebyla vyhozena při neopatrném protrhávání. Aby se v bezpečí dostala do stodoly.

Stejně záleží Pánu na tom, aby se ani jediný člověk neztratil a nezahynul zbytečně při nějakém pročišťování, které by dělali lidé sami. Není to na nás, abychom někoho soudili a zneškodňovali. Boží království bychom tak víc pokazili, než mu pomohli. Co kdybychom při tom vyhnali někoho, koho chtěl mít Pán ve svém domě? To bychom se sami dopustili zlého. Před tím se máme mít na pozoru, abychom si při budování Božího království mezi námi nehráli na policajty a na soudce. Znáte tu písničku „Bojujte dál“? V ní se zpívá, že bojovat ve víře máme, „ale pomstu nechte Pánu, on je soudce a sám určí trest…“ Jen aby nebylo mýlky: ti ženci nejsou odtud, od nás. Ty si Pán povolá odjinud. Proto se jim tu říká andělé. Jsou to jeho poslové.

A ještě něco: Nemusíme se bát toho nepřítele. Jen na čas tu ještě bude škodit a potmě rozsévat plevel. Svůj čas však má vyměřený. Nebude tu napořád. Víme o místě, kde už byl poražen, kde už nemá šanci, protože tam temnotu prozářilo navždycky světlo: Stalo se to u Ježíšova hrobu. Až tam, na smrt, dostal nepřítel dobrého Božího syna. Až tam si troufl. Ale nemůže tam zůstat. Tam skončil se svými nočními rejdy, protože ráno Bůh svého Syna vzkřísil a on vyšel na světlo živý! Tím Synem je tento Ježíš, který mluví ke svým učedníkům. On je ten Pán a Syn člověka, který nechává všechno tady na světě zatím ještě růst dohromady. Zlé i dobré, trochu zlé a trochu dobré, válečníky i mírotvorce, zákoníky i milosrdné. Až přijde vyhlásit své království, bude to jako slavnost žně: plevel bude spálen, ale to dobré zrno bude mít své místo v domě svého Pána. Z jiných Ježíšových podobenství už to znáte: Boží dům nezůstane prázdný, naplní se lidmi a bude tam velká radost. Možná tam potkáme i ty, které bychom tam nečekali. A nebo právě nad námi budou jiní překvapeni, že tam jsme. Kéž by! Amen.

Modlitba: Děkujeme ti, Pane Ježíši Kriste, že o nás rozhoduješ ty. Chraň nás, abychom sami nesoudili druhé lidi; daruj nám trpělivou víru, dokud ty nepřijdeš. Amen.